Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Válka na Ukrajině je okoukaná. Nevyvolává už emoce. Když Rusko před bezmála třemi lety zemi přepadlo, popřípadě když pak vyšlo najevo, s jakou surovostí Putinovi nájezdníci zabíjejí a znásilňují, byli jsme zděšeni. Když dnes bomby dopadají na města a lidé uhoří ve svých bytech, nevěnujeme tomu pozornost. Natožpak když Rusové zákeřně uprostřed zimy „jen“ devastují ukrajinskou energetickou soustavu a lidé tam pak nemají, jak se zahřát, ani jak zjistit, jestli jsou jejich blízcí v pořádku – třeba protože nemají, jak si nabít mobily.
Jenže na druhou stranu, netřeba nad tím moralizovat, je to bohužel přirozené. Podobně na jaře 1995 – tedy také po třech letech – už válka v Bosně spíš jen obtěžovala, než aby kohokoliv šokovala. A to ještě ani nedošlo na jednu z nejtragičtějších kapitol onoho konfliktu, tedy na genocidní srbský útok na muslimskou enklávu ve Srebrenici.
Problém je spíše v tom, čemu ten lidsky pochopitelný úbytek emocí otevírá dveře. Mezi politiky v Evropě a i v USA se v těchto dnech intenzivně hovoří o tom, jak zastavit ukrajinský konflikt tak, aby se už nestřílelo a zákopy nahradila demarkační linie. Podobně, připomeňme, to v zásadě dopadlo v Bosně. Z frontové linie se tam stala nová hranice. Země formálně zůstala pohromadě, je ale rozdělená na dvě části, které spolu komunikují jen málo. Zášť zůstala.
Pomalý, ale drtivý postup Rusů bez ohledu na obrovské ztráty dává tušit, že Kreml s nějakým takovým scénářem možná počítá. Dokonce i v případě, že by linii hlídaly západní mírové jednotky, čili vojáci NATO. Formálně se tomu bude Putin zuby nehty bránit, ale jinak bude pro.
Dohoda, která by jeho postup stvrdila, se mu přece už z principu líbit musí. Možná proto teď chce prostě co nejrychleji ještě urvat, co se dá, podobně jako začali Srbové v létě 1995, pár měsíců před uzavřením mírové dohody, likvidovat muslimské enklávy ve východní Bosně. Kromě Srebrenice jim natrvalo padly v plen ještě Goražde a Žepa.
Na západních státnících je pak vidět, jak moc by o takové příměří stáli nejen kvůli tomu, že už se jim nechce před voliči obhajovat peníze na pomoc Ukrajině. Ale i proto, že se z konfliktu, který byl ještě před třemi lety víceméně lokální, tedy východoevropský, pozvolna stává střet globální, čehož finálním důkazem je nasazení severokorejských vojáků po boku Ruska. Z toho, kam se to zkrátka sune, mají ti politici strach. Putin uměl chytře vycítit, čeho tím kuriózním tahem dosáhne.
Zmíněný úbytek emocí a strach z eskalace je důvodem, proč nabývá na intenzitě snaha „nějak“ tu válku alespoň prozatím „zmrazit“, i kdyby se tím měly pošlapat všechny dosavadní řeči o tom, že v Evropě nelze měnit hranice silou. Tedy i kdyby se tím měly zabetonovat územní zisky, což je právě věc, na které Vladimiru Putinovi jistě záleží nejvíc.
Takže ještě jednou k Bosně. Daytonská dohoda z podzimu 1995 sice ukončila tamější válku, zároveň ale legalizovala územní rozdělení narýsované genocidním tažením v rámci toho, pro co se vžil název „etnické čistky“. V Bosně se sice už třicet let neválčí, ale kdo tam kdy byl, musel si všimnout, že frustrace z nastalé křivdy zůstaly. Stát není v EU ani v NATO, je ponechán svému osudu, vládne v něm napětí.
Ukrajinci si tohle nebezpečí zjevně uvědomují, proto tak usilovně žadoní o to, aby součástí jakékoliv dohody o příměří byl jasný harmonogram vstupu „zbytkové“ Ukrajiny do Severoatlantické aliance.
Jenže v poslední době viditelně unavené oči Volodymyra Zelenského tak nějak svědčí o tom, že ukrajinské vedení naráží do zdi. Země dostává zbraně, ale ty jsou často opatřeny omezeními, kam až v Rusku je lze při útocích používat. Příslib vstupu do Aliance zaznívá často, ale vše nakonec zůstává u toho, že to je jen příslib. Uběhly tři roky, emoce opadly, beznaděj bosenského vyústění se přibližuje.
