Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jsem tak starý, že pamatuju dobu, kdy jsme věřili, že technologie změní svět k lepšímu. Opravdu, ale i ironicky. Ostatně, „making the world a better place“ bylo ikonické heslo seriálu Silicon Valley (2014–2019), který si dělal legraci z kultury technologických startupů a jejich zakladatelů.
Snaha změnit svět maskovala touhu vydělat peníze a stát se miliardáři. Bylo to průhledné a komické a povedlo se to jen málokomu. Mnohé z nich známe. Jsou to lidé jako Elon Musk, Jeff Bezos, Mark Zuckerberg nebo Peter Thiel. Mnohé z nich jsme zároveň viděli na inauguraci současného amerického prezidenta.
A ano, tihle lidé zase chtějí změnit svět k lepšímu. Jenomže to tentokrát myslí vážně. Mají k tomu i svého druhu manifest. Klidně by jím mohla být knížka Technologická republika od Alexandera C. Karpa, spoluzakladatele firmy Palantir Technologies. Mapuje to, jak se technologická elita změnila od éry Stevea Jobse k dnešním oligarchům.
Zakladatelé jako Steve Jobs se tvářili jako vizionáři, ale v jádru to byli především obchodníci. Prodávali nám iPody a iPhony, ne vize nového společenského řádu. Nebyli to architekti našich životů, jen dodavatelé užitečných hraček. Někdy to bylo únavné, jindy inspirující. Marketingové šarády Jobse, Balmera a dalších budily úsměv, avšak ne obavy.
Jenže zlatá éra Silicon Valley skončila. Dětský pokojíček s hračkami se proměnil v tréninkové centrum pro sociální inženýrství. A tomu teď velí muži jako autor zmíněné knížky či jeho kamarád Peter Thiel: novodobí kněží technologického kultu, který se už nespokojí s tím, že nám usnadňuje život. Oni ho chtějí řídit.
Karpova kniha tuhle změnu popisuje. Kritizuje moderní Silicon Valley za přílišnou apolitičnost a touží po návratu k éře, kdy nejlepší mozky tehdejší vědy jako Oppenheimer spolupracovaly s vládou na vývoji atomové bomby. Ostatně sám Karp jde příkladem: Jeho Palantir vyvíjí špičkové technologie například i pro americkou a izraelskou armádu.
Máme tu muže, který má v kanceláři vystavené meče pro tchaj-ťi a sochy Batmana, a Jobsův přístup k technologiím označuje za „příliš intimní a osobní“. Karp připomíná, že ty nejdůležitější technologie 20. století vznikly pro armádu a zároveň za armádní, a tedy veřejné peníze. Což je pravda.
Mysleli jsme si ale, že to byla šťastná shoda okolností v jinak nešťastné době, kterou rámovala jedna i druhá světová a pak studená válka. A že tuto dobu máme za sebou a kapitalismus bude „doručovat“ technologie apolitické, vyvinuté v souladu s ideály nezávislosti, svobody a volného trhu.
Karpova knížka nás ovšem vyvádí z omylu. Lépe řečeno ukazuje, že v USA je dnes velmi silná a vlivná skupina velmi bohatých lidí, kteří se – z různých důvodů a za různých okolností – rozhodli stát na straně moci a státu.
Což je vždycky sporné. A zároveň subjektivní. Když jde o stát, který zastává a podporuje hodnoty, se kterými souhlasíme, máme tendenci považovat to za správné. Takže když Palantir pomohl mimo jiné americkým silám získat přehled o bin Ládinově komplexu v roce 2011 a spolupracuje s izraelskými obrannými silami na softwaru, který používá vojensky v Gaze, zdá se nám to v pořádku.
Avšak když dnes vize „technologické republiky“ kreslí budoucnost světa, kde soukromé technologické společnosti úzce spolupracují s vládou na vývoji nové generace AI zbraní a sledovacích technologií, je to znepokojivé, až dystopické.
V principu jde však o totéž.
Karp není sám. Jeho kolega Thiel financuje společnost Anduril, která nedávno prodala Pentagonu antidrony a systémy elektronického průzkumu za čtvrt miliardy dolarů. Musk se svými Starlinky poskytuje klíčovou infrastrukturu pro vojenské operace a jeho neurální implantáty Neuralink slibují v budoucnu propojení lidského mozku s počítačem. Mohla by se možnost „nahlížet lidem do hlavy“ hodit vládě? A co by se asi tak mohlo pokazit, že ano?
Tito muži už dávno nejsou jen technologickými podnikateli. Jsou to králové malých technologických republik s vlastními armádami výzkumníků, supervýkonnými datovými centry a algoritmy nahrazujícími rozum i emoce. Na přelomu století se se vzestupem Googlu, Facebooku a dalších objevil bonmot, že jejich uživatelé nejsou zákazníky, nýbrž produkty.
Dnes to nabralo ještě jiný rozměr: Uživatelé technologických firem spolupracujících s vládou už nebudou ani produkty, ale poslušnými součástkami. Výhodné jak pro vládu, tak pro byznys jejích technologických partnerů.
Kdysi jsme si, možná naivně, mysleli, že technologie jsou cestou k větší svobodě a nezávislosti. Že nás osvobozují od centralizovaného autoritarismu, reprezentovaného ať už politickou mocí, státní byrokracií, anebo korporacemi.
Dnes jsme svědky proměny technologií v nástroje kontroly. Zatímco dříve jsme věřili, že pokrok přijde skrze lepší technologie, dnes nám tech miliardáři tvrdí, že pokrok přijde skrze jejich vize světa implementované pomocí těchto technologií.
Je v tom fundamentální omyl: My jsme věřili, že lepší budoucnost zajistí technologie samotné. Ale Karp a jeho kolegové nám nyní říkají, že nám ji zajistí ti, kteří je vyvinuli.
Problém není v tom, že by technologie neměly potenciál měnit svět k lepšímu. Mají, a vždy měly. Problém je v tom, kdo určuje, jak bude tento „lepší svět“ vypadat. V demokracii to ne moc efektivně a celkem obtížně určují volby. Lepší možnost není, a algoritmy technických oligarchů to určitě nejsou.
Z prodavačů zboží se stali prodavači politických iluzí. Lepší svět nám však nabízejí bez záruky a možnosti vyměnit ho, v případě poruchy, za nějaký jiný.
