Článek
Jedna věc tu zatím stále scházela navzdory celé hrůze, která se denně vrývá do naší paměti. Genocida. Teď tu ale jsou záběry z kyjevského předměstí Buča, kde na ulici nebo v kanalizačních šachtách ležela těla civilistů s rukama spoutanýma za zády, často se stopami po mučení. Záběry ukazují, že i tato rovina války, dosud spíše teoretická, se stala tvrdou realitou.
Poslední genocida spáchaná v Evropě byla ta v bosenské Srebrenici v roce 1995. Proto nepřekvapuje, že kyjevská vláda hned sáhla po tomto přirovnání, byť není zcela přesné.
Srebrenica byla za války po několik let obklíčenou, decimovanou enklávou. OSN vyhlásila, že je bezpečnou zónou pro muslimské uprchlíky z okolních krajů, válcovaných bosenskosrbskou soldateskou v čele s generálem Ratkem Mladičem. Když mu nakonec i tato enkláva padla v plen, nechal oddělit muže od žen a dětí. Muži šli na smrt a skončili v hromadných hrobech, děti a ženy, mnohé nejdřív znásilněné před zraky příslušníků OSN, mohly nasednout do autobusů a odjet do centrální Bosny pod kontrolou muslimských sil. Srebrenica se stala symbolem genocidy.
Buči podobnější byl však jiný masakr v Bosně. Odehrál se ve městě Bijeljina v dubnu 1992, tedy hned na počátku války. Do města vtrhli hrdlořezové podléhající v tu chvíli ještě přímé kontrole srbského prezidenta Slobodana Miloševiče, stejně jako nyní ruští vrazi podléhají nikoli formálně jen nějakému lokálnímu generálovi, ale přímo Vladimiru Putinovi coby vrchnímu veliteli. Zabíjelo, znásilňovalo a mučilo se tu na ulici bez jakékoliv selekce, stejně jako v Buči. Masakr v Bijeljině zachycuje proslulá fotografie ozbrojence se slunečními brýlemi na hlavě jako s čelenkou. Kope do hlavy ženu, která leží před ním na asfaltu.
Bijeljina rovněž vyvolala obrovské zděšení z návratu těch nejtemnějších hrůz druhé světové války. A uvedla do chodu obří uprchlickou vlnu. Podobný dopad může mít Buča. Až dosud platilo, že lidé v okupovaných ukrajinských městech mohou žít dál, případně dokonce demonstrovat na náměstích a plivat na každý náklaďák s označením „Z“, který jel kolem. Po tomto si to ale asi mnoho Ukrajinců rozmyslí a raději se hned dá na útěk, až se budou vozy s takovým označením blížit. K deseti milionům běženců, tedy čtvrtině obyvatel, se zkrátka mohou brzy přidat další. Zvlášť ukáže-li se, že se ruská armáda jen přeskupuje, aby se více soustředila na jiná území.
Podobná je ale i dezinformační argumentace tehdy Srbů a dnes Rusů. Nic se tam nestalo, všechno je to naaranžované, a i kdyby nebylo, tak bůhví, jak to vůbec bylo, dozvídáme se opět.
V tom jsou si obě propagandy podobné. Nejde jim o prosazení nějaké jasné konkrétní lži o dané věci, leč o zpochybnění a zamlžení. Aby si člověk řekl, že pravdy se stejně už nikdy nedobereme.
Proto je důležité, že evropští politici začali hned volat po nezávislém mezinárodním vyšetření událostí v Buči. Stopy jsou ještě čerstvé. Pravdy se dobrat lze, a to právě i takové, která obstojí u právního řízení. Jen si vzpomeňme, jak vzdálená byla v polovině 90. let minulého století představa, že Miloševič a Mladič jednou skončí v haagských celách. Ale nakonec to právě tak dopadlo. I Bijeljina, byť tam Srbové měli spoustu času na zametení, patřila k podpůrným bodům obvinění z válečných zločinů. Třeba se jednou dočkáme momentu, jak Putin sedí někde u soudu a žalobce mu v rámci předkládání důkazů před očima promítá právě drastické záběry z ulic v Buči.
