Komentář: Nová naděje pro zoufalou zemi. Libanon má po dvou letech prezidenta

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když šéf libanonského parlamentu Nabih Berri oznámil termín zasedání pro volbu prezidenta, zdůraznil, že je odhodlán setrvávat v jednání, dokud nebude zvolena nová hlava státu. Volba se nakonec podařila napodruhé v ten den, celkově se jednalo o pokus třináctý. Parlament se na novém obsazení úřadu shodl po více než dvou letech od skončení mandátu Michela Aúna. Během této doby plnil klíčové úlohy premiér.

Joseph Aún, který není s bývalým prezidentem v příbuzenském vztahu, získal nutnou většinu a nakonec – přes počáteční výhrady – i podporu Hizballáhu a jeho spojenců. Znamená jeho volba novou naději pro zemi? A jakou má šanci čelit výzvám, jako je rozsáhlá destrukce po izraelské válce, obavy z jejího opětovného zahájení a hluboká ekonomická krize?

Šedesátiletý maronitský křesťan stál v čele libanonské armády od roku 2017. Do povědomí veřejnosti se zapsal zejména vedením útoků na jednotky ISIS na libanonsko-syrské hranici v témže roce.

Jeho vojenská minulost nepochybně ovlivní způsob, jakým bude přistupovat k řízení země. Ve svém inauguračním projevu zdůraznil nutnost zlepšení bezpečnostní situace v zemi. Jako hlavní priority uvedl centralizaci zbraní pod kontrolou státních institucí, ochranu hranic a posílení schopnosti čelit izraelským útokům.

Mezinárodní společenství přijalo volbu Josepha Aúna s povděkem. Zásadní byl již samotný krok: Obsazení prezidentského úřadu bylo podmínkou pro některé mezinárodní půjčky, například od Mezinárodního měnového fondu. Bývalý generál byl zároveň preferovanou volbou pro Spojené státy a Saúdskou Arábii, jejichž finanční pomoc bude Libanon potřebovat pro poválečnou obnovu.

Země nyní zdaleka není v situaci, aby se pokoušela budovat si vlastní silnou pozici, nezávislou na aktérech, s vlastní agendou v regionu. V případě Josepha Aúna je ovšem pravděpodobné, že by se o vymanění z mezinárodního vměšování nepokoušel, ani kdyby se funkce ujímal ve stabilnější situaci.

Aún do úřadu nastoupil bezprostředně po svém zvolení. Čekají na něj konkrétní výzvy.

Libanon se v současnosti potýká s nespočtem souběžných krizí. Hluboká ekonomická krize trvá od roku 2019. Důsledkem rozsáhlé privatizace nejsou části společnosti dostupné základní služby, jako je zdravotnictví či vzdělání. Země se stále těžko vzpamatovává z více než rok trvající izraelské války, především pak z dvouměsíční prudké eskalace.

Během posledních týdnů před dojednáním klidu zbraní byly zabity více než čtyři tisíce lidí a přes milion jich bylo vyhnáno ze svých domovů. Převážná většina obyvatel se do zasažených regionů vrátila, jen co příměří vešlo na začátku loňského prosince v platnost. V zasažených regionech na jihu země, v jižním Bejrútu a údolí Bikká, však byly srovnány se zemí desetitisíce domů, některé vesnice byly zcela zničeny a značné škody utrpěl i zemědělský sektor.

Dohoda o ukončení bojů byla dojednána jako šedesátidenní, její konec tedy připadá na první týden Josepha Aúna ve funkci. I přes ambici udržet klid zbraní jako permanentní stav je jeho budoucnost momentálně nejistá.

Během celého trvání příměří docházelo ze strany Izraele k porušování jeho podmínek. Nyní se však začíná zdát, že nedodrží ani klíčové ujednání, tedy stažení pozemních jednotek z libanonského území.

Týden před vypršením lhůty pro vyplnění sjednaných podmínek nastupuje do funkce také americký prezident Donald Trump. Ten se nechal slyšet, že pokud do té doby nebudou propuštěni izraelští rukojmí z Pásma Gazy, vypukne na Blízkém východě peklo.

Nelehké vyjednávání čeká nového libanonského prezidenta také s novým vedením v sousední Sýrii. Vztahy mezi oběma zeměmi byly z libanonské strany zásadně narušeny historickým traumatem ze syrské okupace trvající do roku 2005 a mnoha dalšími násilnými zkušenosti. Naopak na syrské straně je kromě jiného vnímáno nedůstojné zacházení s jejími občany jak ze strany libanonských institucí, tak veřejnosti.

Zásadní otázkou bude ochrana společné dlouhé hranice, jež bývá často využívána k pašování drog a zbraní.

Už samotná schopnost libanonského parlamentu dosáhnout shody na jednom kandidátovi, navzdory hlubokým rozdělením, může být vnímána jako pozitivní signál, že potřeba zlepšit situaci v zemi je brána vážně. Současně se však nelze domnívat, že by politické elity připustily zásadní proměny statu quo.

Lidé v Libanonu jsou vyčerpaní vršícími se devastujícími událostmi. V tuto chvíli si přejí hlavně udržení míru a zlepšení neúnosné ekonomické situace.

K Josephu Aúnovi se nyní upíná mnoho nadějí. I přes jeho jistou ambicióznost však není možné očekávat okamžité zázraky. Libanon, i celý region potřebuje dlouhodobou stabilitu, aby se mohl začít uzdravovat. Rozhodně mu ale neprospívá pokračující podpora dění na palestinských územích, které je mimo kontrolu nové hlavy státu, od většiny západních zemí.