Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na postupu Američanů v jednání s Kremlem o ukončení války cyklicky děsí jejich vstřícnost k ruským imperiálním ambicím, bezohlednost k Ukrajincům a lhostejnost k bezpečnosti Evropy. První argument obhajoby tohoto postupu zní, že Donald Trump slíbil voličům právě a pouze ukončení bojů a podle toho postupuje. A to dělá. Druhý argument je, že za tři roky války Evropa ani předchozí Bidenova administrativa „nic nepředvedli“. Toto tvrzení není pravda.
Připomeňme si loňský pokus Viktora Orbána o návrh příměří, na trase Moskva–Peking, kterému Kreml jasně nevyhověl, jakkoli si tam Orbána jistě „váží“. Obdobně před ním neuspěl ani Putinův přítel, bývalý německý kancléř Gerhard Schroeder, který řídil výstavbu projektu Nord Stream. Kvůli plynu a jeho tranzitu byl v Moskvě i Robert Fico, který jistě zmínil i ukončení války. Neuspěl, byť se snažil diskreditovat prezidenta Zelenského ze všech sil.
Těsně před začátkem války se v Moskvě vystřídala celá řada politiků včetně německé ministryně zahraničí. Po zahájení agrese proběhlo několik francouzských telefonátů do Kremlu, které mezi spojenci například prezidentu Macronovi příliš nepomohly. Evropa se snažila, ale Putin chtěl válčit, dobývat a změnit režim v Kyjevě. Změnilo se na tomto směrování Kremlu něco?
Jaký mír potřebujeme a jakého dosáhneme?
Rozdíl bude v tom, jak rozumět pojmu „spravedlivý“ nebo alespoň udržitelný mír. Lze totiž předpokládat, že Američanům je to zatím jedno. Nám nikoli. Tři roky se bojovalo, protože všechny jiné varianty postupu se jevily jako kapitulace před ruskou agresí. Kapitulace by Kremlu potvrdila, že použití síly pro zabrání cizího území nebo likvidaci státu a jeho legitimní vlády má smysl a vyplácí se. Tomu se Ukrajina s pomocí Západu úspěšně ubránila a dodnes brání. Nebylo to tedy nadarmo, což je pro nás důležité. Ještě před začátkem války dal Putin na stůl jasný požadavek, aby NATO opustilo střední Evropu. Válka proto není jen o Ukrajině.
Znalec Ruska s naší historickou zkušeností by mohl nyní v klidu sledovat vývoj a pozorovat, jak si Kreml bude Američany „vodit“, získávat výhody, novou legitimitu po několikaleté izolaci, zásluhy mírotvorce a prohlubovat rozdělení Západu. Bavit se tímto vývojem a sledovat například výroky Trumpova zmocněnce Witkoffa ovšem vyžaduje jistou dávku cynismu. Jde o vývoj na úkor naší bezpečnosti. Může skončit odchodem roztrpčených Američanů z NATO nebo jejich spojeneckou neutralizací vůči zemím, které by Rusové mohli chtít zahrnout do nového „mírového uspořádání“. Co ale může Evropa v této situaci dělat kromě pokračující podpory Ukrajiny a integrace své pozice s Brity a Kanaďany?
Evropské možnosti
Tvrdší evropská linie může vystavit Američany morálnímu tlaku v agendě ruských válečných zločinů. Z naší perspektivy stojí za připomenutí, že těsně po druhé válce to byl generál československé justiční služby Bohuslav Ečer, který se zasloužil o formulaci právního základu Mezinárodního vojenského tribunálu, který soudil německé válečné zločince v Norimberku. Ano, významně jsme se podíleli na formulaci definice a právní kodifikace válečných zločinů, zločinů proti míru, zločinů proti lidskosti a zločinu spiknutí s cílem páchání těchto činů.
Samozřejmě Rusko dnes není ve spojenecké koalici. Naopak je na pranýři. Všech těchto činů se vysoce pravděpodobně dopustilo. Ale upřímně, co jsme my udělali pro definování ruských zločinů v duchu svých nejlepších tradic mezinárodního práva? V agendě válečných zločinů by své mohli říct i Nizozemci, kteří vyšetřují a soudí sestřelení civilního letu MH 17.
Netvrdím, že by se postup Američanů změnil. Dali jsme ale na stůl otázku, jak budou v jednáních o míru tyto agendy řešeny? To, že se Trumpova administrativa s námi nebaví, neznamená, že ji pro jednání s Ruskem nemůžeme informačně „tlačit“. Zejména když legitimizuje toho, kdo za páchání těchto činů nese odpovědnost.
Potvrzení či ignorování odpovědnosti za agresi, snahy silou změnit režim v sousední zemi, tisíce mrtvých a miliardové škody jsou důležité i v tom, zda se takto „oceněné“ jednání nemůže v budoucnu re-aktivovat, nebo zda se sankcionováno stane předmětem odsudku a opovržení. Agresivní meziválečné Německo to potkalo. Dnes musíme Němce nutit, aby začali zbrojit a přestali váhat, zda dát Ukrajincům do ruky správné zbraně.
Prevence recidivy třeba i klackem
Otázka prevence budoucí ruské rozpínavosti je bezpečnostně klíčová. Poražená nebo ponížená Ukrajina by byla vážné ohrožení, ale to, že nejsme u jednacího stolu, je také špatné. Amerika si s Kremlem dojednává svou vlastní politiku, bez ohledu na spojence, a my bychom neměli čekat, jaký kostlivec na nás z této obdoby Jaltské konference vypadne.
Možným nástrojem je posilování evropské obrany a investice do vlastních armád. To se začíná dít. Druhou stranou je ovšem schopnost společné evropské odezvy bez závislosti na Američanech. NATO je skvělé a silné, ale velké slovo v něm mají jak dominantní USA, tak například Turecko, kde současný vývoj nevyvolává mnoho optimismu. Na společné evropské obraně je kromě konferencí také třeba konat prakticky, v jasných krocích. Včetně Spojeného království. Neboli nejen v rámci Unie, kde máme navíc ještě neutrální země.
Konkrétní kroky v kapacitách, chybějících schopnostech, integraci velení, zbraňových systémů je obrovské množství práce před námi. Respekt získáme jen realizací těchto kroků, nikoli mluvením o těchto záměrech.
A nakonec, viděli jsme, že existence společné evropské instituce, jako je unijní zahraniční služba, nezaručuje respekt. Naopak Američanům překáží. Ministr Rubio se prostě s Kajou Kallasovou odmítl sejít a bavit. Dobrá, lze ji alternovat premiéry nebo hlavou státu, ale zároveň je třeba dát Američanům na stůl jasné požadavky na evropskou bezpečnost, které neobejdou tím, že se budou bavit selektivně, jen s kým jim to vyhovuje, natož s Orbánem nebo AfD v Německu. Navíc budou Evropany v dalším vývoji potřebovat, pokud je Putin například navede do slepé uličky.
Nejspíš bude třeba, aby evropské jednotky zajišťovaly dojednaný mír, když to Američané nebudou chtít dělat. Evropa ale musí formulovat i své vlastní požadavky vůči Rusku a jeho rozpínavosti, kterým by Američané rozuměli. Jedním z dobrých nástrojů by mohl být například požadavek, aby Rusko vyklidilo Královec od svých jednotek, raket a další infrastruktury jako součást regionální demilitarizace. A nechť to Američané vyjednají. Ano, je to páka na Trumpa i Putina zároveň, ale proč ji nevyužít?
A co doma?
Je třeba si uvědomit, že v evropské geopolitice se nově rozdávají karty na delší období. Udržet se na západní straně geopolitického rozhraní je pro nás bezpečnostní i civilizační imperativ. Přijměme předpoklad, že to garantované není a musíme se o to znovu snažit. Zda přijetím eura, převzetím vojenské spoluodpovědnosti nebo jasnou účastí v rodícím se evropském společenství aktivních a zainteresovaných zemí, to vše jsou otevřené možnosti.
Je třeba nezůstat v pozici diváků nebo dokonce položky na jídelním lístku jednání Kremlu s Bílým domem. To se nám domácím politikařením může stát. Dělat chyby je drahé. Například říkat, že nechám své vojáky doma a nenechám je dělat práci na zabezpečení nového zajištění Evropy, je zásadní a potenciálně drahý kiks. Nejsme doma v nejlepší kondici. Pokusy o hledání širšího konsenzu selhaly. Z toho ale neplyne, že musíme kopírovat cestu Orbána a Fica na periferii Evropy.
Karty v Evropě sice možná bude rozdávat Rusko s Američany a aktivními Západoevropany, doma si je ale budeme rozdávat sami ve volbách. A je zásadní, zda budou evropské nebo provinční.
