Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jsou období, kdy se armády budují, aby odstrašily. Pak jsou období, kdy bojují nebo svou sílu uplatňují v nebojových operacích. Moje generace ještě v minulém století zažila časy, kdy se naši vlastní vojáci nebo dokonce spojenecké armády používaly proti nám samotným.
Zrovna v takové armádě jsem si s odpovídajícím nadšením odsloužil svou povinnou vojenskou službu. A když si vzpomenu na tehdejší bojové plány, měla moje motostřelecká divize přibližně za týden z Vimperka dosáhnout Mnichov, dobýt ho, a rozvíjet svůj úspěch a za několik týdnů svými tankovými pásy drtit asfalt ulic Štrasburku.
Štrasburk jsme samozřejmě dobývali jen pomyslně, na papírových mapách. Ve skutečnosti bychom asi moc daleko nedojeli. Jednak kvůli stavu tehdejší zanedbané techniky, ale zejména kvůli předpokládatelnému odporu protilehlé americké výsadkové divize. Pravidelně jsme ji pozorovali v Kašperských Horách dalekohledem, jak cvičí za tehdejší, námi dobře chráněnou, hranicí „tábora míru a socialismu“.
Několikrát jsem tuto svou šumavskou vojenskou zkušenost vykládal našim dnešním americkým spojencům a všiml jsem si, že se vesměs moc nesmáli. Nebrali nás na lehkou váhu, ani tak, jak my se smáli sami sobě. Bojovali bychom? Vlastně nevím. Proto si i dnes občas dávám pozor, jak svou armádu postavenou za naše daňové peníze, používáme.
Historický střih k dnešku
Jednání o míru mezi napadenou Ukrajinou a Ruskem se patrně blíží, nejspíše pod taktovkou nové americké administrativy. Rusové mír nechtějí a připravují se na dlouhou válku, dobývání a ničení napadeného souseda. Ukrajinci jsou zjevně vyčerpaní, bojovat již nechtějí, pokud nebudou muset. Inklinují asi i k rezignaci na svá okupovaná území. Ovšem za předpokladu, že budou mít naději dostat takové bezpečnostní a obranné garance, že je nebude dále Rusko napadat a ohrožovat.
Takové garance může poskytnout jen masivní vojenská síla. Základní možností je podle Ukrajinců jejich vstup do NATO. Z hlediska garancí se nemýlí, Rusko je v dnešní kondici daleko od toho, aby si s Aliancí něco začalo a zažilo útok na vlastní území. Jenomže, vstupem do NATO by válčící Ukrajina sice získala záruky, ale NATO by se prakticky ihned ocitlo ve válce na straně Ukrajiny. Je nepravděpodobné, že by takové rozšíření Aliance členské státy odsouhlasily. Nejde jen o maďarskou nebo slovenskou ruskou pátou kolonu. Vidíme opatrný postoj Německa, hodně nejasný zůstává postoj nové americké administrativy. Převažuje logicky názor, že Ukrajina členství v NATO hned tak nezíská. Tím spíše, že to patrně bude jednou z podmínek Ruska.
Jaké jsou další možnosti? Ukrajina má historickou zkušenost s garancemi podobnou naší mnichovské zkušenosti. Byť Ukrajinci, na rozdíl od Československa v roce 1938, bojují a nekapitulovali. Nicméně zkušenosti, které získali před třemi dekádami v Budapešti, když se vzdali vlastních jaderných zbraní, jsou jednoznačně špatné. Nebudou o slovní závazky mocností stát, protože jim nevěří. Vyjma situace, která by jim jaderné zbraně vrátila. K tomu ale nejspíše nebude vůle.
Bez plného bezpečnostního zajištění nemůže začít ani rekonstrukce Ukrajiny, ani příliv investic, natož jakékoli válečné kompenzace napáchaných škod Ruskem. Dalším řešením, které může přijít ke slovu, bude vytvoření masivního obranného koridoru spojeneckými silami na nové východní ukrajinské hranici a její těžké opevnění. Vzhledem k předpokládané délce hranice i k naprosté nedůvěryhodnosti Kremlu se jedná zřejmě o nejpravděpodobnější řešení, ke kterému se může vyjednávání posunout.
Prakticky to bude znamenat plné vysunutí východní obranné linie Evropy a NATO až na ukrajinskou hranici. Na zemi, ve vzduchu, elektronicky a ve všech dalších směrech. Samozřejmě se okamžitě objeví otázka, kdo to bude ochotný dělat? Přesněji řečeno, tato otázka bude muset být zodpovězena dříve, než se rozjedou vážná jednání. Jde tedy o agendu západního světa.
Je těžké odhadnout reakci nové americké administrativy, jakkoli spekulujeme o jejím plánu. Můžeme předpokládat americkou participaci? Doufejme, že ano, alespoň v některých nezastupitelných kapacitách. Přesto si myslím, že hlavní odpovědnost ponese Evropa, a to jak evropské členské země NATO, tak EU. Jinými slovy – i my stojíme před otázkou participace naší armády na předsunuté obraně, otázkou jejího naplnění a financování i dlouhodobého udržování, na zemi, ve vzduchu i v personálních kapacitách.
Půjde o zásadní rozhodnutí
Nastoluji toto téma do adventního času, abychom ho odpovědně promysleli a projednávali, protože půjde nejen o vojenské, ale zásadní bezpečnostní a politické rozhodnutí, které může vláda předkládat Parlamentu ještě před volbami. A budeme rozhodovat nejen v době, kdy budou Ukrajincům dále padat ruské rakety na hlavy během vánočních a novoročních svátků, a budou mrznout a bez elektřiny.
Také my ale budeme diskutovat, do jaké míry je u nás halasná opozice volající po mírových jednáních ochotna společně podpořit nákladnou, dlouhodobou a obtížnou operaci našich jednotek kdesi daleko na pomezí ukrajinských plání, spolu s dalšími západními armádami. Nebudu se ani tázat na pozici našich sousedů, protože i pro ně to bude nesnadné, od Německa přes Polsko, Slovensko nebo Maďarsko. Mimo jiné i v tom tkví strategický význam českého rozhodnutí.
Možná se tedy opravdu blížíme k mírovým jednáním o ukončení krvavé tříleté války. Budeme ale muset do vývoje vložit i své kapacity, svou společnou demokratickou vůli a zájem, a právě před volbami. Těžko si představit, že dnešní vláda takový záměr naplánuje, připraví a zaváže se vůči spojencům, a jiná vláda, vzniklá z voleb, náš závazek a garance zruší a Ukrajince i spojence vypeče.
Samozřejmě, celý koncept či konstrukt, jak k míru dospět, bude vyžadovat i nesnadnou podporu veřejnosti, daňových poplatníků, a to na dobu, která nebude rok či dva. Dokážeme to? Možná se najde i jiné řešení, ale nespoléhejme, že to za nás opět vyřeší třeba Američané nebo Britové. Nevyřeší. I my jsme válkou dost přetíženi a zatíženi. Dokážeme zabrat na jejím ukončení? Rozhodovat a odpovědnost tentokrát poneseme i my, nejen „mocnosti“.
