Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V Denny's, americkém fast foodu, kde jako přistěhovalec myl nádobí, založil Jensen Huang v roce 1993 firmu Nvidia. O třicet let později je jedním z nejbohatších lidí planety a jeho společnost s hodnotou přes tři biliony dolarů pohání revoluci umělé inteligence.
Jeho životopis The Thinking Machine od novináře Stephena Witta nabízí pohled na muže, který odmítá hrát podle pravidel Silicon Valley, a přesto – nebo možná právě proto – se stal nejúspěšnějším technologickým šéfem poslední dekády.
Dovolme si klišé: Huangův příběh by se dal napsat i číst jako klasický americký sen. Vždyť je o imigrantovi z Tchaj-wanu, který se vypracoval z ničeho k nepředstavitelnému bohatství. Ale ve Wittově knize klišé nečekejte. Jeho text není příběhem muže, kterého budete obdivovat, anebo nesnášet. A není vyloučeno, že i po přečtení celé knihy nebudete úplně jasně vědět, co si o něm myslet.
„Interakce s Jensenem je jako strčit prst do elektrické zásuvky,“ říká jeden z jeho klíčových inženýrů. To není hyperbola. Huang je pověstný svými veřejnými popravami – když projekt selže, viník musí před celou firmou detailně vysvětlit každou chybu, kterou udělal. A pak si slovo vezme Huang, který to ještě jednou shrne, a zdůrazní, že výkon toho člověka byl vážně strašný.
Jeden bývalý zaměstnanec v knize popisuje, jak ho Huang před třemi tucty kolegů ponížil výpočtem, kolik peněz za celou kariéru od firmy dostal, a pak ještě požadoval jejich vrácení. Ale když tentýž člověk o pár měsíců později vážně onemocněl (což v americkém zdravotním systému může být rozsudek smrti i v případě, že je nemoc léčitelná, ale léčba moc drahá), Huang mu nabídl, že jeho léčbu plně zaplatí.
Tento paradox – kombinace strachu, lásky a viny – je ústředním bodem Huangova leadershipu. Vždycky u svých lidí vyvolával emoce, někdy silně pozitivní a jindy silně negativní, a nikoli výjimečně obojí zároveň. „Cítili jste, že ho nemůžete zklamat,“ vysvětluje jedna inženýrka. „Prostě jste nemohli.“
V době, kdy firmy soutěží o to, kdo nabídne zaměstnancům větší pohodlí, limonády v lednici zdarma a masáže v úterý odpoledne, případně meditace ve čtvrtek, působí Huangův přístup jako relikt z jiné éry. To není Silicon Valley, jak ho známe z popkulturních seriálů či magazínových článků. To je spíš asijské rodičovství založené na přísnosti jako nejvyšším projevu lásky.
Je to nepohodlná otázka, ale musíme si ji položit: Co když to funguje? A co když jsou právě brutální upřímnost a nemilosrdné standardy důvodem, že Nvidia uspěla tam, kde ostatní selhali? Co když přehnaný důraz na komfort a psychické bezpečí vede k průměrnosti?
Zlomový moment pro Nvidii přišel v roce 2013, kdy Bryan Catanzaro, nekonvenční inženýr s dlouhými vlasy a humanitním vzděláním (!!), přišel za Huangem s nápadem na software pro neuronové sítě. V té době byla Nvidia především firmou vyrábějící čipy pro počítačové hry.
Huang, tehdy již padesátník, udělal něco mimořádného: během jediného víkendu nastudoval základy umělé inteligence a v pondělí již věděl o neuronových sítích tolik jako specialisté v oboru. Na tabuli v zasedačce v sídle firmy napsal zkratku „OIALO“. Čti: „Once In A Lifetime Opportunity“, neboli česky „Příležitost, která přichází jednou za život“.
„V pátek večer poslal e-mail, že všechno směřujeme k hlubokému učení a že už nejsme grafická společnost,“ vzpomíná jeden z viceprezidentů Nvidie. „Do pondělního rána jsme byli AI společností. Doslova takhle to proběhlo.“
Sám Huang opustil všechny své koníčky, osobní život omezil na minimum a všechen čas investoval do práce. V podstatě to byla změna ze dne na den. Mohlo to být prozření vizionáře. Nebo projev krize středního věku, Huang měl čerstvě po padesátce. Nevíme. Ale prostě se to stalo.
Inovace nejsou výhradně „hrou mladých“. Ano, Zuckerberg vymyslel a naprogramoval Facebook ve dvaceti, ale Huang přeorientoval existující firmu na revoluci v umělé inteligenci v padesáti. Poznamenejme si: S životní zkušeností přichází schopnost rozpoznat skutečně transformační příležitost od přechodných trendů.
Pro mnohé znepokojivá část Huangova příběhu se týká jeho postoje k rizikům umělé inteligence. Když se ho autor knihy ptal na obavy Geoffreyho Hintona, předního světového vědce v oblasti AI, který požaduje, aby se vývoj AI zpomalil nebo zcela zastavil, Huang je odmítl s pohrdáním.
Řekl: „Kupujete si hot dog, takže vám stroj doporučí kečup a hořčici. Je to konec lidstva?“ Bagatelizace rizik AI je dalším aspektem, který Huanga odlišuje od ostatních elitních byznysmenů a investorů. Třiašedesátiletého manažera nebaví o technologiích včetně AI filozofovat. Je to pro něj příležitost.
Příležitost přicházející jednou za život. Pamatujete si, co napsal v zasedačce na tabuli, že ano?
I přes své ohromné bohatství se zdá, že Huang zůstává v Silicon Valley svým způsobem outsiderem. Nemá charisma Steva Jobse, politické ambice Elona Muska ani znepokojující geekovství Marka Zuckerberga. Je posedlý prací, po padesátce pracuje ještě intenzivněji než dříve, 12 hodin denně, šest dní v týdnu.
Když se ho Stephen Witt ptal, co plánuje dělat se svým bohatstvím, odpověděl: „Nemám tušení. Žádné.“ A to se předtím ještě novináře zeptal, kolik peněz podle Forbesu vlastně má. A nikoli, nebyla to póza. Autor by přísahal, že opravdu neměl ani tušení.
Možná je právě tohle klíčem k pochopení Huanga. Není to technologický evangelista ani mediální hvězda. Je to inženýr posedlý tím, že věci mají fungovat tak, jak byly vymyšlené. Tečka. Chcete filozofii? Příběhy? Pardon, ale to musíte jinam. My dodáváme „jen“ technologii, konkrétně čipy.
Někdo řekne: Sláva, konečně někdo normální! Potřebujeme v Silicon Valley někoho, kdo nechce měnit svět, nemá politické ambice a nehraje si na Sokrata. A jiný namítne: Opravdu chceme, aby o AI, tedy zřejmě nejtransformativnější technologii našich životů, rozhodoval inženýr, který měl štěstí, že byl ve správný čas na správném místě?
Při čtení Huangova životopisu vás budou pronásledovat obě tyto myšlenky. A obě vystihují dilema budoucnosti AI. Která z nich lépe? To nevíme, rozhodněte se sami. Knížka každopádně stojí za přečtení.
