Článek
V letech 1651 a 1660 vydal britský parlament navigační zákony, které změnily způsob obchodování mezi Amerikou a zbytkem světa. Koloniální zboží teď mohly vyvážet výhradně lodě s anglickou vlajkou a jejich cílem musel být jeden z britských přístavů, kde úředníci na veškerý dovoz nasadili celní přirážky.
O sto let později vydal parlament další podobná nařízení, která ještě zvýšila napětí a vedla k protestům. V Bostonu začali odvážnější občané mluvit o rebelii, zejména, když v roce 1770 došlo ke střelbě do řad neozbrojených lidí. O pět let později muselo na pouhých 7000 obyvatel města dohlížet 13 000 britských vojáků; ve městě vládla cenzura. Vyděračské navigační a jiné celní zákony vedly k potyčkám s vojáky, otevřenému povstání v roce 1775 a konečně i k vyhlášení nezávislosti o rok později.
Zkušenost s celními přirážkami způsobila, že Spojené státy tradičně hájily zásady svobodného podnikání, k nimž patřila nízká dovozní cla a obchodní bariéry. Vysoká cla platila během občanské války (1861–1865) a za vlády prezidenta Williama McKinleyho. Jeho ochranářské praktiky měly zvýšit příjem federální vlády a bránit místní pracovní příležitosti. Ničeho z toho se nepodařilo dosáhnout. McKinleyho experiment způsobil jen růst cen, které zaplatili spotřebitelé.
Jak nebezpečné je zahrávat si se cly, ukázala americkým zákonodárcům meziválečná krize v minulém století. Od počátku 20. let zažívaly Spojené státy nebývalou prosperitu. Burzovní trhy rostly tak závratně, že i střední vrstvy začaly investovat. Kupovat akcie vypadalo jako zaručená cesta k bohatství. Bylo to tak svůdné, že si i nemajetní brali půjčky, které spláceli z výnosů svých investic. Od začátku roku 1920 do září 1929 se hodnota akcií zčtyřnásobila. V říjnu toho roku ale trhy prudce klesly. Spekulanti se svých investic hromadně zbavovali tak bezhlavě, že se akcie změnily v bezcenný papír.
Panika z New Yorku zasáhla finanční trhy po celém světě a začala velká hospodářská krize. Kongres se rozhodl bránit americké producenty a jejich zaměstnance tím, že na dovážené zboží nasadil vysoká cla. Zákon Smoot-Hawley z roku 1930 měl už tehdy mnoho kritiků a dnes je ukázkou školácké chyby, která krizi prohloubila a zglobalizovala. Ostatní státy na americké ochranářství odpověděly vlastními bariérami a motor světové ekonomiky se zastavil.
Továrny se zavíraly jedna po druhé, protože jejich výrobky neměl kdo koupit. Vzrostla nezaměstnanost, což fatálně oslabilo demokratický střed a naopak posílilo politické extremisty. Z krize se pochopitelně radovali v Kremlu, protože se naplňovala vizi kapitalismu, který zničí sám sebe. V masarykovském Československu Klement Gottwald v parlamentu oznámil, že demokratům stalinsky zakroutí krkem a v Německu se krize stala žebříkem, po němž Adolf Hitler vystoupal až do úřadu kancléře a vůdce. Slušným lidem se svět hroutil před očima.
Marxisté věřili, že kapitalismus není reformovatelný. Už v roce 1933 však začal právě zvolený prezident Franklin D. Roosevelt snižovat dovozní cla a situace se pomalu, ale nezadržitelně zlepšovala. Po druhé světové válce stály Spojeny státy u kolébky mezinárodního obchodního systému. Jeho pravidla včetně nízkých dovozních cel z velké části nadiktovali Američané, kteří se poučili ze škod, které způsobil zákon Smoot-Hawley. Smyslem bylo stimulovat čilý mezinárodní obchod jako prostředek k dosažení prosperity a udržení míru. V roce 1947 Spojené státy inspirovaly multilaterální dohodu o snížení dovozních cel a obchodních bariér (GATT), která byla tak úspěšná, že se původní skupina 23 států postupně rozrostla na sto. Později bylo třeba dohodu rozšířit, aby se týkala nejen fyzického zboží, ale též služeb a intelektuálního vlastnictví. Proto se v roce 1995 GATT transformoval ve Světovou obchodní organizaci (WTO); Spojené státy byly zakládajícím členem.
Nízká dovozní cla platila dlouhé desítky let bez podstatných změn: na začátku 50. let byla v USA cla na zboží z ciziny mezi 2,5 a pěti procenty a v roce 2022 okolo tří procent. Částečně i proto mohl v říjnu 2024 napsat týdeník The Economist, že americkou ekonomiku závidí celý svět.
Když do Bílého domu vstoupil Donald Trump, udělal několik prohlášení, kterým nemohl nikdo rozumět. Řekl například, že Amerika dotuje (subsidize) Kanadu. Snad tím myslel, že Kanada vyváží víc do USA, než kolik dováží. Ale obchodní přebytek přece není dotace. A je tu další problém: Trump tvrdí, že Spojené státy dotují Kanadu částkou 200 miliard dolarů, i když obchodní přebytek mezi oběma zeměmi činí pouze 45 miliard dolarů. Podobně prezident překvapil, když oznámil, že Evropská unie Ameriku okrádá tím, že má na americké zboží clo ve výši 39 procent. Americký držitel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman ale vypočítal, že průměrný EU tarif na dovoz z USA je méně než tři procenta.
Nebo se podívejme na příklad Jižní Koreje. Trump na korejské zboží uvalil tarif ve výši 25 procent, zatímco Jižní Korea má v průměru jednoprocentní clo na dovoz z USA. Bílý dům přesto tvrdí, že jen odpovídá na korejské ochranářské praktiky.
Neuplynulo ani 24 hodin a Trump své původní rozhodnutí stran dovozních cel pozastavil – prý na 90 dní. Do té doby mají platit jen desetiprocentní tarify. Ovšem s výjimkou Číny, na jejíž zboží Trump uvalil absurdní clo ve výši 145 procent. Republikánský ekonom a bývalý rektor Harvardu Lawrence Summers napsal, že prezidentova hra s celním světovým systémem nás už teď stála 30 bilionů dolarů. To je dechberoucí částka. Trump snad věří, že se mu podaří do Ameriky vrátit průmyslovou výrobu. To se nestane, už jen proto, že náklady na mzdy jsou ve Spojených státech mnohokrát vyšší než v zemích, kde se dnes šijí trička a vyrábí ocel, hliník nebo lokomotivy. Průměrná hodinová mzda ve Spojených státech je 9,2 dolaru za hodinu, ale v některých státech je skoro dvojnásobná.
S příchodem Donalda Trumpa se na scénu vrátil přízrak zákona Smoot-Hawley a podobných ochranářských praktik. Je jisté, že stejně jako ve 30. letech se státy postižené americkými cly budou bránit. Dokonce by se mohly proti zájmům USA sjednotit. Washington by o jejich plánech zpočátku ani nemusel vědět, protože Trump přestal platit členské příspěvky WTO jako přípravu k vystoupení z organizace, kterou Američané založili a de facto jí dominovali. Čína už teď přestala vyvážet do Spojených států kriticky důležité strategické minerály a magnetické horniny a zastavila dovoz amerických zemědělských produktů. Mohlo by to vést k hromadným bankrotům mezi farmáři, kteří se dosud nevzpamatovali ze ztráty trhů, když Trump zrušil Agenturu pro mezinárodní rozvoj (USAID), jejímž prostřednictvím se vyvážely americké obilniny do rozvojových zemí.
Vrátit do Ameriky výrobu čipů nebo farmaceutický průmysl by byl krok správným směrem, ale toho by šlo dosáhnout investičními pobídkami na přesně definované cíle, ne pomocí všeobjímajících ochranářských bariér. Dějiny ukazují, že vysoká dovozní cla nezvýší státní příjmy a nevytvoří pracovní příležitosti. Mohou ale svět zavést ke globální hospodářské krizi, z níž by se radovali jen komunisté a fašisté.
Nelze vyloučit, že Trumpovy obchodní války oslabí Ameriku, NATO a EU, ale posílí Putina. Od dob Petra Velikého se autoritářské Rusko marně snaží překlenout propast mezi sebou a liberálním Západem. Svou zaostalost ale dokáže maskovat tím, že své demokratické konkurenty rozhádá.
