Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Chtělo by to vizionáře, který by dokázal na svou stranu strhnout i ostatní.
Někoho, kdo by řekl, že nezbývá než podstoupit obrovské riziko, pokud chceme, aby Rusko odtáhlo z boje a už se do něj nevracelo. Kdo by nebagatelizoval možnost třetí světové války, zároveň by ale uměl vysvětlit, že zůstane-li Ukrajina mimo Severoatlantickou alianci, agrese vůči ní bude pokračovat ještě třeba i léta.
Jenže nikdo takový se mezi vrcholnými politiky svobodného světa na setkání ve Vilniusu nevyloupnul.
Americký prezident, od nějž by se taková role dala očekávat asi nejspíš, působil jalově. Před setkáním aliance NATO se Joe Biden rozpovídal, že by Ukrajinu rád viděl zajištěnou podobnými bezpečnostními zárukami, jaké Spojené státy už po desetiletí poskytují Izraeli. Oč jde: židovský stát dostává pomoc v podobě sofistikovanějších zbraní, než jaké USA nabízejí jiným zemím v blízkovýchodním sousedství. Jenže z aliančních záruk à la Izrael sešlo – místo toho je má dost nesystémově poskytovat skupina nejbohatších zemí světa G-7. Ovšem ta nic takového v popisu své práce nikdy neměla.
Biden mluvil stejně jako ostatní spojenci hlavně o jednotě. Nikdo tam ale nehovořil o vlastní odvaze.
To nejpodstatnější lze shrnout jednou větou ze společného prohlášení, vydaného hned první den summitu: „Až se na tom spojenci dohodnou a všechny podmínky budou splněny, bude aliance v situaci, aby poskytla Ukrajině pozvánku ke členství.“ Což, lapidárně řečeno, nejde o moc dál než věta z podobného prohlášení ze summitu v roce 2008, kdy zaznělo, že Ukrajina jednoho dne „bude členským státem NATO“. Zkrátka, patnáct let uběhlo a posun žádný. Jako by se mezitím nic nestalo.
Jistěže lze chápat obavu, že Ukrajina by za nynější situace hned po vstupu aktivovala pátý článek Severoatlantické úmluvy. Ostatní členové by jí museli přispěchat na pomoc svými jednotkami. Zkrátka byla by to eskalace jako hrom s reálným vyústěním ve třetí světovou válku. To je to riziko.
Na druhou stranu se potvrzují skeptické předpovědi, že se Rusko dokázalo přeorientovat. K válce na Ukrajině přistupuje jako k běhu na dlouhou trať. Čeká, až si Ukrajina se všemi svými novými zbraněmi vyláme při ofenzivě zuby.
A mimochodem, ve správnosti takového svého přístupu jej musí vždy znovu potěšit politicky tupá prohlášení českého prezidenta Petra Pavla. Tváří v tvář tomu, že se příští rok budou konat volby ve Spojených státech, Pavel ve Vilniusu řekl: „Uvidíme další pokles ochoty masivně podporovat Ukrajinu dodatečnými zbraněmi. Takže všechny tyhle podmínky pravděpodobně povedou k závěru, že to, co bude dosaženo do konce roku, bude východiskem pro vyjednávání.“
Kyjev má podle Pavla reálně čas jen do konce roku, aby urval, co se dá. Co si tedy prezident představuje pod oním vyjednáváním, které bude muset následovat? Těžko vědět, neřekl to, ale co jiného by asi mohl myslet než nutnost přistoupit na územní kompromisy? To snad chce, aby se stalo? Je smutné, že právě český prezident – samozřejmě když pomineme Viktora Orbána – takhle třímá prapor defétismu.
Apologeti opatrnosti budou tvrdit, že ve Vilniusu bylo dosaženo všeho, co bylo aktuálně možné. Ze společné „komise“ aliance a Ukrajiny vznikla společná „rada“, což z byrokratického pohledu asi není málo. Ukrajina dostala příslib nových dodávek německých tanků i amerických raket.
Ale to hlavní přece jasně chybí: Odhodlání vypořádat se jednoznačně s otázkou, jestli chceme tu válku mít pořád za zády, nebo uděláme vše pro to, aby se Rusko stáhlo a neukrojilo si územní zisk.
Ruku na srdce, důkazem takového odhodlání by přece mohlo být pouze poskytnutí jasného časového rámce pro členství. Nakonec, vždyť se k tomu dá přistoupit kreativně. Mezi experty, citovanými tento týden zejména v amerických médiích, se třeba debatuje o nápadu, že by se pátý článek úmluvy mohl týkat pouze toho území, které by v momentu vstupu bylo pod ukrajinskou kontrolou. Jistě, riziko by to bylo i tak, ale má někdo lepší nápad než ten, že budeme ukrajinské členství jen pořád odsouvat a pouze Kyjevu posílat zbraně, i když to konec války viditelně neuspíší?
