Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Leckomu dnes běží hlavou, jestli vyhození Kachovské přehrady není předstupněm jaderné exploze v přilehlé atomové elektrárně. Nejenže tyto zdroje vody a elektřiny spolu souvisejí, ale bylo by naivní pochybovat, že Rusko bude váhat sáhnout po jakémkoli ničivém prostředku, který Ukrajinu dále zdevastuje. Důraz bohužel je na slově jakémkoli. Jsme svědky chronologické eskalace od explozí plynovodů přes devastaci záplavou z přehrady, ale i zpětně sestřelení civilního letu MH-17. Zda by to byla záměrná vojenská akce, nedopatření či ruský šlendrián, nebo „nehoda“, je asi v této chvíli nedůležité. Putin již ví, že ukrajinské tažení nevyhraje a pouze devastuje, co může.
S jadernou havárií nebo explozí je proto třeba počítat jako s reálnou hrozbou, a nikoli se na ni připravit, ale pokusit se ji odvrátit preventivně. Otázka je: jak?
Podle znalců Putina nezastaví nic, vyjma strachu ze silové reakce Západu. Kreml ani Rusové sami se jaderné havárie na Ukrajině nebojí, mnozí by si ji dokonce přáli. Od počátku války se o jaderném útoku na Evropu aktivně baví v nejsledovanějších televizních debatách. Nelze proto spoléhat na soudnost nebo kulturní či civilizační zábrany Rusů nebo Kremlu. Prevencí musí být odstrašení. Fungovalo během studené války, mělo by zafungovat i nyní. Otázka ale je: jaké zastrašení?
Jedním z těch, kdo mohou takovou reakci zvažovat a vyznačit případný jaderný výbuch nebo „havárii“ v elektrárně za nepřekročitelnou červenou čáru, po které by přišla silová odpověď, je nepochybně NATO. Aliance bude mít příští měsíc svůj summit ve Vilniusu a nezbytně by se takovou agendou měla pracovně zabývat, respektive přijmout k této otázce politické rozhodnutí. Doufám totiž, že vojenské plánování krizových alternativ probíhá v NATO průběžně. S takovým politickým stanoviskem Severoatlantické aliance je spojeno několik vážných agend, v kterých se musí odpracovat nutný konsenzus předem, ne až na summitu.
NATO bude patrně řešit budoucí členství Ukrajiny, respektive její pozvání, protože členství v době války by znamenalo okamžitý zásah NATO do konfliktu. Příslib budoucího členství nebo pozvání jistě budou znamenat změnu, ale neřeší dvě důležité okolnosti. Nedávají Rusku jasné varování a vymezení hranice, kterou nesmí překročit. Za druhé, musí proběhnout spojenecká debata o povaze sankce, pokud by Rusko vymezenou hranici překročilo. Jinými slovy, jsme připraveni na případný vstup NATO do válečného konfliktu, byť formou limitovaného úderu na ukrajinském území? Cílem NATO musí být ovlivnit chování Ruska, nejen dát Ukrajincům naději či perspektivu. To jsou dvě rozdílné věci.
O případném zapojení jednotek NATO se kuloárně mluví, ale nic dosud není rozhodnuto a nebylo ani navrženo. Úvahy o možnostech například Polska nejsou realistické, protože tohle nemůže navrhnout ani vykonat jedna členská země. Varování Putinovi musí dát Aliance jako celek. Je známo, že například USA sice materiálně a informačně Ukrajince podporují, ale dosud blokují cokoli, co by mohlo NATO do konfliktu zatáhnout. Navíc, oponenty aktivnějšího nebo ultimativního kroku budou země jako Maďarsko nebo Turecko.
Návrh silnějšího stanoviska musí přijít od členů z našeho regionu, což je legitimní, a měl by být samozřejmě předjednán. Lze v tom spatřovat prostor a příležitost pro nás, a to i z hlediska hlubší synergie domácí bezpečnostní a obranné politiky a její formulace – spolupráce, která dnes není ideální, protože domácím aktérům se příliš Rusko řešit nechce. Druhým důvodem je, že s novou hlavou státu může Praha oslovit a konzultovat zejména spojence na Baltu, ale také černomořské státy. Odstrašující stanovisko NATO by pak mohlo získat podporu a konsenzus i v transatlantické vazbě, v britské či německé perspektivě. I zde totiž Putin nejen ztratil důvěru, ale je vnímán jako těžko předvídatelný člověk, který selhává v globální odpovědnosti, což mimochodem neplatilo ani v éře studené války.
Summit NATO je za dveřmi. Za dveřmi je ovšem i jakákoli debata o možné aktivnější roli NATO ve vývoji konfliktu, včetně nasazení vojenských prostředků. Je čas na této agendě začít zcela otevřeně pracovat a neopakovat ty chyby, kterých se třeba Česko dopustilo se Zemanem na Hradě svým pasivním alibismem v exekutivě. Hrozba, o které mluvíme, není nulová, naopak. Je třeba ji zastavit. A jinak než hrozbou použití síly, to zjevně nepůjde. Rusko je rozběsněné útočící zvíře se zatemněným mozkem, které vnímá svou neudržitelnou situaci, proto chce vše okolo ničit. Samo se nezastaví. Případný výrazný úspěch ukrajinské ofenzivy může být zlomový bod, který Kreml odbrzdí i v sebezáchovných instinktech. Je třeba tomu předejít.
