Hlavní obsah

Komentář: NATO je teď v zápřahu. A Česko spolu s ním

Ivan Gabal
sociolog, analytik
Foto: Profimedia.cz

Prezident Volodymyr Zelenskyj a generální tajemník NATO Jens Stoltenberg na tiskové konferenci během summitu ve Washingtonu.

„Zásadním výsledkem summitu je, že NATO ve Washingtonu ukotvilo podporu bránící se Ukrajiny jako závazek kolektivní vůle Aliance, a postaví k tomu samostatné velitelství,“ píše v komentáři Ivan Gabal.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Za čtvrtstoletí, co jsme v NATO, jsme asi nezažili summit Aliance v těžší situaci. Z jedné strany Rusko devastuje Ukrajinu a testuje naši odolnost a zbrojní průmysl Západu. Z té druhé do krize míří hlavní transatlantický spojenec Evropy, Spojené státy, kde hrozí návrat nevyzpytatelného Donalda Trumpa, který by se rád dohodl s diktátorem Putinem přes naše hlavy.

Nemáme dost zkušeností s vnitřním rozkolísáním nebo rozklížeností Západu v ohrožení, kdy se demokratická Aliance dohaduje uvnitř a jen těžko skládá z dohadujících se spojenců. Byli jsme v minulosti zvyklí vzdychat jednotlivě, nad Tureckem nebo Francií. Nyní musíme vzdychat nad protizápadními vibracemi zejména v našem regionu. Počínaje Maďarskem, přes rozvrácené Slovensko, partajně shnilé, neutrální, ale proto bohaté Rakousko, a nyní se přidal s „mírovou“ rétorikou český „převlékač“ Andrej Babiš. A je třeba zmínit i vleklou domácí, korupčně ukotvenou krizi rovněž rozkolísaného Bulharska.

Viktor Orbán nám v týdnu před washingtonským summitem dokázal, že volat v dnešní situaci po míru by prakticky znamenalo hodit Ukrajince přes palubu, zcela srovnatelně s Československem v Mnichově 1938. Aliance mu ukázala nečekaně ostentativní distanci a vykázala Maďarsko do izolace. Na průběhu summitu to bylo jasně patrné.

Posun geopolitické hranice Evropy

Zásadním výsledkem summitu je, že NATO ve Washingtonu ukotvilo podporu bránící se Ukrajiny jako závazek kolektivní vůle Aliance, a postaví k tomu samostatné velitelství. Nikoli jako síť dobrovolných bilaterálních dohod jednotlivých členských zemí a Kyjeva. Vždyť obdobná bezpečnostní architektura byla jedním z kořenů druhé světové války v Evropě po kolapsech Rakouska a Československa do hitlerovských vnitropolitických intrik vedených německými pátými kolonami. A nemalujme si, že to samé dnes Kreml ve střední Evropě nezkouší obdobným způsobem a s významnými výsledky.

Jasná perspektiva ukrajinského členství v NATO po ukončení války je geopolitický cíl, který potvrzuje Ukrajincům smysl jejich odhodlání a obrovských obětí. Je jasným vzkazem Kremlu, jaké budou parametry mírových dohod a zejména jakou roli a záruky v nich Kyjev získá. Právě tyto podmínky jsou formulací, která ve Washingtonu zněla jako nutná záruka bezpečnosti Západu. Nebude to triviální, naopak NATO tím vysune svou geopolitickou linii na východní hranici Ukrajiny, která bude alianční. To je důležitý moment pro naše obranné plánování, který musí zahrnout naše bezpečnostní i obranná politika. Naší obrannou linií nebude východní hranice Polska, ale Ukrajiny.

Summit ukázal některá pozitiva a nové kvality NATO. Platí to pro nové členy, Finsko a Švédsko. Obě země mají jasný odhodlaný postoj vůči ruskému válečnému barbarství. Mají solidní a odhodlané armády, které se roky cvičily na obranu útoku z východu. Jejich členství viditelně zvedlo obrannou a geopolitickou aktivitu baltských spojenců.

Válka změnila váhu a vliv celého východního křídla Aliance, od Baltů k Černému moři. Projevilo se to již před summitem v nominaci estonské expremiérky Kallasové na vysokou představitelku pro zahraniční politiku EU, po situaci nezvládajícím Josepu Borellovi. Spolupráce EU s NATO, při možné vnitřní krizi USA po nástupu Donalda Trumpa, bude zásadní. Oznámení posunu strategických jaderných sil do Německa je nepochybně posilováním bezpečnosti Evropy vůči ruskému jadernému zastrašování.

Česká stopa

A nakonec mezi posilami zmiňme i přidanou hodnotu české bezpečnostní a obranné podpory Kyjeva. Od prvopočátku války až k muniční iniciativě, která strhla ke spolupráci zejména Evropany. Nebyla by možná bez viditelné změny atmosféry v české společnosti směrem k masivní občanské solidaritě s napadenými Ukrajinci. Od podpory běženců až k vlnám sbírek na humanitární i bojové prostředky. Česká občanská společnost dokázala inspirovat i podobnou aktivitu na Slovensku. Podstatnou roli sehrála i změna v obsazení Pražského hradu, který přestal být místem kompromitujícím a demotivujícím naše solidární a západní tíhnutí.

Zdvih české politiky pomoci Ukrajině by se nedokázal udržet bez akcelerující důvěry a spolupráce významných evropských spojenců, Německa, Polska a dalších. I v tom se projevilo zvládnutí našeho členství v NATO. Je potěšující vidět, že umíme zabrat u vesel, bez povyku a kibicování ostatních. Česko se po letech vrátilo ke své geopolitice, kterou jsme pomohli překonat rozdělení Evropy a výrazně ji sjednotit právě rámcem NATO na pražském summitu 2002, kde se Aliance rozšířila o nejvíce zemí, včetně Slovenska, Pobaltí, Rumunska a Bulharska.

Koheze spojenců, kolektivní závazky NATO v podpoře Ukrajiny a zvýšení role východního a severního křídla jsou významné pro udržení a zvýšení podpory Ukrajinců, kteří mají po dvou a půl letech bezohledné ruské agrese nárok na únavu. Agendy NATO tím ale nekončí.

NATO přešlo do role globálního hráče. Proto může být a je významným partnerem USA a Velké Británie v Pacifiku. Přítomnost Japonska, Jižní Koreje, Nového Zélandu a Austrálie na washingtonském summitu byla indikativní pro rozsah našich nových úloh. Tlak na Čínu, proti její rozpínavosti těžící z úpadku a hospodářských ztrát Ruska, je i naší agendou. Nejen pro probíhající souběžné vojenské cvičení Číny s Běloruskem, ale skutečným hlubším pochopení enormní geopolitické a zbrojní dynamiky v Indo-Pacifiku.

Nikoli náhodou Peking reagoval odmítavě na kritiku za podporu Ruska v jeho imperiální válce. Čína má silnou odpovědnost a vliv ve zbrojním a technologickém vývoji dalších nových podporovatelů Ruska, a to v Severní Koreji a v Iránu. Jakkoli Kreml klesl až do suterénu světových diktatur, Čína se nezříká ani takové spolupráce.

Z našeho hlediska třeba konstatovat, že jsme se sice dokázali vyprostit z neprozíravých čínských vazeb vzniklých podlézáním Miloše Zemana některým obchodním a finančním zájmům, ale ohledně získávání globálních kompetencí vůči vývoji v Indo-Pacifiku teprve začínáme. A nelze je redukovat jen na vztahy s Tchaj-wanem ani v tradici naší diplomacie a zahraniční politiky.

NATO žije jen z práce svých členů

V celkovém hodnocení lze NATO vidět jako živou a vyvíjející se politickou západní organizaci, která nadále neztrácí opodstatnění. Naopak jí přibývá práce. Nejvíce ve vojenských a kapacitních vrstvách. Strategicky v rostoucí spoluodpovědnosti Evropy nejen za svou, ale neoddiskutovatelně i globální bezpečnost.

Investovat do obranných kapacit, to je odstrašující prevence, na které stojí i česká bezpečnost. Její jádro – pro nás – představuje jak kondice armády, tak především naše schopnost být aktivně zapojeni a pracovat na všech palubách západní Aliance, od strojovny až ke kapitánskému můstku, kde se politicky rozhoduje o směru plavby. Je dobré vidět, že to dokážeme. Tak jen aby nám to doma vydrželo. Jde totiž nakonec o obrannou Alianci demokratických zemí, ve kterých se rozhoduje volbami.

Doporučované