Komentář: Naše bezpečnostní situace se mění

Leccos nového se odvíjí po změně volební situace v USA. Energický nástup Kamaly Harrisové postavil kampaň Donalda Trumpa do defenzivy a začínají reagovat i výzkumy volebních preferencí. Oslabení Trumpových šancí snižuje i vyhlídky Kremlu na americké vypovězení pomoci Ukrajině a přímé dohody Trumpa s Putinem na ukončení války neutralizací Ukrajiny. Vítězství Kamaly Harrisové by zvýšilo podporu Ukrajiny a spolupráci s Evropany. Pro hospodářsky a vojensky stále více vyčerpaný Kreml by to znamenalo pokles nadějí na strategické rozdělení silného a bohatého Západu stojícího za Kyjevem.

Rozložení západního bloku je hlavní strategický cíl Ruska. Jedině tím má Kreml šanci na důstojné ukončení agrese. Možné pukliny v jednotě Západu stále hledá, kde může.

Byla by nesmírná náhoda, kdyby rozhodnutí Maďarska poskytnout Bělorusům a Rusům vstup do schengenského prostoru s popsaným vývojem nesouviselo. Po sérii Orbánových iniciativ, od založení proruské frakce v Evropském parlamentu až po jeho singulární – evropskými politiky zcela odmítnutou – cestu do Moskvy a Pekingu přes Kyjev až k návštěvě Donalda Trumpa v jeho Mar-a-Lago. Teprve nyní se možná vyjevuje alternativní smysl jinak nepochopitelných Orbánových eskapád. Cestoval na Východ jako rezervista ruských snah o narušení společného postupu Západu? Byla to součást vícekrokové strategie?

Kreml teprve nyní vytáhl z pece své evropské želízko a začal jej zpracovávat k rozštěpení Evropy. Evropa totiž bude muset Orbánův atak proti schengenskému systému řešit. Bude mít další vnitřní problém v době, kdy se po volbách teprve formuje nová Evropská komise. A Kreml už ví, že s ní nebude mít ustláno na růžích. V této Komisi zasedne nejen estonská premiérka na třetí nejvýznamnější židli vysoké představitelky pro zahraniční politiku, ale může se objevit i nová židle pro obrannou agendu. A nejspíše ji obsadí někdo ze střední nebo východní Evropy.

Ruský strategický postup k rozdělení Evropy má čitelné komponenty. První je stržení několika členských zemí na stranu odmítání války a k blokování společného postupu Evropy. Dnes jde zcela nepokrytě o politiku Budapešti a v pozadí se potácející Bratislavy. Advokáti míru mají za úkol obstruovat hlasování o pomoci Ukrajině s cílem zbrzdit postup celé EU.

Druhou strategií je podpora proruských politických formací v dalších zemích. Příkladem je z ruského financování usvědčená německá AfD, silně podezřelí jsou rakouští Svobodní nebo česká SPD. K dispozici je i několik dobrovolných užitečných idiotů, navázaných buď na Orbána jako české ANO, nebo AfD. Tyto „mírové“ formace dokonce založily v Evropském parlamentu dvě frakce. Evropské demokratické strany musely postavit obranný sanitární kordon a zbavit vlivu nemalý počet zvolených evropských poslanců.

Třetí strategií je dezinformační tlak oslabující podporu Ukrajiny u veřejnosti a voličů v těch evropských zemích, kde se projevuje rostoucí únava z války a rozšiřují se hysterické fámy o nákladech finanční podpory Ukrajinců na úkor vlastních sociálních výdajů, například důchodů. Zde jsme jasně v terčové zóně my, Slovensko, ale i Rakousko, Itálie a další země.

Výzkumy únavu veřejnosti indikují již nějakou dobu. A prohlubují se rozdíly v pohledu na celkové výdaje na podporu Ukrajinců a Ukrajiny. To samozřejmě otevírá prostor dezinformačním operacím a populistické kapitalizaci těchto postojů politickými stranami. V našem případě tento obrat začal již před evropskými volbami. Pustili se do něj nejen političtí podnikatelé z SPD, ale nově a nečekaně celé ANO 2011. Andrej Babiš osobně zahájil diskreditaci české muniční iniciativy bez ohledu na možné destruktivní důsledky a s tím související aktivity Ruska. Nečekaně se připojil i původem protikorupční policista Šlachta, který vplul do spolupráce se stále více prokremelským Václavem Klausem na proruském křídle domácí politiky. S podporou proruského Orbána a Roberta Fica se vytasil i svým přeběhnutím od Putina k Zelenskému zcela kompromitovaný Miloš Zeman.

V naznačené konstelaci a rozvržení sil půjdeme do parlamentních voleb 2025. Otázka války a míru patrně bude jedním z hlavních témat, stejně jako náklady na podporu Ukrajiny a jejich souvislost s restrikcí důchodových a sociálních výdajů. Je, nebo není v tom ruská strategie prosazující se i u nás? Do jisté míry ano. Primární je domácí populistické podhoubí, které se ničeho neštítí ani v době války a kterému zatím neoponuje dostatečná prozápadní a proevropská ofenzivní politika ze Strakovky nebo z Hradu.

Je třeba si logiku obrany explicitně formulovat: Na jedné straně potřebujeme udržet integritu Západu, na druhé naši vlastní západní identitu doma. A musíme to dělat zároveň.

Otázka integrity Západu je především otázkou akceschopnosti Evropy, nejen její odolnosti a spoléhání na Ameriku. Bez ohledu na výsledek zámořských voleb potřebujeme posilovat akceschopnost EU. A sanitární kordon proti otevřeně s Ruskem kolaborujícím nestačí. Kromě již zmíněného posílení vlivu východních a baltských zemí – a nově formované obranné agendy – je čas omezit šanci selhávajících na blokování EU a zesílit unijní schopnost rozhodovat.

Ano, zvažme zrušení práva veta v obranných a bezpečnostních agendách i v otázkách pomoci Ukrajině. Nepotřebujeme zbavit Budapešť nebo Bratislavu hlasovacího práva. Potřebujeme rozhodovat proporčně většinově. A je důležité si uvědomit, že pokud v USA nepřeváží proruská administrativa, může se válka protahovat několik dalších let až do úplné devastace Ruska.

Podpora naší domácí západní integrity je složitější. A mimochodem, i možnost našeho volebního selhání podporuje zrušení veta na unijní úrovni. Doma je k diskuzi, zda se proplížíme k volbám uhýbáním před vážnými agendami, například špatným jednacím řádem Parlamentu, neřešeným rozbujením veřejné správy a samospráv nebo vnitřní nesourodostí demokratických stran v posilování silné evropské integrace a naší pozice, například v pohledu na eurozónu. Ale i malichernou opozicí vůči klimatickým a modernizačním technologickým agendám, kde jasně a kvantifikovatelně zaostáváme.

Máme značné rezervy v řešení finančního deficitu, v digitalizaci státu – je demotivující vidět škodolibost nad agendami digitalizace stavebního řízení nebo přihlášek na střední školy. Infekční se stal návyk vznášet požadavky na rozpočet bez starosti o zdroje příjmů. Chronická je neochota odborových a profesních organizací přijmout realitu probíhající války, ale i netransparentní postup vlády ve formování rozpočtu a rozhodování zásadních otázek. Rozběhla se degradace nezávislosti a kritičnosti veřejnoprávních médií.

Česká domácí politika vykazuje rysy zpohodlnění, jakkoli nesporně jsme stabilní a předvídatelní, například ve srovnání se Slovenskem nebo Maďarskem. Volební mobilizace chybami koalice utrmáceného prozápadního elektorátu bude vyžadovat daleko robustnější vizi a perspektivu jako protiváhu opozičního nadávání bez ohledu na pravdivost nebo důvodnost těchto postojů. Tak jak jsme dokázali převzít odpovědnost za západní podporu Ukrajiny na samém počátku ruské agrese, jak jsme dokázali probudit a sjednotit EU, bude potřeba přinést jasnou vizi aktivní západní evropské demokracie pro příští volební období v Česku. Zatím ji nemáme, proto jsme vůči obnovenému ruskému strategickému tlaku v citelné defenzivě, která začíná budit obavy.