Komentář: „Naprosté selhání.“ Merz říká Evropě o migraci nepříjemnou pravdu

Hlasování po boku AfD. Bouře nevole. 160 tisíc demonstrantů v ulicích. Vzpoura části vlastních poslanců, kritika bývalé kancléřky. Přeživší holokaustu, který na protest vrátil vlastní vyznamenání. Nevole možných koaličních partnerů i sousedních států.

To vše sklidil předseda CDU Friedrich Merz, dosud favorit souboje o kancelářské křeslo, v klíčové části volební kampaně, kdy do hlasování zbývají pouhé tři týdny. Poprask, který způsobil, je důsledek až brutálně razantního pokusu překreslit pravidla migrační politiky nejen v Německu, ale v celé Evropě.

Po hrůzném činu psychicky nemocného žadatele o azyl, který ubodal dvouleté dítě, bouchl Merz do stolu. Do Spolkového sněmu přinesl návrh usnesení, které by nejen postavilo na hlavu dosavadní migrační praxi, ale bylo by také v rozporu s evropským právem. Řeč je zejména o trvalých hraničních kontrolách, při kterých by policie od německých hranic vykazovala všechny žadatele o azyl.

Navíc: Ještě před třemi týdny Merz tvrdil, že nepředloží parlamentu nic, o čem by se dopředu nedohodl se středovými stranami. To proto, aby některý ze zákonů neprošel díky hlasům Alternativy pro Německo. Strany, jejíž některé části německá tajná služba označuje za „zaručeně extremistické“ a jejíž nejvlivnější politik Björn Höcke smí být z rozhodnutí soudu označován za fašistu.

Teď ale Merz udělal pravý opak. „Předložíme návrh usnesení. Ať pro něj hlasuje, kdo chce.“ Ve výsledku pro něj minulou středu kromě poslanců CDU/CSU hlasovali především poslanci AfD. Tabu bylo porušeno, na Merze se valila kritika ze všech stran. Když chtěl v pátek navázat dalším hlasováním o zpřísnění migračních zákonů, vzepřela se část jeho vlastních poslanců. Zákon neprošel, zato do ulic vyšly desítky tisíc demonstrantů. Proti AfD v podobném rozsahu demonstrovali už několikrát. Teď poprvé ale byla společným terčem krajní pravice i křesťanští demokraté.

I s odstupem a chladnou hlavou lze Merzovi leccos vyčítat. Byl to nedostatek prozíravosti a politické taktiky, co mu zabránilo předvídat, jaká lavina se na něj sesune, když extrémní pravici společným hlasováním propůjčí část legitimity? Když poruší vlastní slova o ostrakizaci AfD, pronesená nedávno a s velkou pompou? Nebo to celé byla velká politická sázka, do které by se nepustil, kdyby nezbývalo pár dní do voleb?

Z českého hlediska je znepokojivý Merzův, slušně řečeno, vlažný postoj k evropským pravidlům. Kdejaký student gymnázia ví, že trvalé hraniční kontroly porušují schengenská pravidla. Pravděpodobný příští kancléř to ví také. Tvrdí ale, že chce svým obrazoborectvím Evropu probudit a přimět k jednání. Připomíná to Merzova jmenovce Friedricha Nietzscheho a jeho „filozofii s kladivem“. Potřebuje ale západní svět v éře Donalda Trumpa dalšího lídra, který bude pomyslným kladivem dělat třísky ze vztahů mezi spojenci?

Všechny tyto otázky by měl nejpravděpodobnější příští kancléř s poctivostí zodpovědět. Jenže k odpovědnosti by měli být voláni i ti, kdo ho teď označují bezmála za nacistu – jeho partneři z řad politického středu, socialisté a Zelení.

Jedno totiž Merz Německu i Evropě svým jednáním řekl popravdě a nahlas: Že nedodržují vlastní pravidla.

„Současná německá vláda (socialisté, Zelení, FDP) nepřinesla žádné návrhy, které by mohly ohledně migrace něco změnit. To je také naprosté selhání.“ Tato slova nepronesl ve vysílání ZDF člen CDU, ale Gerald Knaus, odborník na migraci a muž s pověstí architekta smlouvy s Tureckem, která v roce 2016 zastavila velkou migrační vlnu.

Gerald Knaus rozhodně není pravicový extremista. V debatě o migraci vždy důsledně hájil humanitní stanoviska proti mnohem tvrdším návrhům. Říká ale jasně: K existenci právního státu patří kontrola nad státními hranicemi stejně jako kontrola nad tím, kdo bude v dané zemi žít a kdo ne. A tuto kontrolu momentálně Německo nemá. „Řekněme si to otevřeně: Kdo se dostane do země, ten má velkou šanci, že tu zůstane. Ať už azyl získá, nebo ne. Politika odsouvání nefunguje. A právě to láká masy migrantů, aby se v masové míře vydali na životu nebezpečnou cestu do Evropy,“ vysvětluje Knaus.

V Německu žije přes 220 tisíc lidí, kteří při azylovém řízení neuspěli. Nových žadatelů přibývá rychleji, než se daří ty neúspěšné odsouvat. A voliči čtou v novinách nové a nové zprávy o vrazích a teroristech, kteří by podle pravidel už v zemi neměli být. „Lidé získávají pocit, že politici jen mluví, vyjadřují lítost obětem, ale neděje se nic,“ shrnuje Knaus.

„Ausgerechnet“ Německo coby země, kde se nedodržují pravidla? Pro řadu voličů těžko stravitelné sousto. Jejich nálada často připomíná pocity Britů před brexitem, který jeho strůjci prodali pod sloganem „Převezměte zpátky kontrolu“.

Pravidla, která platí a která se nedodržují. Totéž co pro Německo platí i pro celou Evropu. Tzv. dublinská dohoda předpokládá, že azylovým řízením se bude u každého migranta zabývat ta země, ve které vkročil na území Unie. Realita? Přetížené středomořské unijní státy s oblibou posílají žadatele dál, tam, kde se na cedulích píše „Deutschland“. Většinou je to neoficiální praxe. Třeba Itálie ale od roku 2022 zcela otevřeně odmítá přebírat zpět ty uprchlíky, které sama jako první registrovala.

Řešení by měl přinést společný azylový systém v rámci tzv. migračního paktu. Jeho spuštění je ale daleko, přinejmenším z hlediska Německa, země, kde bylo v loňském roce podáno skoro 230 tisíc žádostí o azyl. Už zmiňovaný Gerald Knaus navíc pochybuje, že systém bude fungovat, resp. že ho členské státy budou dodržovat. „Nevidím žádné náznaky, že by ho braly vážně,“ říká migrační expert.

Reakce na výše popsanou situaci mohou být různé. Třeba strkání hlavy do písku. Tomu se poslední tři roky věnovali především vládní Zelení, kteří blokovali zpřísnění migrační politiky na státní i evropské úrovni. Nejsou ale sami.

Uznávaný komentátor Stefan Kuzmany plísní Merze za vypovězení „demokratického konsenzu, který pomáhal vytvářet smír v naší republice“. Smír? Může být skutečně řeč o smíru, když už téměř třetina občanů chce volit extrém, ať už pravicový, nebo levicový?

Ke kritice se přidala i jistá dáma jménem Angela Merkelová. Vkrádá se otázka: Nestála náhodou právě v čele Německa po 16 let, kdy problémy bobtnaly a extremisté sílili?

Pravda je, že Merz momentálně dodal AfD lesk legitimní strany – a podle průzkumů i vítr do politických plachet. Jak politologové vědí, když se středové strany snaží extremistům uzmout jejich agendu, často je tím naopak podpoří. Voliči si vzpomenou na rčení „proč chodit za kováříčkem, když můžu ke kováři“, a přidrží se radikálů.

Snaha oslabit extremisty vlastní ráznou politikou na jejich výsostném území ale není z dlouhodobého hlediska beznadějná. Historik Michael Wolffsohn poukazuje na konzervativní obrat dánských socialistů. „Tamní pravicoví extremisté se z 20 procent během několika let propadli na tři,“ poukazuje na severní německé sousedy.

Úspěch této taktiky je sice nejistý, jisté ale naopak je, že nefunguje dosavadní status quo. Podpora AfD se za pouhých osm let zdvojnásobila. A aby toho nebylo málo, vyrostla vedle ní další ostře protiimigrační strana, tentokrát krajně levicová – BSW.

Je úplně v pořádku, pokud se středoví politici štítí lídrů AfD, kteří snesou srovnání s pověstným krysařem z Hameln. Otázkou je, jestli se mají štítit i všech voličů Alternativy pro Německo, stejně jako jejich problémů. Jak říká už zmiňovaný historik Wolffsohn: Když prší, tak prší – ať už to říká AfD, nebo ne.

Německý politický střed se po expanzi AfD nepříjemně smrskl. V důsledku posledních dnů se navíc ošklivě rozhádal. Spolu s tím se sužuje i vějíř scénářů povolebního vývoje nejdůležitějšího souseda České republiky.

Friedrich Merz a jeho CDU/CSU zůstává favoritem voleb. Možná povolební koalice CDU/CSU se Zelenými se ale po událostech posledních dnů přesunula ze sekce „nepravděpodobné“ do kolonky „to by se musel stát zázrak“. Jediný další reálný koaliční svazek, ten mezi CDU/CSU a socialisty, najednou i zpochybňují klíčoví aktéři. „Merz nedokáže vést zemi,“ říká šéf socialistických poslanců Rolf Mützenich. Poslankyně Leni Breymaierová říká, že se jí chce „z představy vlády s Merzem zvracet“.

Na nevolnost ale existují léky. Třeba ve formě slibu vládního angažmá nebo strachu z alternativ. Jedna se jmenuje menšinový kabinet CDU/CSU. S takovou formou vládnutí ale Německo v podstatě nemá zkušenosti a představuje pro zemi spíš strašáka než lákadlo. Tím spíš, že kabinet by byl při hledání ad hoc většiny v parlamentu v neustálém pokušení využít k protlačení svých návrhů druhou alternativu. Tu s velkým „A“. Alternativu pro Německo.