Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jedni chtějí všechno. Druzí nevědí, co chtějí. Tak zatím vypadá skládání vlády, která bude mít na českou ekonomiku nejspíš větší vliv než všechna Trumpova cla dohromady.
Ti, kdo chtějí všechno, jsou němečtí sociální demokraté. Paradoxně strana, která dostala ve volbách pořádně na frak.
Ten, kdo neví, co chce, je Friedrich Merz a jeho CDU. Vítěz voleb, který sociální demokraty porazil o více než o deset procentních bodů. Voliči křesťanských demokratů ale trpí pocitem, že při koaličním jednání tahá za delší konec poražená levice. A někteří dokonce propadají dojmu, že volili úplně jinou stranu, než mysleli.
Nejprve Friedrich Merz kývl sociálním demokratům na jejich prastarý plán, který by se dal charakterizovat jako monstrózní utrácení na dluh. Půl bilionu eur má v příštích deseti letech připlout do německé infrastruktury od věřitelů. Byl to z Merzovy strany ústupek a zároveň pobídka: Hleďte, sociální demokraté, zde máte, co jste chtěli – největší balík peněz, který si kdo kdy v dějinách Spolkové republiky vypůjčil. Teď dávejte vy.
Na protitah ale Merz zatím marně čeká, zatímco se jeho strana v průzkumech propadá na historická minima a mezi jejími členy sílí reptání rebelů.
Socialistické „nein“, Merz a jeho přítel na telefonu
Jak to zatím vypadá s programovými prioritami, které vynesly CDU/CSU vítězství ve volbách?
Snižování daní: Socialisté jsou proti. Přesněji, připouštějí snížení daní pro firmy. O jedno procento. A až v roce 2029.
Digitalizace státu a posílení vnitřní bezpečnosti: Socialisté jsou proti. Co kdyby utrpěla pověstné německá ochrana osobních dat, kvůli které Spolková republika musí cizí tajné služby žádat o pomoc v boji proti domácímu terorismu?
Razantní přitvrzení v migrační politice: Nejdříve se zdálo, že jsou socialisté pro. Mezitím jsou prý zase proti. Možná nakonec budou pro, ale jenom trošku, což je ale v realitě migrační politiky totéž, jako být proti.
Úspory: O těch zatím vůbec nebyla řeč.
Ano, Friedrich Merz to má při vyjednávání se „soudruhy“, jak si navzájem němečtí socialisté říkají, těžké. Volební výsledek mu dává jen tři možnosti. Buď koalici s SPD, menšinovou vládu, nebo spolupráci s AfD. Poslední varianty jsou příliš dobrodružné, než aby o nich někdo uvažoval s klidným žaludkem. Vyjednávací páky socialistů jsou proto mimořádně silné.
Část problému ale představuje Friedrich Merz sám. Zatímco socialisté přišli na jednání se stohy papírů a s týmem ekonomů za zády, šéf CDU se údajně vybavil především bohorovností a přemrštěným sebevědomím. Podle listu Handelsblatt si ekonomičtí poradci křesťanských demokratů stěžují, že jim členové vyjednávacího týmu CDU neustále volají přímo z jednání a bezradně se jich ptají na radu. A to po třech letech v opozici, kdy Merz a jeho lidé mohli v klidu pilovat koncepty vládnutí.
Příliš mnoho historické zodpovědnosti najednou
Výsledkem je řada průzkumů, jaké Spolková republika ještě neviděla. S tím nejbolestivějším přišla o víkendu agentura INSA. CDU/CSU v něm dosáhla na pouhých 24 procent. Stejně jako lokální vlivová filiálka Gazpromu jménem Alternativa pro Německo. A postkomunisté z Die Linke, kteří si tak libují ve slovech jako zestátnění a vyvlastnění, si připsali pěkných 11 procent.
Ano, není zdaleka všem dnům konec. V Německu bývá zvykem, že koaliční jednání končí nočním vyjednávacím maratonem a nejdůležitější kompromisy se uzavírají až nad ránem. Je také možné, že se nakonec Němci, i ti pravicově smýšlející, nechají nadchnout deštěm vypůjčených peněz, který bude díky Merzovým ústupkům v příštích letech svlažovat německou ekonomiku. Do příštích voleb může být vše zapomenuto.
Nastupující kancléř ale musí zabrat. A sociální demokraté by místo na okamžitá vítězství měli myslet na hrací pole, na kterém se celá německá demokracie pohybuje a které se povážlivě naklání. Jestli únorové volby něco ukázaly, pak to, že Němci jsou u konce s trpělivostí. Většina z nich si přeje posun doprava a razantní změny v ekonomice, migraci i bezpečnosti.
Socialisté, kteří sedí ve vládě nepřetržitě už třináctým rokem, teď veřejnosti vzkazují, že má očekávat pouze kosmetické úpravy, přepudrované obří vrstvou finančního make-upu. Své voličské jádro nákladnými dárky možná potěší, samotné Německo ale posunou blíž dominanci populistů, zmatku a bezradnosti.
Po příštích volbách bude možná stabilní a akceschopná vláda v Německu stejně chimericky nedosažitelná jako v současné Francii. A to by třeba pro takové Česko, v době, kdy se americký pilíř Západu otřásá, mohla být trochu moc silná káva.
