Článek
Bílý dům pod vedením Joea Bidena tentokrát není centrem západní aliance, odkud je řízena pomoc západního světa napadenému státu. Mnohem důležitější roli než Američané sehráli v prvních dnech války na Ukrajině Poláci, ale třeba i česká vláda pod vedením Petra Fialy.
Kromě konkrétních kroků v reakci na invazi je to vidět i v symbolické rovině. Například v pátek 25. února, pouhý den po ruské invazi, Bílý dům oznámil, že prezident společně s manželkou stráví z rodinných důvodů víkend ve státě Delaware, tedy mimo Washington. Východní křídlo Severoatlantické aliance přiletí tento týden podpořit nikoli sám Biden, ale „jen“ viceprezidentka Kamala Harrisová. Ta mezi 9. a 11. březnem navštíví Polsko a Rumunsko.
A když se jednalo o sankcích proti Putinovu režimu, americká demokratická administrativa se například zdráhala odpojit Rusy od mezinárodního bankovního systému SWIFT. Než se k tomuto kroku u části ruských bank přistoupilo, Biden si vyžádal jednohlasný souhlas všech členů Evropské unie. Před deseti lety, když byl v rámci sankčního balíku od SWIFTu jako první země na světě odpojen Írán, Washington nic takového nepožadoval.
Ukrajina je daleko
Rozvážný přístup lze zdůvodnit v první řadě tím, že Američané nemají na Ukrajině životně důležité ekonomické ani politické zájmy. Kromě toho občas – a nyní často – zapomínáme, že NATO je především obrannou aliancí. Nemluvě o tom, že koaliční zapojení do konfliktu, například vyhlášením a vymáháním bezletové zóny nad Ukrajinou, by s velkou pravděpodobností znamenalo jadernou válku. Což si dodnes neuvědomilo několik málo jestřábů, kteří se ve Washingtonu snaží toto opatření prosadit.
Zároveň Američané po neúspěších své politiky na Blízkém východě nemají mnoho chuti rozšiřovat sféru svého vlivu. Mnohem víc se soustředí na obranu a konsolidaci domácího „impéria“.
Přes to všechno slouží Spojeným státům ke cti, že i díky práci jejich tajných služeb a transparentnosti Bílého domu dnes nikdo nepochybuje o tom, kdo je ve válce na Ukrajině agresorem a co je cílem Moskvy. Putinovi se nepovedlo byť jen část Západu obelhat a vnutit mu narativ o tom, že na Ukrajině probíhá „speciální operace“ s cílem „denacifikovat“ zemi. Za to vděčíme i Američanům.
Zatímco Evropa bude v následujících letech řešit, co udělat se závislostí na ruském plynu a ropě (za plyn mimochodem platíme aktuálně i 13krát více než Američané), pro USA to zase tak velké téma není. V případě ropy a rafinovaných produktů se Rusko podílí na dovozu do USA zhruba osmi procenty. I proto se ozývá mnoho hlasů, aby Američané import ruské ropy zatrhli úplně. Jeden z nich patří i demokratické šéfce Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové.
Pokud by Washington k tomuto kroku přistoupil, zvažuje se i docela zvláštní řešení – nahradit výpadek ruské ropy dovozem z Íránu. Spíše se ale časem začne více mluvit o tom, jak posílit americkou energetickou soběstačnost. Takže možná přijde na přetřes i oživení projektu ropovodu Keystone XL, který by dopravoval ropu z kanadské Alberty do americké Nebrasky. Biden tento projekt kvůli ekologickým a sociálním otázkám zařízl exekutivním příkazem hned první den v úřadu. Mimochodem, už dnes pochází z Kanady víc než polovina ropy dovezené do USA.
Nevměšovat se
V každém případě platí, že ekonomická propojenost USA a Ruska je ve srovnání s Evropou zanedbatelná. Některé americké firmy budou jistě mrzuté z toho, že nemohou vyvážet své technologické výrobky do Ruska, ale takřka pro nikoho nepůjde o ztrátu životně důležitého trhu. Případný souboj ekonomických sankcí by Washington bolel mnohem víc, pokud by na jeho druhé straně stála místo Ruska Čína. Což by se mohlo stát například v hypotetickém případě, že by se Peking rozhodl zaútočit na Tchaj-wan.
Dalším důvodem, proč tentokrát Američané nehrají svou obvyklou roli vůdců svobodného světa, je i to, že v posledních letech je v USA čím dál více na vzestupu izolacionismus. Část americké pravice i levice už dávno nadřadila americké socioekonomické problémy, případně tuhé bitvy v kulturních válkách čemukoli, co se děje jinde ve světě. A to platí i pro ruskou agresi vůči Ukrajině.
V Evropě jsme si nárůstu amerického izolacionismu zatím příliš nevšimli. Může to být i tím, že kvůli silnému kulturnímu importu z USA naopak sami přejímáme některé narativy a kulturní spory, které se týkají takřka výhradně Američanů – ať už jde o vášně kolem hnutí Black Lives Matter nebo třeba o implementaci takzvané kritické rasové teorie ve školství.
Měli bychom si připustit jednu důležitou věc. Může se docela dobře stát, že izolacionistické síly na pravici či levici se ve Spojených státech dostanou přímo k moci. A Evropa pak bude nucena v případě ozbrojeného konfliktu v sousedství ještě více spoléhat na své vlastní hospodářské i vojenské kapacity.
Plnění závazku vůči NATO v podobě výdajů na obranu ve výši dvou procent HDP je dobrým začátkem. Vzhledem k ruské agresi k němu jistě sáhne mnoho států Aliance. Nesmí však zůstat jen u toho. Kromě snížení energetické závislosti na ostatních státech si musíme připravit scénáře pro chvíli, kdy Američané v jedné z budoucích krizí jednoduše budou stát stranou a nebudou se chtít za žádnou cenu zaplétat do cizích problémů. V takovém případě musí být Evropa bezpodmínečně připravena vést Západ sama, bez pomoci Washingtonu.
