Článek
Evropa se připravuje na nejkrušnější zimu posledních dekád. Unie horečně hledá způsob, jak zvládnout energetickou krizi. Jestli se státy nedokážou domluvit, hrozí, že jednotlivé země budou nacházet vlastní řešení, třeba i na úkor těch druhých. Navíc nejde o krátkodobý problém. Následující roky budou pravděpodobně ještě náročnější. Naplnit vyprázdněné zásobníky bez ruského plynu je složitá úloha minimálně příštího jara. Tankery se zkapalněným plynem kroužící u evropských břehů a marně hledající terminály svědčí o tom, že se objevují stále nové komplikace.
Pro budoucnost Evropy není ale klíčové jen přežít nejbližší roky díky plynu z Kataru, Spojených států amerických nebo Norska. Oddechneme si teprve, až – a jestli – dokážeme být energeticky nezávislí. Těžko se přitom obejdeme bez vzácných surovin, kterými disponuje africký kontinent. Pokud se tedy nechceme po Rusku rovnou připoutat k jiným autokratickým režimům, tentokrát z Blízkého východu nebo Číny.
Pouhé ekonomické změny k energetické nezávislosti nevedou. Přenastavují se nejen obchodní vazby, ale i celý světový řád, ve kterém bude mít starý kontinent nové místo. Aby bylo stabilní, je potřeba změnit mentální nastavení Evropanů.
Jak složitý je to úkol, dokumentuje nešťastný výrok šéfa evropské diplomacie Josepha Borrella. Před pár dny v projevu v belgických Bruggách pronesl tato slova: „Evropa je zahrada. Postavili jsme zahradu, kde všechno funguje. Je to nejlepší kombinace svobody, ekonomické prosperity a sociální koheze…“ A dál: „Většina světa je džungle, a džungle může napadnout zahradu. Zahradníci by se o zahradu měli starat, ale nemohou to dělat stavěním zdí… protože zeď nebude nikdy dost vysoká, aby zahradu ochránila.“ Pobídkou, aby se Evropané víc zajímali o zbytek světa, už tenhle myšlenkový faul, ve který se změnil neobratný pokus o metaforu, nezachránil.
Jak rezonují tyhle výroky v samotné „džungli“, není těžké uhodnout. A chtělo by se na adresu člověka zodpovědného za evropskou zahraniční politiku poznamenat něco o kozlovi a zahradníkovi, když už jsme u těch rurálních příměrů. Josepha Borrella teď stíhá kritika za „koloniální jazyk“ a třeba ve Spojených arabských emirátech si předvolali šéfa unijní mise k vysvětlení. K výhradám se nepřekvapivě přidala i Moskva…
Afrika je pro budoucnost Evropy důležitá a Putin to ví. Rusko si tam drží velký vliv už od dob sovětského impéria. Dodává zbraně, dodává peníze. Výsledkem je hlasování v OSN, kde dvacítka afrických států odmítla odsoudit válku na Ukrajině. A tam, kam nesahá vliv Kremlu, se snaží dominovat Čína.
Je důležité, abychom i my v Česku rozuměli, v čem spočívá Borrellův přešlap. Ano, netíží nás sice koloniální minulost, ale „banánové republiky“, „jako někde v Africe“ nebo dokonce „Balkán“ používáme jako měřítko údajné zaostalosti naprosto samozřejmě, nebo rovnou s gustem. Náš pohled na mapu světa je příšerně sebestředný. Pýchu bílého kontinentu, který „civilizoval“ po staletí „exotické“ regiony, a dál se tu o nich uvažuje ve stejném duchu, nám těžko někdo odpáře.
Jestli chceme ochránit hodnoty, na které jsme v Evropě tak hrdí, musíme africké režimy, které drží ruku na nesmírném nerostném bohatství, získat na svou stranu. Nemůžeme si přitom myslet, že k nám přijdou samy, snad vděčné za to, že jsme se uvolili s nimi jednat. Buď se pro nás stanou skutečnými partnery, nebo v zahradě, kterou opěvuje pan Borrell, nebude v relativně blízké budoucnosti o co pečovat.
