Komentář: Musíme ovlivnit vývoj v Rusku. Nástroje máme

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nikomu se nechce do debaty, zda a jak ovlivňovat vnitřní ruské poměry ve prospěch zastavení války a ve prospěch vnitropolitické změny, která by směřovala k respektování mezinárodních pravidel. Narážíme v tom na zeď vlastních obav nebo pasivity. O možnostech zasahovat vnitřní ruskou politiku, ovlivňovat ruský veřejný diskurz a mocenské poměry se prakticky nemluví. Nikoli proto, že bychom nemohli, nesměli nebo neuměli takovou věc vymyslet a udělat. Spíš z nedostatku strategického vidění. A možná i ze strachu z otevřené konfrontace se zdivočelým medvědem. S Ruskem si prostě v tomto směru nevíme rady.

Raději zůstáváme vůči Kremlu u drtivých sankcí a u podpory statečných Ukrajinců. Ovšem bez vlastní cílevědomé politiky k Rusku i dovnitř Ruska. A to v době, kdy Kreml plní koncentrační tábory, unáší a násilím asimiluje statisíce dětí, zabíjí své kritiky i zběhlé kolaboranty, ba dokonce možná finguje atentáty na vlastní propagandisty. Opakované „nehody“ neposlušných manažerů strategických firem už ani nevyšetřuje.

Evropskou strategickou váhavost odkryla debata o vízovém režimu pro ruské turisty – zda je trestat, anebo názorově rozkolísávat. Zůstali jsme spíše u gesta, než abychom se pustili do vážné debaty, natož do promyšlené společné (východo)evropské politiky.

Nejistota ale není dobrý rádce, zejména ne, když jde o Kreml. Je to hazard. Vybavme si, jak povzbudily Putina k vojenskému útoku nejednoznačné mezinárodní reakce na anexi Krymu, na masakry civilistů v Sýrii i na teroristické sestřelení civilního letu MH-17. Neochota důrazně tlačit Rusko k odpovědnosti dlouhodbě převážila. A Putin uchopil nabídnutou příležitost za pačesy a koná. Proto máme válku.

Proč se potřebujeme vměšovat do ruských záležitostí? Hlavní argument je prostý: jde o naši bezpečnost v dlouhodobé perspektivě. Byť přímo neválčíme, vidíme na tektonice energetického vývoje, jak moc naše prosperita závisí na předpokladu stabilní bezpečnosti.

Pokud nedokážeme posunout ruské poměry k dlouhodobě udržitelnému respektu k mezinárodnímu právu, nemůžeme bezpečně zajišťovat ani naši vlastní produkci elektřiny jadernými kapacitami. Ty totiž jsou a patrně ještě dlouho budou v dosahu ruských iskanderů rozmístěných v Kaliningradu. Tohle je jasný a nevyhnutelný závěr z pozorování ruského způsobu válčení na Ukrajině a chování v tamních jaderných elektrárnách. K nám by se dnešní Rusko nechovalo jinak. Dojde-li na lámání chleba, nebude váhat ani s krajními prostředky.

Putin a jemu podobní v Kremlu a v Dumě a jaderné technologie v dosahu jejich raket, to je strašidelná kombinace, která vylučuje i naši bezpečnost. Nebrali jsme vážně ruskou domácí válečnou televizní propagandu nejpozději od loňského léta – a přišla válka. Jak se nyní postavíme k jejich televiznímu jadernému zastrašování vyhlazením Evropy?

Stejným argumentem je nutnost zbrojit a investovat do obrany Západu, pokud se kvalitativně nezmění vedení Kremlu a jeho barbarský válečný apetit. Jak výdaje na zbrojení, tak potřeba integrace evropské obrany a armád nás při zachování stávající ruské tendence zaměstnají a finančně zatíží na úkor všech dalších evropských agend.

Chování Kremlu je také inspirací jiným. Pokud se Rusko nezmění, bude se u něj inspirovat Čína. Ta se rozhodně nechystá k pasivní koexistenci, naopak. A Čína rozhodně není – na rozdíl od Ruska – technicky zaostalá a neschopná se učit. V Pacifiku se masivně zbrojí vyspělými vojenskými technologiemi již dnes, tím pádem se tam musejí angažovat Spojené státy, což oslabuje jejich atlantickou přítomnost.

Chování Kremlu dává jistou obnovenou legitimitu také autoritářským režimům Blízkého Východu a také zemím jako Venezuela. Získávají zpětně na „váze“ a vlivu jako naftoví a plynoví spasitelé Západu.

Ruské války enormně komplikují zvládnutí klimatického manévru tak, aby nás další generace neproklely. A čas na řešení nemilosrdně plyne.

Bezprostředně hlavní ovšem zůstává čistě lidská nutnost zastavit ruské vraždění ukrajinských civilistů a devastaci jejich vlasti. Jinak než změnou vnitřních poměrů v Rusku, toho zřejmě nelze dosáhnout. Jakkoli vojenský neúspěch na Ukrajině Putina zřejmě oslabuje již dnes.

Zcela bez spekulativních přání si položme otázku, kdo dostane do rukou ruský jaderný arsenál, pokud Putin v důsledku vojenského neúspěchu padne, anebo pokud se Rusko dokonce začne rozpadat. Opravdu nepotřebujeme tento potenciálně velmi rizikový vývoj ovlivňovat?

Máme vůbec šance ovlivňovat vnitřní vývoj Ruska? Ruská společnost prokazatelně není v podpoře války homogenní. Dokonce ani v nejvyšších patrech ruské vládnoucí elity, natož pak mezi komunálními či regionálními politiky, potažmo běžnými Rusy ze středních vrstev.

Jak počet exulantů do okolních zemí, tak nepokryté protesty a projevy nesouhlasu ukazují, že jako Evropa či Západ máme s kým a s čím pracovat. Ostrost represí, zatýkání, věznění, a nakonec i vraždy prominentů navíc indikují, že kremelský režim dobře ví, jaké nebezpečí představuje otevřený společenský nesouhlas s válkou a hrozba jeho šíření. Proto brutálně potlačuje byť jen náznaky odporu. To je indikátor možného pohybu a prostoru pro vliv demokratické Evropy.

Rusko začíná citelně pociťovat dopady sankcí. Postupně přechází na válečnou ekonomiku, má stále větší nedostatek branců k doplnění enormních ztrát a hrozba služby v armádě visí už nad mnoha mladými Rusy. Kreml totiž „nemůže prohrát“ a svou armádu musí doplňovat, vyzbrojovat a živit.

Ekonomické dopady musí být v Rusku vidět v každodenním životě již dnes. Stejně jako posun vítězné rétoriky k vlastenecké obraně před proradným Západem. A sami víme, že občanská podpora režimu vynucená represemi je vratká.

„Svobodymilovní“ Rusové jsou dnes v exilu po celé Evropě, ale také v Turecku, v Gruzii a v dalších sousedních zemích. Netrpělivě vyhlížejí, zda se „něco stane“, protože vědí, že válka je špatné a katastrofální řešení a Rusko již stojí proti celému demokratickému světu. V tom je pro ně válka jistou nadějí na Putinův pád a změnu poměrů. Možná by také rádi přiložili ruku k dílu a ruskou katastrofu ukončili. Čekají však, zda dostanou příležitost.

Podíváme-li se, kam nejvíce míří ruská dezinformační kampaň a nátlak, pak vidíme zejména postkomunistické země: nás, Slovensko, Pobaltí, Bulharsko, ale i Německo. Soustředěná snaha rozvalit naši odolnost nám nejen dává právo „returnovat“ ruský tlak, ale indikuje i naše možnosti.

Nikoli Polsko nebo Maďarsko, ale právě Česko patří k zemím, které by Kreml obzvláště rád pokořil. Náš vývoj a naše názory Rusy zajímají, mají pro ně význam a legitimitu. Jsme pro ně atraktivní, ve srovnání s ruskými poměry se tu dobře žije.

Rusové vědí, co jsme od komunismu dokázali. Nemusejí nás mít rádi, ale vnímají nás. Často nás zmiňují ruská média, byť by šlo jen o propagandu nebo „jejich“ lidi, jako jsou Zeman, Klaus či jiné spřízněné duše. A budiž řečeno, že my Rusům nemusíme ani lhát, ani vymýšlet dezinformace. My Rusům můžeme říkat pravdu, naše postoje, názory i důvody, proč je ruská agrese proti Ukrajině i střední Evropě nepřátelská a špatná, zejména pro Rusko samotné.

Není jistě náhodou, že BBC, která vznikla již v roce 1922, začala od září 1938 vysílat i v češtině, němčině, italštině a francouzštině. Od 8. září 1939, ani ne týden po vyhlášení války, začala vysílat česky denně. Dokážeme si položit otázku proč?

Dosud nám chybí odvaha zahájit přímou komunikaci s Rusy v Rusku například s využitím kapacit Českého rozhlasu a České televize. Budiž. Ale v roce 2022, poté, co nás Rusko opakovaně zařadilo na oficiální seznam nepřátel a vyhrožuje nám ve své propagandě jadernou likvidací, máme i jiné možnosti. Obraťme se třeba na Evropskou komisi, zda by se věci neujala. Nebo se optejme v BBC, jak na to.

Hlas Východoevropanů je dnes v Evropské unii v otázkách kolem Ruska slyšet. Česko je předsednická země. Z Berlína již dnes spontánně vysílají ruští uprchlíci. Máme i vlastní know-how a novinářská esa zaměřená na Rusko. Máme tu dlouhodobě žijící ruské komunity již od meziválečných dob. A nakonec máme i Radio Svoboda. Nicméně původem české vysílání v ruštině do Ruska by byl průlom. Průlom nejen do naší chronické snahy stahovat kalhoty daleko před brodem. Především průlom do ruské mediální nepřátelské masáže.

Nebudu zde říkat, kdo založil a financuje BBC, nemusím odkrývat, že bychom uměli vstoupit i na ruské sociální sítě kvalifikovanou informační kampaní. České zpravodajské služby se na takové věci necítí. A nemusíme opakovat, že máme rozvědku, protože to kvůli nedávným skandálům bohužel víme všichni. Zdůrazním ale, že máme veřejnoprávní média, kterým by mnozí z nás rádi sami navýšili koncesionářský poplatek, kdyby se jejich rady a ředitelé – s podporou parlamentních výborů – celé věci aktivně ujali.

Možná by se našli i sponzoři. Zdá se vám to nemožné? Tak si zopakujme, kolik jsme vybrali na zbraně a pomoc Ukrajincům. A zde mluvíme o naší aktivní obraně, nikoli „jen“ o pomoci těm, kteří válčí za nás. Připomeňme si, že BBC začala vysílat česky v září 1938. A řekněme si, proč Spojené království začalo cvičit ukrajinskou armádu již před dvěma lety. Tedy v době, kdy my jsme málem Rusku rozkryli naši kontrarozvědku. Není čas se zvednout a začít něco dělat jinak? Řekl bych, že ten právě nadešel.