Článek
Probíhající prezidentská kampaň otevřela s nebývalou silou téma hledání míru, který by ukončil ruskou agresi proti Ukrajině. Z pohledu jednoho kandidáta je to taktické – může se prezentovat jako „muž míru“, navíc zkušený v politice a diplomacii, v protikladu proti generálovi, který bude vždy, nutně, tak trochu „mužem války“. Zda je taková taktika projevem dobrého politického instinktu, uvidíme koncem tohoto týdne. V českém prostředí tímto tahem na každý pád razantně otevírá prostor pro do budoucna potenciálně výrazně kontroverzní a polarizující politiku míru.
Mluvit o míru není nic špatného. Válka je vždy tragická – a ta, kterou rozpoutal ruský stát proti Ukrajině, vzhledem k brutalitě, jakou je ze strany Ruska vedena, tím spíš. Za mírotvorce se v Budapešti loni před parlamentními volbami pasoval Viktor Orbán, o mírovém summitu ale mluvil naposled v prosinci i prezident Zelenskyj.
Přemýšlet o budoucím míru je správné – a nutné, protože válka trvá a s nejvyšší pravděpodobností ještě trvat bude a mír se ve veřejné debatě stává štěpivým politickým tématem. Není to samo o sobě žádné „mnichovanství“ vyvolávající ducha zrady – ostatně taková historická analogie je jednak nespravedlivá k Nevillu Chamberlainovi, který chtěl v Mnichově získat především čas pro přípravu na válku, o jejíž nevyhnutelnosti byl přesvědčený, jednak trochu provinčně nasvěcuje světové dění skrze naše národní nevyřešené trauma. Ponechat slovo mír v rukou hnutí, které si ho pro sebe přivlastňuje a které na základě jen zdánlivě realistické analýzy volá po nutnosti míru za každou cenu a které patrně bude nabývat na síle, by byla kardinální politická chyba.
Problém je v tom, jak o míru mluvíme.
Henry Kissinger před mnoha lety v knize věnované Vídeňskému kongresu, na kterém byly po napoleonských válkách roku 1815 položeny základy nového kontinentálního politického uspořádání, napsal, že „kdykoliv byl mír – chápaný jako vyhnutí se válce – hlavním cílem pro mocnost nebo skupinu mocností, byl mezinárodní systém vydán napospas tomu nejbezohlednějšímu členovi mezinárodního společenství“. To je historický postřeh, který si udržuje svou relevanci dodnes.
Současný ruský stát je – pokud použijeme Kissingerovu terminologii – státem revolučním, usilujícím o revizi evropského politického uspořádání po studené válce a zastavení pohybu států v prostoru střední a východní Evropy na základě jejich vlastní vůle a rozhodnutí, jak naplňovat své bezpečnostní a další zájmy, směrem k EU a NATO.
Ruská imperiální státní geopolitika a operační kódy stanovující konkrétní způsoby jednání státního aparátu – založené na hluboce podezíravém vnímání vnějšího světa, ve kterém karty v ruce drží (a jsou proto „suverénní“) jenom velmoci, mezi něž ruský stát chce zoufale patřit – zůstanou revizionistické. Přinejmenším dokud nedojde k zásadnímu přestrukturování ruské politiky, ať už změnou režimu (která ale může vést ke zhroucení ruského státu do sebe i k ustavení ještě více revanšistického, agresivního a paranoidního režimu), nebo podstatnou změnou jeho zahraniční politiky soustředěným tlakem ze Západu i Východu. Tedy i z Číny, která by musela z nějakého důvodu opustit současné eurasijské enténte ve prospěch odstřižení Ruska (Moskvu ale potřebuje pro své globální ambice) nebo otevřeně predátorské strategie, kdy se bude snažit oslabení Ruska využít naplno ve svůj prospěch.
V krátkodobém výhledu ani jeden scénář není moc pravděpodobný. A dokud bude ruský stát revizionistický, je představa legitimního politického statu quo na evropském kontinentu, který všichni uznávají – a přijímají určitou míru sebeomezení při naplňování svých zájmů –, utopií.
Válka na Ukrajině je mimořádná svým rozsahem jako velký konvenční konflikt, kterému Evropa od druhé světové války odvykla. Zároveň jde ale o další z řady konfliktů v postsovětském prostoru rozpoutaných po rozpadu sovětského impéria. Ruská federace je přímo či nepřímo zapojena do všech. Mírovou smlouvou, která by stanovila nové, všemi stranami uznané uspořádání, zatím z těch na evropské periferii neskončil jediný.
Naše představy o míru se dosud často blíží dvěma krajnostem. Na jedné straně jsou zastánci appeasementu, pro které je míru třeba dosáhnout za každou cenu, protože Rusko je velmocí a musí dostat, co chce. Dokud tomu neporozumíme, říkají, bude zbytečně trpět Ukrajina i my. Tato představa je lichá, protože přeceňuje schopnosti ruského státu – moderní industriální mocnosti historicky mohou prohrávat války s menšími protivníky (od Alžírska přes Afghánistán po Indočínu), i když porážka tu má pochopitelně jinou podobu než bezpodmínečnou kapitulaci –, a zastírá jeho revizionistické ambice. Na druhé straně se hovoří o totální porážce Ruska a postavení těch, kdo rozpoutali útočnou válku proti Ukrajině, před soud. (Pokud nemají být před uvažovaným mezinárodním tribunálem souzeni in absentia, což by mu na legitimitě rozhodně nepřidalo.) Tato představa zase podceňuje schopnosti a stabilitu ruského státu a zastírá realitu mezinárodní politiky, v níž spravedlivého míru nelze dosáhnout moralizující rétorikou, ale silou.
Realistická představa o míru vykračuje mimo podobné myšlení v absolutivech.
Dokud bude Rusko revizionistické, dokonce i pokud bude oslabeno válkou na Ukrajině a snahou Západu marginalizovat (ne izolovat) jeho globální akceschopnost a vliv a nebude moci své ambice načas prosazovat, nebude v Evropě dlouho trvající mír možný. Stability bude možné dosahovat pouze příznivou rovnováhou moci, možná v kombinaci s pouze velmi základními praktikami conflict managementu a na riziko eskalace do otevřené evropské války zaměřenou kontrolou zbrojení.
Součástí této marginalizace a ustavení příznivé rovnováhy moci by měla být i co nejdrtivější porážka ruského státu na Ukrajině předtím, než se z války stane, velmi pravděpodobně, další evropský zamrzlý konflikt. Tím mohou být položeny základy budoucí porážky kremelského imperialismu, který bude ale třeba předtím ještě dlouhodobě zadržovat.
Nutit Ukrajinu nyní přistoupit na nový územní status quo by znamenalo jediné: konsolidaci ruských územních zisků a povzbuzení ruského revizionismu, jehož projevy bychom po oživení kremelské válečné mašinerie živené ruskou válečnou ekonomikou nepochybně pociťovali i v budoucnu.
Taková politika míru není jenom nemorální, ale i mimořádně nepraktická. Podpora bránící se Ukrajiny je investicí do naší bezpečnosti a spravedlivého míru na evropském kontinentu, o kterých musíme, bohužel, snít na realistických základech až v dlouhodobém horizontu – a v budování základů budoucí evropské bezpečnostní architektury trpělivě klást jedno stéblo na druhé. I když to něco stojí.
