Komentář: Mezinárodní právo brání rozpadu hodnot. Na Ukrajině stejně jako v Gaze

Čeští politici šíří okolo konfliktu v Gaze a mezinárodního práva řadu nepravd. Tato pravidla přitom slouží veřejnosti v etických dilematech války jako klíčový kompas, ukazují výzkumy. Ovlivňují to, nakolik dehumanizujeme civilisty, či jak chápeme lidská práva. Když kompas zahodíme, uvolňujeme stavidla relativizaci a ztrácíme i to, co společnost hodnotově spojuje v obraně proti Rusku a dalším nepřátelům.

Každá událost má svůj historický kontext, některé činy ale svou brutalitou smysluplnost jakýchkoliv okolností popírají. 7. října 2023 zabili teroristé Hamásu v Izraeli 1200 lidí, z čehož bylo zhruba 800 civilistů a přes 40 dětí a mladistvých. Přes 3400 lidí bylo zraněno, 250 jich unesl Hamás jako rukojmí. Mezi nimi i malé děti. Rukojmí byli drženi často v trýznivých podmínkách a část z nich zabita. Už v posledním kvartálu roku 2023 v řadě zemí sledujeme nárůst antisemitismu, který se ani v České republice zdaleka netýká jen kritiky Izraele.

První měsíc izraelské odpovědi a bombardování Gazy byl z hlediska dopadu na civilisty jedním z nejničivějších leteckých útoků posledních dekád. Nejde ale jen o desítky tisíc mrtvých, jejichž přesný počet bude znám po válce a nyní lze jen odhadovat, že kolem 70 % tvoří civilisté. Bombardování a demolice zničily či významně poničily dvě třetiny domů, silnic, půdy pro hospodaření a čističek a rezervoárů vody nutných pro přežití. Nefunguje ani polovina nemocnic a zdravotnických zařízení.

Válka se naštěstí snad blíží konci. Ale utrpení civilistů obou stran nikdo nevymaže a s nimi ani otázku o dodržení mezinárodního práva. Soudci panelu Mezinárodního trestního soudu (ICC) se v listopadu po šesti měsících prověřování rozhodli vydat zatykač na představitele Hamásu (jediným možná přeživším z původně stíhaných je Muhammad Dajf, ale soud může do budoucna zahrnout další lídry) i izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a exministra obrany Joava Galanta.

Vlnu nevole, již to vzbudilo mezi českými politiky, šlo očekávat. O oprávněnosti obvinění lze diskutovat. Problém ale představuje nárůst dehumanizující rétoriky a zavádějících argumentů, které mohou mít fatální důsledky pro vnímání mezinárodních a lidských práv v Česku.

ICC staví na stejnou úroveň Hamás a demokratický Izrael, zní hlavní argument ministra zahraničí Jana Lipavského, premiéra Petra Fialy a řady dalších politiků.

Představitelé Hamásu možná mohli být z těžko zpochybnitených zločinů obviněni dříve. Ostatně žalobce Mezinárodního trestního soudu Karim Khan zničené kibucy navštívil už v listopadu 2023. Jak však upozorňují přední právníci, žádné srovnání obou stran neprobíhá.

Nezávislí právní experti, kteří na jaře doporučili o zatykače požádat, posuzovali obvinění obou stran odděleně. Totéž dělal panel soudců ICC, který vydání zatykačů ve dvou oddělených posudcích schválil. Pokud dojde k procesu, mohou mít oba případy zcela jiné výsledky. Obě strany čelí obvinění ze zcela jiných činů. V případě Hamásu jde o vraždy, mučení, znásilňování, braní rukojmích, vyhlazování (extermination). Oproti tomu Netanjahua a Galanta soud podezřívá, že vědomě a v rozporu s mezinárodním právem připravili civilní obyvatele Gazy o dodávky elektřiny, jídla, vody, léků a zdravotnických potřeb, čímž způsobili úmrtí a utrpení civilistů.

Soud bude muset tato obvinění prokázat, ale vážnost situace nelze podceňovat. Z vysokých desítek tisíc zraněných a nemocných lidí potřebuje dle WHO okolo 14 tisíc zdravotní evakuaci. Kromě smrti tisíců dětí je Gaza také místem s největší kohortou dětí s amputacemi. V říjnu v Gaze trpělo zhruba 10 % lidí katastrofickou úrovní hladu a 60 tisíc akutním podvyživením. Přibližně polovina těhotných žen trpí anémií, rostou počty předčasných porodů a chybí vybavení pro záchranu novorozenců jako ventilátory a speciální výživa. Z historie víme, že hlad a podvýživa může mít zdravotní důsledky i pro další generace.

Nejde jen o údajné srovnávání obviněných. Manipulativní posun představuje i naznačování, že obvinění čelí stát Izrael jako celek, který se oprávněně brání před agresí z mnoha směrů. Obvinění ve skutečnosti míří na konkrétní politiky za rozhodnutí o způsobu vedení války v Gaze.

Proti její podobě v Izraeli protestovalo 1400 akademiků, pět neziskových organizací v peticích, kritizují ji bývalí premiéři i ministři obrany, nezávislá média, organizace B´Tselem popisuje mučení vězňů, aktivisté bránili konvoje humanitární pomoci proti osadnickým radikálům, o možném porušování mezinárodního práva mluví i významní izraelští právníci.

Obviňují-li někteří ICC z antisemitismu a protiizraelských nálad, měli bychom se spíše ptát, zda není generalizující urážkou vztahovat možné zločiny radikálně-autoritářských politiků na společnost jako takovou.

Druhá výčitka ICC zmiňovaná českým premiérem i dalšími politiky říká, že přece není možné jen tak stíhat zástupce demokratické země. Byť ji někteří šmahem odmítli s tím, že i pro demokracii platí pravidla, tato kritika má mnohem reálnější základ. ICC by neměl stíhat něco, co stíhají či pravděpodobně budou stíhat soudy v samotné zemi. Jedná se o tzv. princip komplementarity a stály na něm letní připomínky Německa a Maďarska i pozdější odvolání Izraele.

Stížnosti mají ale zásadní háček, jak upozornila esa mezinárodního práva jako Stefan Talbon, Kevin Heller či David Luban. Pro uplatnění principu komplementarity musí národní justice podnikat kroky ke stíhání stejných lidí za podobné věci, ze kterých je viní ICC. Izraelská justice ale reálně podezření ze závažných zločinů vrchních představitelů nestíhá. Stíhá jen několik drobnějších přečinů nižších šarží, zejména za kradení zbraní.

Hlavní izraelská prokurátorka nejprve obvinění ICC odmítla jako bezpředmětné, a pak přesvědčovala Netanjahua, že bez nezávislého domácího stíhání se zatykačům nelze bránit. Od krajně pravicové vlády si vysloužila jen snahu o odvolání.

Trestně stíháni zatím nejsou ani velitelé, které ze zločinů obviňují vlastní vojáci. Ani oficiální izraelská stížnost proti zatykačům nebyla dle soudců ICC ohledně možného stíhání specifická. Soud přesto izraelské justici nechal otevřená vrátka – pokud by stíhání na domácí půdě v budoucnu začalo, může ICC vlastní proces přerušit.

Mezinárodní trestní soud posuzuje jen případné zločiny spáchané do května 2024. V jeho rozhodování ale zřejmě izraelským politikům nepomohl ani fakt, že se od té doby humanitární situace ještě výrazně zhoršila. Do severní Gazy není humanitární pomoc takřka pouštěna. Celkově se v pásmu i dle statistik izraelské strany propadla na čtvrtinu oproti jaru 2024.

Pak je tady nejvulgárnější, ale potenciálně velmi účinná dezinformace. Naznačuje, že zatykače a procesy mezinárodních soudů jsou spiknutím muslimů. Šíří ji i čeští politici s odkazem na to, že muslimem je přece prokurátor ICC Karim Khan.

Jaká je realita? Požádat o vydání zatykačů na Netanjahua a Galanta doporučil v poradním panelu ICC i bývalý izraelský velvyslanec a uznávaný právník Theodor Meron. Rozhodnutí vysvětluje morální povinností nepřehlížet možné zločiny. Panelu soudců, kteří vydání zatykače schválili, předsedal Francouz Nicolas Guillo, jenž v minulosti naopak stíhal a soudil řadu lidí hlásících se k islámu (při vyšetřování zločinů spáchaných v Libanonu a separatistické UCK v Kosovu). V rámci Mezinárodního trestního dvora, který posuzuje jihoafrickou stížnost proti Izraeli, nehlasoval pro předběžná jen Nawaf Salam (bývalý předseda soudu, který soud opustil, protože se po oslabení Hizballáhu může stát premiérem Libanonu). Opatření pro zabránění genocidě jednohlasně podpořili uznávaní soudci z Austrálie, USA, Německa a Francie. Tři opatření týkající se posílení humanitární pomoci do Gazy a stíhání podpory genocidy podpořil i Izraelem jmenovaný soudce Aharon Barak.

Jak poznamenala česká mezinárodní právnička Veronika Bílková, to, že je v Gaze porušováno mezinárodní právo, je dnes běžný názor předních odborníků.

Konspirace o zaujatosti ICC přesto žijí a čeští politici je posilují argumentem, že soud nevydal zatykač za zločiny Bašára Asada v Sýrii.

Pravda je taková, že soud se o vydání zatykačů snažil. Sýrie sice není signatářem Římského statutu, stejně jako představitelé Ruska či Izraele by ale Asad mohl být stíhán za zločiny na územích, která se k soudu připojila a ICC v nich má jurisdikci (Gaza, Ukrajina). Asad ale vraždil na syrském území. Soud chtěl tedy využít jinou cestu – požádal o doporučení k vydání zatykače na Asada Radu bezpečnosti OSN. Postup bohužel zablokovaly Čína a Rusko.

Nestíhání Asada ukazuje limity mezinárodního práva a současného mezinárodního systému, ale ne zaujatost ICC. Stejně tak je ze strany ICC nepostižitelný například postup Izraele v Libanonu a Sýrii, které jako nečlenské státy nejsou v jurisdikci soudu.

Vládní poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar v rozhovorech od loňského října dodnes zdůvodňuje, že bychom neměli kritizovat způsob vedení války v Gaze, protože si samotní Gazané zvolili Hamás, jenž má v Pásmu stále velkou podporu.

Realita je taková, že hnutí Hamás volilo v roce 2006 zhruba 9 % současných obyvatel Gazy. Zbytku ještě nebylo 18 let, neúčastnili se voleb či nevolili Hamás, který tenkrát dostal v okrscích Gazy okolo 45 % a plnou moc v Pásmu získal převratem po volbách.

Průzkumy před válkou ukazovaly, že Hamás měl volební podporu asi třetiny obyvatel. V posledních dvou průzkumech ho preferovala, či mu velmi důvěřovala, méně než desetina z nich. Každé dotazování během válečného konfliktu je samozřejmě třeba brát s velkou opatrností. Každopádně průzkumy hovořící o velké podpoře Hamásu během války se zpětně dle IDF ukázaly jako zfalšované. Hamás má dnes paradoxně nejspíše vyšší podporu mimo Gazu než v enklávě samotné. Za nepodložené zpětně označila izraelská tajná služba Shin Bet i zprávy, že teroristé Hamásu těžili 7. října z podpory Palestinců pracujících v Izraeli.

Zprávy o masivní podpoře Hamásu tedy také nejsou pravdivé. Samotný argument, že utrpení civilistů je legitimní kvůli jejich postojům, zvolené vládě či tomu, kde žijí, je ale v podstatě stejným teroristickým myšlením, jímž Hamás zdůvodňuje útok na izraelské civilisty. Kdo není členem ozbrojených složek a neúčastní se bojů a útoků, ten musí být dle mezinárodního práva považován za civilistu. Ochrana platí i pro novináře, byť mohou být neobjektivní a zkreslovat informace.

Zavádějící jsou i Pojarova tvrzení, že poměr mrtvých civilistů a bojovníků Hamásu v Gaze je 1:1 a operaci proto můžeme považovat za „fenomenální úspěch“. Poměr 1:1 vyplývá z manipulativního srovnání nejvyššího a nejnižšího odhadu.

IDF v létě 2024 identifikovala 10 tisíc zabitých příslušníků Hamásu a odhadovala, že jich může být až 17 tisíc. Hamásem řízené ministerstvo zdravotnictví v Gaze v létě identifikovalo zhruba 35 tisíc mrtvých a dalších 15 tisíc je odhad neidentifikovaných mrtvých či pohřešovaných pod troskami bombardování. Pokud porovnáváme srovnatelné – buď horní a méně spolehlivé odhady, nebo naopak nižší čísla průkazně identifikovaných zabitých – dostáváme se k zastoupení civilistů mezi obětmi okolo 70 %. Číslo odpovídá odhadům z analýz struktury identifikovaných mrtvých v Gaze.

O „fenomenální úspěchu“ je ale problematické mluvit i kvůli zničení velké části civilní infrastruktury, zdravotnictví, vodních zdrojů a katastrofické humanitární situaci. Ve válečných konfliktech v rozvojových zemích většinou zemře kvůli těmto nepřímým dopadům dvakrát až desetkrát více civilistů než kvůli bombám a kulkám. Detailní analýzy odborníků odhadují, že nepřímých úmrtí může být už dnes v Gaze minimálně 10 tisíc. I počet přímých úmrtí může být dle některých studií kvůli těžkostem evidence spíše podceněn.

Zavádějící informace a čísla se objevují i z druhé strany. Šokující zpráva, že 96 % dětí v Gaze se bezprostředně bojí smrti, rotovala bez vysvětlení, že výzkum byl dělán v rodinách, kde bylo některé dítě zraněno či ztratilo rodiče. Nedávná překvapivá zpráva OSN, že mezi zabitými v Gaze je 70 % žen a dětí (mnohem více než mezi oficiálně identifikovanými obětmi), zase zkoumala pouze letecké údery s velkým počtem obětí. Počet kamionů pomoci je v datech OSN nižší než realita, protože nejsou schopni sledovat kamiony všech soukromých nadací.

Obezřetnost je na místě u všech čísel. Dopady na civilisty jsou a budou strašlivé i bez nadhodnocení. Není ale důvod, proč by se čeští politici měli do informační války z jedné strany přidávat. Důsledky v dehumanizaci a posunu veřejného mínění mohou být závažné.

Rozbor dopadů na veřejné mínění bychom asi mohli začít konstatováním, že není příliš vhodné, když politici, kteří chtějí oprávněně bojovat s proruskou dezinformační scénou, sami nepravdy a manipulativní interpretace v jiném konfliktu šíří. Tendence věřit konspiracím závisí právě na důvěře v instituce a jejich informování. Politici by měli jít příkladem, ne dávat záminku k informačnímu nihilismu, že pravda je to, co mé straně umožní vyhrát. Ale to by bylo příliš banální konstatování.

Velkou roli ve veřejném mínění hraje přímo to, jak se o válce a ochraně civilistů bavíme. Lidé, kteří znají mezinárodní a lidská práva, jsou napříč státy méně náchylní schvalovat jejich porušování během války.

To ještě nemusí znamenat kauzalitu. Když se někdo staví proti trýznění vězňů a civilistů, mohl si o tématu více zjišťovat. Skutečný efekt toho, jak se bavíme o válce, ukazují dotazovací experimenty. V nich výzkumníci zkoumají, zda lidé stojí více na straně civilistů a jejich práv, pokud mají informace o mezinárodních úmluvách.

Když například respondentům a čtenářům podsouváte myšlenku na těsné propojení civilistů s extremistickými skupinami, významně klesá podpora humanitární pomoci. Argumentační styl Tomáše Pojara a dalších tedy může v očích veřejnosti obhajovat omezování humanitární pomoci a nevybíravé postupy vůči civilistům. V Česku je toto riziko obzvlášť klíčové, protože máme nadstandardní tendence k dehumanizaci dle etnických, národnostních a jiných kritérií.

Výzkumy přímo mezi Izraelci a Palestinci ukazují, že dehumanizace je spojena právě s vyšší podporou civilních ztrát, kolektivních trestů a celkovou radikalizací v konfliktu. Ten svou brutalitou vynucuje další dehumanizaci a končí v cyklu historicky ospravedlňovaného utrpení. Už před 7. říjnem panovala v Izraeli a Palestině vyšší tolerance k porušování práv civilistů a vězňů než v dalších zemích postižených válkami

Politická prohlášení a informovanost ale mohou mít pozitivní roli. Informování o mezinárodním právu celkově snižuje podporu bombardování civilních cílů. Funguje vysvětlování principů proporcionality – pokud se respondentům popíše, že dle mezinárodního práva by riziko civilních ztrát nemělo být neúměrné vojenským cílům daného útoku, častěji se kloní k ochraně civilistů. Obeznámení respondenti taktéž méně podporují mučení.

Experimenty ukazují, že vyjádření politiků, že i možné zločiny vlastních či spřízněných vojáků mají být stíhány, výrazně zvyšují podporu mezi veřejností. Informace o útocích na civilisty zase významně snižují podporu daných vojenských akcí.

Celkově například v USA zvyšuje zasazení rozhodování do kontextu mezinárodního práva v různých studiích o 4 až 20 procentních bodů pravděpodobnost, že se respondenti řídí jeho pravidly a vyžadují to i od vlády. Efekt rámování mezinárodním právem prokázali výzkumníci ve spoustě zemí a u dílčích témat. Často lidé na právo slyší spíš než na morální argumenty. Větší efekt než obecné apely na lidská práva má samotné vysvětlení pravidel – co válčícím stranám úmluvy umožňují, kde naopak hájí práva civilistů či vězňů, a kdo je může neutrálně vymáhat. Tyto výsledky potvrzuje více výzkumů.

Proč funguje spíše vysvětlování pravidel než morální apely? Pravidla nám pomáhají, abychom nepadali do pasti falešných dilemat.

V útocích IDF v Gaze se například správně poukazuje na to, že civilní ztráty jsou nevyhnutelné kvůli hustotě zabydlení a strategii Hamásu, který operuje i v civilních objektech. Některé lidi to může vést ke krajnímu názoru, že v takové válce je vše povoleno. Mezinárodní právo a princip proporcionality však společnosti ukazuje, že lze zabít vrchní velitele Hamásu s přiměřenými civilními ztrátami, ale nikoli vybombardovat pětipatrový obytný dům plný lidí kvůli tomu, že na jeho střeše vidíte člověka s dalekohledem.

IDF může dle mezinárodního práva útočit i na původně civilní objekty, jež přítomností militantů představují aktivní hrozbu. Problém je, že zejména v začátku bombardování izraelská armáda přehodnotila vlastní pravidla proporcionality; přípustnými se pro ni staly i ztráty 20 civilistů při zabití středně postaveného představitele Hamásu.

Okupující vojsko i válčící strany mají povinnost propouštět humanitární pomoc. Co když ji ale využívá nepřítel, který vězní vaše civilisty?

Mezinárodní právo kvůli tomu umožňuje kontrolu zásilek a ve výjimečných případech vojenské nutnosti i blokování (např. benzin sloužící militantům). Pokud jsou ale civilisté v ohrožení, nesmí armáda dlouhodobě zpomalovat proudění jídla, léků a dalších věcí potřebných k přežití. Kontroluje-li armáda území, měla by zajistit veřejný pořádek umožňující i distribuci pomoci.

To se ale dle dostupných zpráv neděje. Izrael do Gazy od začátku války pouští 40 až 150 kamionů humanitární pomoci denně, přitom i největší izraelský spojenec USA požadoval 350 kamionů denně a Izrael sám odhadoval, že Gaza jako minimum potřebuje okolo 170 kamionů denně jen s jídlem. Kvůli tomu a kvůli takřka úplnému odříznutí severní Gazy od humanitární pomoci považují postup za nepřípustný přední právníci i některé úřady americké vlády.

Právo myslí i na evakuace. Ochrana civilistů je někdy vyžaduje, i v Gaze zachránily spoustu životů. Jak ale upozorňuje izraelský právník Eliav Leiblich, evakuace musí být vojensky skutečně nutná, probíhat bezpečně a civilisté mají mít možnost co nejdřívějšího návratu.

Proto také mezinárodní právo až na případy naprosté nutnosti zapovídá destrukce civilních obydlí. V Gaze museli odejít ze svých domovů 2 miliony Palestinců. Problém je, že kvůli rozsahu destrukce a výstavbě nové izraelské vojenské infrastruktury v Gaze se část z nich nikdy nevrátí. Jak upozorňují Leiblich i bývalý izraelský ministr obrany Moše Jálon, vyhnání civilistů ze severní Gazy, doprovázené destrukcí území a absencí komunikace návratu, může znamenat spíše nelegální vysídlení než evakuaci.

Mezinárodní právo slouží jako právní i etický kompas, který veřejnosti umožňuje zůstat na straně racionality a humanity. Umožňuje chápat, že válka proti nepříteli, jakým je Hamás, a v kontextu utrpení židovských rukojmí, přináší civilní oběti. Ale také ukazuje, že existují hranice. Pokud právní a etický kompas odhodíme, hranice a humanita zmizí.

Až se po letech ohlédneme, linie nám mohou být opět jasné – ale bude pozdě. Pravidla potřebujeme právě v době největších vášní a emocí, pro než může být lákavé normy odhodit.

Mají ale vůbec mezinárodní úmluvy nějaké dopady? Stíhání ICC či jeho hrozba často nevede diktátory k ukončování konfliktů a předání moci – některé studie se spíše bojí opaku. Samotná ratifikace Římského statutu a dalších mezinárodních úmluv je ale mezi demokraciemi spojena s tím, že jejich pravidla pak více dodržují.

Výzkumníci popisují kauzální proces, kde silný závazek států dodržovat mezinárodní právo vede k jeho větší podpoře mezi širokou populací i elitami. Konsensus na dodržování norem následně vede stávající i další politiky k dodržování mezinárodního práva. Pokud ale začnou elity zemí cyklus narušovat a dezinformacemi pomáhat k rozpadu důvěry k mezinárodnímu právu a jeho institucím, povede to i k omezení závazku v budoucnosti. A nakonec ztratíme schopnost požadavek na dodržování mezinárodních a lidských práv vztahovat i na agresory typu Ruska. Ve veřejném mínění funguje dle více výzkumů princip reciprocity. Lidé více podporují dodržování mezinárodního práva a ochrany civilistů od vlastní strany, pokud předpokládají, že to dělá i protivník. A naopak.

Tento efekt vidíme i u nás. Odklon části českých elit a veřejného míněné od ochrany palestinských civilistů provází argumenty, že si Hamás také nebere servítky. To je bezesporu pravda. Nicméně naše opouštění principů mezinárodního práva se zase stává argumentem proruské kolony. Proč by měl Vladimir Putin brát ohled na mezinárodní právo, když sami děláme výjimky? Jak můžeme po Mongolsku a dalších státech chtít zatčení Putina, když v jiných případech zatykače ignorujeme?

Tato rétorika je falešná - jeden zločin a porušení pravidel není obhajobou dalšího. Ale v Česku může být podobná argumentace velice účinná. Výzkumy ukazují, že zcela prorusky orientovaných lidí je jen zhruba 10 %, další třetinu populace však tvoří nejistí lidé, kteří nevěří žádné ze stran globálního světa. Mohou být proto ideálním publikem relativizujících argumentů.

I současný nárůst antisemitismu je přitom často provázen dehumanizující rétorikou, která z Židů místo individuálních, názorově rozdílných a často také trpících lidí dělá kolektivní viníky a schovává se za kritikou izraelské vlády. Když tento typ argumentů někde připustíme a normalizujeme, zaplaví naši diskusi a společnost jako celek.

Někteří chápou odmítnutí univerzálnosti mezinárodního práva jako pragmatickou „reál politiku“ dneška. I to je ale problematické. Přijímáme optiku velmocí, jež mohou své zájmy prosadit silou na úkor slabších. Zemi jako Česká republika ale mohou mezinárodní pravidla i chránit. Zastánci vystoupení z ICC by například měli vysvětlit svým voličům, že Rusko už nebude moci být stíháno za případné zločiny na našem území. A měli by argumentovat, kde se systém rozkladu mezinárodních pravidel zastaví a co v naší bezpečnosti získáváme tím, když jej pomůžeme destruovat.

Obávám se, že Evropa dnes prohrává hned dvě bitvy. Nedokáže efektivně zbrojit, organizovat vlastní obranu a pomáhat Ukrajině, která je bojištěm za svět lidských práv a mezinárodních pravidel. A zároveň tento svět hodnot a pravidel podkopáváme svou neochotou uplatnit ho na zacházení s lidmi v Gaze.

Na rozdíl od náboženských fundamentalistů a autoritářských nacionalistů nemají západní liberální demokracie velký příběh, který by veřejnost sjednotil v době nejistot a ohrožení. Naším příběhem byly právě společné hodnoty, pravidla a humanita. Pokud z nich uděláme pro velkou část společnosti lidí fasádu a frašku, buďme připraveni, že za ně se nebojuje.

Pozn. autora: Text byl konzultován a zohledňuje připomínky Jana Daniela (Ústav mezinárodních vztahů, Katedra blízkého východu FF UK) v oblasti mezinárodní politiky a prof. Veroniky Bílkové (PrF UK, Ústav mezinárodních vztahů) v oblasti mezinárodního práva. Vznikal před definitivní platností příměří a propuštěním rukojmích.