Článek
Potemnělá místnost, knihy v pozadí, sedmá Beethovenova symfonie a dramatická slova o záchraně Francie, kterou už prý nelze reformovat. Tak vypadalo dlouho očekávané ohlášení prezidentské kandidatury krajně pravicového esejisty a komentátora Érika Zemmoura.
Muž, který byl v minulosti dvakrát odsouzen za šíření náboženské nenávisti, vsadil na nostalgii po starých dobrých časech „rytířů, Victora Huga, barikád a Versailles“. Kupní síla obyvatelstva nebo reakce na klimatické změny nejsou pro Zemmoura tématem, tím ať se zabývají jeho političtí soupeři. On sám se soustředí na to, co je podle něj nejdůležitější: záchranu staré dobré Francie, v níž se lidé bavili u filmů s Alainem Delonem a Brigitte Bardotovou a poslouchali šansony Charlese Aznavoura a Georgese Brassense.
Jedním z hlavních nebezpečí, před kterým chce Zemmour Francouze ochránit, je migrace: „Migrace není zdrojem všech problémů, ale všechny je zhoršuje,“ tvrdí syn rodičů, kteří přišli do země galského kohouta z Alžírska. Často přitom mluví o teorii „velkého přesídlení“, podle níž má být obyvatelstvo západní Evropy nahrazeno muslimy.
Francouzský prezidentský kandidát sice svým původem a důrazem na národní identitu vzdáleně připomíná Tomia Okamuru, česko-japonský populista ale samozřejmě není personou, k níž by Zemmour vzhlížel. Jeho cílem je spíš stát se francouzským Trumpem, rétorikou obracející se na zapomenuté lidi z periferie a kritizující zlé elity se mu ostatně blíží.
Stejně tak řečmi o mizející suverenitě a zemi podléhající technokratům a evropským soudcům. O svých budoucích voličích mluví jako o „vnitřních vyhnancích“, tedy lidech utiskovaných ve své vlastní zemi.
Podle průzkumů prováděných od začátku Zemmourovy kampaně – vedené jako propagační turné jeho nové knihy – se nové hvězdě francouzské politické scény zatím až překvapivě daří. Vzhledem k neschopnosti konzervativní pravice shodnout se na jednom kandidátovi a ještě větší roztříštěnosti nalevo má nyní Zemmour nezanedbatelnou šanci proniknout do druhého kola voleb.
Oproti podobně smýšlející Marine Le Penové působí Zemmour podobně jako kdysi Islámský stát proti al-Káidě: drsnější, přesvědčivější a neokoukaný. A nemá za sebou minulé porážky, to je důležité. Ve srovnání s Donaldem Trumpem ale Zemmour silně pokulhává – na rozdíl od bývalého amerického prezidenta se solitér Zemmour nemůže opřít o silné stranické zázemí, které dokázal Trump plně využít.
V posledních dnech se navíc zdá, že jeho raketově nastartované kampani poněkud dochází dech a Zemmour začíná kupit chyby. I on sám uznal, že vztyčený prostředníček na kolemjdoucí při návštěvě Marseille nebyl úplně dobrý nápad. Bez chyb nebyl ani jeho úterní projev, kvůli němuž se už chystají žaloby za zneužití archivních fotografií.
Do prvního kola prezidentských voleb zbývá ještě zhruba 130 dní a stát se může ledacos. Je ale pravděpodobné, že v případě postupu Zemmoura do druhého kola by měl obhájce Emmanuel Macron snadnou práci. Zatímco Le Penová se dlouhá léta snaží dokázat, že její strana je normální mainstream, Zemmour jde přesně opačným směrem.
