Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Rychle posílit Evropu bude pro mě absolutní priorita.“ Tato slova pronesl Friedrich Merz jen pár hodin po skončení německých voleb. Merz dodal ještě několik sebevědomých vyjádření: Evropa musí být bezpečnostně nezávislá na Spojených státech a měla by pracovat na vlastní síle jaderného odstrašení. Z Evropy znělo téměř unisono: konečně. Konečně se rýsuje lídr, kterému by mohl Donald Trump volat s respektem a Vladimir Putin se strachem.
Neuplynul ani týden a Merzova silná slova se střetávají s výsledkem týchž voleb, jež mu přisoudily roli kancléře. Ovšem kancléře v zemi, kde víc třetina voličů dává před silnou Evropou přednost slibům Kremlu.
Pokud chce Merz dosáhnout nezávislosti na nevyzpytatelné Trumpově vládě, bude ho to něco stát. Koneckonců, německé hospodářství je asi šestkrát menší než to americké, ale obranné výdaje jsou nižší více než devětkrát.
Tento rozpor by byl navíc mnohem větší, kdyby Bundeswehr neměl od roku 2022 k dispozici celkem 100 miliard z jednorázového fondu, založeného po ruském vpádu na Ukrajinu. Prostředky z něj ale vyschnou v roce 2027. Jestli mají teď němečtí vojáci málo peněz, na horizontu už se před nimi rýsuje finanční díra velikosti mamutí pasti.
Přečtěte si analýzu k německým volbám:
Když tedy Friedrich Merz oznámil, že okamžitě po volbách jedná o dalším podobném fondu, znělo to jako státnický krok. Tím spíš, že tentokrát by měl mít rozměry 200 miliard eur, tedy v přepočtu víc než celého jednoho rozpočtu České republiky.
Jenže budoucí kancléř nespěchá jenom proto, že cítí tlak historické chvíle. Ve skutečnosti cítí také, že mu ujíždí půda pod nohama.
Silná opozice, tající střed
V čem je vlastně problém? Aby mohl Merz Bundeswehru dát 200 miliard eur navíc, musí získat souhlas ústavní, tedy dvoutřetinové většiny Spolkového sněmu. A ten mu nový Bundestag jednoduše nedá. Důvodem jsou historicky bezpříkladné úspěchy dvou stran z opačných pólů politického spektra. Jedna stojí za zájmy Kremlu zcela otevřeně (AfD), druhá fakticky - svou urputnou snahou vyhladovět Bundeswehr k smrti (Levice).
Merz se proto zjevně rozhodl sáhnout k historicky ojedinělému triku: o penězích na obranu by měl hlasovat nikoliv nový, ale ještě ten starý, dosavadní Bundestag. Tam by se dvě třetiny hlasů našly - a nějaký čas je. Přesněji jeden měsíc od voleb. Pak už se musí sejít nový Spolkový sněm.
Dá se namítnout, že jeden precedens by tu přece jen byl. V roce 1998 Bundestag ve starém složení hlasoval pro nasazení německé armády ve válce o Kosovo. Jenže tahle paralela není přesná. V roce 1998 politici tenhle krajní prostředek použili kvůli časovému tlaku a tváří v tvář hrozící genocidě. Kdyby tehdy počkali na nově zvolený parlament, hlasování by dopadlo stejně, jen by přišlo později.
Geniální tah, nebo projev zoufalství?
Ústavní právníci mají jasno: formálně Merzovu postupu nic nebrání. Jenže pocit, že nový lídr země jedná jinak, než jak určila vůle voličů, přece jen zůstává. Cožpak nejsou jiné cesty?
Jsou. Třeba reforma dluhové brzdy, kterou má Německo zabudovanou v ústavě. Díky ní se země může chlubit relativně zdravými veřejnými financemi a zároveň úpí pod obrovským investičním mankem. Právě na ní si definitivně rozbila nos předchozí vládní koalice. Její reformu Merz nejprve odmítl, před několika dny nevyloučil a po volbách opět odmítl. Alespoň pro dohlednou dobu - s tím, že by to byl mimořádně složitý úkol.
V tom má naprostou pravdu. Na reformu dluhové brzdy by byla opět třeba dvoutřetinová většina hlasů v horní i dolní komoře parlamentu. AfD udělá všechno proto, aby ji torpédovala. Levice není v zásadě proti. Jen zásadně odmítá, aby nové úvěry šly na armádu. Jsme tam, kde jsem byli, jen jsme se tam dostali delší cestou.
Je tu i další možnost. Vyhlásit stav nouze. Pak by mohla peníze pro armádu posvětit prostá většina poslanců. Má to ale háček. Stav nouze se dle nedávného výroku Ústavního soudu musí obnovovat každý rok a extra prostředky na Bundeswehr by se musely utratit rovněž do roka. V realitě armádních akvizic šílenství.
A pak je tu třetí cesta. Šetřit a masivně osekat sociální výdaje německého státu. To by ale Friedrich Merz nesměl být odsouzen k tomu, aby příští koalici dohodl se sociálními demokraty, pro které je sociální stát něco jako firemní logo.
Dostavník do Výmaru
Celé je to právě tak složité, jak složitě to zní. Budoucí kancléř musí vymýšlet komplikované konstrukce a utíkat pro peníze za starým parlamentem, protože ho v lepším případě čekají čtyři roky vlády s velmi zvláštním Bundestagem. Ten bude plný nejen protivníků jeho vlády, ale také protivníků německé demokracie v té podobě, jak ji známe od roku 1945. Bude zase o něco víc připomínat francouzský parlament, kde krajní pravice i levice neustále vydírají, ostřelují a odlamují třísky z budovy politického středu.
Dnešní Německo je sice stále ještě na světelné roky vzdáleno neblaze proslulé Výmarské republice, křehké a zmítané násilím nacistických i komunistických bojůvek. Pachuť doby, kdy síla krajní levice i pravice dělala z vládnutí martyrium, se ale znovu vkrádá do berlínské vládní čtvrti.
