Hlavní obsah

Komentář: Lži o brexitu přivodily konzervativcům zkázu

Foto: Keir Starmer/X.com

Britský premiér Keir Starmer s manželkou Victorií v den voleb, které razantně ukončily 14 let vlády konzervativců.

„Britští konzervativci si za hrozný volební výsledek mohou sami. Přivedli sami sebe na mizinu, neboť tam přivedli i svoji zemi,“ píše v komentáři Teodor Marjanovič.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pamatujete na Borise Johnsona a jeho „brexitový“ autobus s nápisem, že vystoupením z Evropské unie ušetří Spojené království kolem 350 milionů liber, které musí každý týden odvádět do bruselského rozpočtu? Místo toho je vrazíme do zdravotnického systému, roztruboval tehdejší premiér, kamkoliv se svým červeným korábem přijel. Lidé tleskali.

Byla to lež od prvního okamžiku. Jenže neměla nohy krátké, nýbrž dlouhé, konkrétně řečeno osmileté. Už tenkrát, v roce 2016, přivolaní experti uváděli, že Londýn dostává obratem z Unie obrovské částky zpět –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na rozvoj chudých regionů, například Walesu, jakož i na podporu britských zemědělců, a podobně. Představa, že bude možné v bankovnictví prostě jen změnit adresáta a 350 milionů liber každý týden převést jinam, byla před referendem chytlavá, ale falešná.

V letech po vystoupení z Evropské unie se úpadek britského zdravotnického systému jen prohluboval, třeba v podobě prodlužujících se čekacích lhůt na výměnu kyčelního kloubu a dalších parametrů. I krajně pravicový brexitový křikloun Nigel Farage, který se mimochodem ve čtvrtečních volbách blýskl získáním hrstky mandátů pro svou protestní partaj Reform UK, tenkrát po čase uznal, že by prý sám to tvrzení o okamžitých 350 milionech pro zdravotnictví „nikdy nevyslovil“ a že to byla „jedna z chyb, kterou tábor pro odchod z EU udělal.“

Konzervativci přesto dál trvali na svém, i když působili stále komičtěji. Michael Gove, člen mnoha toryovských vlád a nyní za Rishiho Sunaka ministr pro bydlení, ještě loni v říjnu na stranické konferenci řekl, že příslib 350 milionů liber pro zdravotnictví byl splněn. Ničím to však nedoložil.

Lidé ale už netleskali, spíše jen zuřili.

Volební debakl, který přivádí Konzervativní stranu až do blízkosti existenčního ohrožení, má kořeny v brexitových lžích, které vycházely najevo postupně. Třeba té, že na moři mezi Británii a Severním Irskem nevzniknou žádné celní bariéry. Vznikly, a to zásadní. Nebo že ostrovní království vyřeší problém migrace, neboť se v tomto nebude muset ohlížet na unijní politiku. Faktem je, že migrantů přichází do Spojeného království nyní ještě víc. Loni takřka 700 tisíc, přitom v letech před pandemií jich bylo kolem 200 až 300 tisíc ročně. Poslední premiér Rishi Sunak tomu ještě nasadil korunu svou úpornou snahou běžence deportovat do Rwandy. Vše ztroskotalo na soudním verdiktu, že lidé, kteří dorazili v touze po lepším životě, by se museli pro přesun do Afriky rozhodnout dobrovolně. Jaké překvapení, že se takoví nenašli…

Britové ale zuřili dál. Ani ne kvůli migrantům. Ti jsou, jak to mnohdy bývá, spíš zástupným problémem. Pravý důvod byl ten, že v Británii reálné mzdy stagnují, životní náklady ale jen stoupají. Na 18 procent obyvatel žije na pokraji chudoby, což v praxi znamená, že si zhruba každý pátý Brit dopřává méně jídla, než by chtěl, protože na potraviny nemá dost peněz.

Konzervativci nyní padají do deprese z toho, jak je mohl převálcovat labourista Keir Starmer, o němž snad každý profilový článek sepsaný v poslední době zjišťuje, že to je nudný člověk, jehož je fakt těžké si zamilovat, a to i proto, že nepřichází s nějakými závratně novými myšlenkami.

Jistě, to sice nepřichází, jen pro pořádek je nutno férově říct, že Starmer ještě ani v Downing Street nezačal. Třeba se z něho vyklube schopný politik. Byl to nakonec on, kdo labouristy přivedl ze scestí radikálního levičáctví koketujího s antisemitismem zpět do blízkosti politického centra a ještě přitom do značné míry ze strany vypoklonkoval i propalestinské aktivisty. Takže, ať už to s ním dopadne jakkoliv, nic to nemění na příčinách holoseče konzervativců, dědiců slavné Margaret Thatcherové, která zůstává vzorem pro pravicově smýšlející po celém světě. Za hrozný výsledek si mohou sami. Přivedli sami sebe na mizinu, neboť tam přivedli i svoji zemi.

Teď mají před sebou dvě možnosti. Buď na to jít stejně jako Starmer. Sebrat odvahu, poučit se z chyb, přiznat je, přiklonit se k politickému středu a prosazovat v zájmu blahobytu užší spolupráci s EU. Nebo naopak dolomit svoji původní thatcherovskou páteř, přitvrdit po trumpovsku, dál šířit lži, popřípadě i katastrofické scénáře, vydat se destruktivní stezkou. Mávat praporem bázlivosti. A lze jen ironicky dodat, že o tu zrovna nouzi beztak nemají.

„Je takřka celonárodní ostudou, že Nigel Farage mohl dosáhnout úspěchu poté, co papouškoval propagandistické zkazky od Vladimira Putina,“ napsal ve svém povolebním úvodníku britský konzervativní list The Spectator. Farage, na vysvětlenou, v kampani prohlašoval, že nebýt rozšiřování Evropské unie a aliance NATO na východ, nemohl by Kreml Rusům vyprávět, že „si pro nás jdou znovu“. Spectator konstatuje, že se konzervativci nebyli schopni proruskému Farageovi dlouho postavit, a to prý „nejvíc vypovídá o jejich zbabělosti“.

Doporučované