Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Známe už dlouho slovo „antiamerikanismus“. Je to postoj, který bývá v Evropě rozšířený zejména v levicových kruzích, charakterizovaný odporem k americkému imperialismu, konzumerismu a kulturní dominanci.
Existuje ale vůbec slovo pro postoj, který je protievropský? Možná „antievropanismus“? Když ho zkusíte vyhledat, zjistíte, že se prakticky nepoužívá. Kdo by neměl rád Evropu? Ten starý kontinent, který dal vzniknout západní civilizaci?
Po nástupu Donalda Trumpa a jeho viceprezidenta J. D. Vance se zdá, že tohle slovo budeme potřebovat.
Jak díky neopatrnosti Trumpova poradce víme, Vance na platformě Signal v interní komunikaci napsal: „Nesnáším, že zase zachraňujeme Evropu.“ A ministr obrany Pete Hegseth s ním okamžitě souhlasil: „Plně sdílím tvůj odpor k evropskému parazitování. Je to UBOHÉ.“ To nejsou slova, která by naznačovala pouhé bratrské pošťuchování nebo kritickou lásku. To jsou slova pohrdání a skutečné nevraživosti.
Na druhou stranu paradoxně platí, že Američané Evropu milují. Právě kvůli její historii a ukotvenosti v čase. Obdivují evropské umění, architekturu, kuchyni. S oblibou navštěvují italská náměstí, francouzské kavárny a anglické hrady. Dokonce i sám J. D. Vance konvertoval ke katolictví v roce 2019, protože ho přitahovalo, že je „starobylé a ukotvené“.
My závidíme Spojeným státům odvahu riskovat, chuť podnikat a vytvářet podmínky pro excelenci, tedy prostředí, kde se daří těm, kteří jsou výjimeční (a pracovití a taky mají štěstí). Takoví lidé v Americe vyrostou spíš než jinde. A zároveň, ze stejného důvodu, Amerika podobné lidi z celého světa přitahuje.
Není moc oborů, kde by ti nejambicióznější profesionálové měli jiný vrcholný cíl než uspět v Americe. V USA jsou dnes nejlepší univerzity, nejlepší instituce, akademické i výzkumné, a nejúspěšnější soukromé firmy. Ne každému se to povede a ne každý má odvahu. Není ale moc oborů, kde by podmínkou pro to, abyste se stali světovou špičkou, byl úspěch v jiné zemi než ve Spojených státech.
Jistě, Američané Evropu milují. Avšak specifickým způsobem: Jako kulisu dějin, které jsou už pozapomenuté, a taky jako místo, kde se dobře žije a kde se zároveň dá strávit hezká dovolená. Zároveň Evropou pohrdají ze stejných důvodů, proč ji milují: Že tu možná tomu „dobrému životu“ dáváme až moc velkou důležitost. A postrádáme pracovitost, ochotu nasadit všechny síly i peníze a bojovat.
My v Evropě tohle dobře víme a často o tom mluvíme, kritizujeme se. Avšak stejně jako i v mezilidské komunikaci známe své slabiny, ale nenávidíme, když o nich mluví druzí. Chceme o nich mluvit sami.
Je to jako v rodině, kde si sourozenci navzájem nadávají, ale běda, když to zkusí někdo cizí. Evropa je jako ten nepraktický, trochu přeintelektualizovaný bratranec, který sice v pubertě vypadal jako budoucí hvězda, ale pak se nějak zasekl. Amerika je tím druhým: Bratrancem, na kterého nikdo moc nesázel, ale pak se prosadil a teď se vrací na rodinnou sešlost ve velkém autě a s trochu příliš okázalým úspěchem.
Ta důležitá otázka zní: Není vlastně dobře, že nám tohle všechno dnes nová administrativa připomíná? Nepotřebujeme člověka jako J. D. Vance, který nám to řekne bez obalu a bez respektu?
Mnozí evropští obdivovatelé Trumpa říkají právě tohle. Že nás jeho administrativa zachrání a probudí. Že je sice nezdvořilá a málo přátelská a že Amerika deklaruje své rozhodnutí přestat Evropu „tahat z bryndy“, ale že to povede k tomu, že si nakonec pomůžeme sami.
Opravdu?
Bohužel, obávám se, že to není ani realistický, ani logicky správný pohled. Vance Evropu možná miloval a obdivoval, ale to není podstatné. Dnes prezentuje Evropu ne jako slabšího bratrance, kterému je třeba pomoct, ale jako slabého a neduživého souseda, který je snadnou kořistí. A kterého je třeba právě teď pokořit a využít.
To se projevuje nejen v rétorice, ale i v konkrétních krocích. Uvalení cel na evropské automobilky není „tough love“ – je to ekonomická válka. Podpora nacionalistických a populistických proudů v Evropě není „probouzení“ – je to destabilizace. A zpochybňování NATO není „výzva k větší samostatnosti“ – je to narušování bezpečnostní architektury, která zajišťovala mír v Evropě po desítky let.
Když Trump veřejně prohlašuje, že „nebude bránit“ evropské spojence, kteří „neplatí“, a když označuje EU za organizaci vytvořenou k „podvádění Spojených států“, není to volání po reformě – je to fundamentální zpochybnění partnerství.
A veřejné pokárání ukrajinského prezidenta Zelenského v Oválné pracovně, kdy se Vance ptal „Poděkoval jste už během tohoto setkání aspoň jednou?“, není projevem pečlivého hospodáře – je to ponižování spojence v existenčním ohrožení.
Evropa nyní stojí před zkouškou dospělosti. Ne tou, kterou by si přáli idealisté („konečně se probudíme a začneme investovat do obrany“), ale mnohem složitější. Musíme se vyrovnat s realitou, že náš nejbližší spojenec se mění v něco, co není přátelské.
Mnozí argumentují, že Evropa musí najít svou vlastní cestu, posílit svou obrannou kapacitu a stát se skutečně nezávislou globální silou. To je jistě správné. Ale taková transformace zabere roky, ne-li desetiletí. A mezitím? Mezitím budou pokračovat války na našich hranicích, Rusko bude dál testovat naši odolnost a Čína bude pokračovat ve své ekonomické expanzi.
Ironií je, že právě teď, kdy čelíme největším bezpečnostním výzvám od konce studené války, se náš hlavní spojenec rozhodl, že nás nemá rád. Ne proto, že bychom dělali něco zvlášť špatně, ale proto, že se to hodí do jeho vnitropolitického narativu.
A v tom je ten rozdíl mezi kritickou láskou a antievropanismem. Kritická láska by chtěla, abychom byli silnější a odolnější. Antievropanismus chce, abychom byli slabší a závislejší. Protože jen tak nás lze lépe kontrolovat a využívat.
Stručně: Čekají nás nejspíš zlé časy. Jediná útěcha je, že ze známého bonmotu víme, že špatné časy plodí dobré lidi.
