Článek
V německém deníku Die Welt vyšel pozoruhodný text. Jeden z nejúspěšnějších byznysmenů střední Evropy, který zbohatl především na energetice, radí Evropě, jak by měla změnit svou klimatickou politiku.
Daniel Křetínský není typem miliardáře, který by mlčel a v tichosti počítal své peníze. Jeho nejnovější kritika evropské klimatické politiky dokazuje, že se nebojí vstupovat do veřejné debaty. A že to umí dělat způsobem, nad nímž nelze jen tak mávnout rukou.
Když čtu Křetínského komentář, nemůžu se rozhodnout: Jde o typický PR text, ono slavné „vrtění psem“, jež byznysmenovi vymysleli jeho poradci? Anebo je autorovou ambicí udělat si „jméno“ jako přemýšlivý a chytrý intelektuál, který „shodou okolností“ vydělal miliardy na tom, o čem zrovna teď veřejně přemýšlí?
Křetínského argumentace je na první pohled přesvědčivá. Evropa se svým sedmiprocentním podílem na globálních emisích nemůže klima zachránit sama. Příliš přísná regulace poškozuje konkurenceschopnost evropského průmyslu. Měli bychom být pragmatičtější jako Čína nebo USA. Jenže v tom je háček.
Křetínský prezentuje falešné dilema: Buď budeme „ideologičtí“ a zničíme evropský průmysl, nebo budeme „pragmatičtí“ a zmírníme klimatické cíle. Je to tak černobílé? Klišé prezentuje Evropu jako místo, kde lidé tráví příliš mnoho času popíjením vína nebo kávy. Ale Evropa je zároveň místem, kde se historicky formovalo naše vědění a porozumění světu.
Více k tématu si přečtete zde:
Zdá se nám, že se gravitační centrum nových myšlenek přesunulo z Evropy do Ameriky? Asi ano a není to jen zdání. Ale nemusíme na to rezignovat. Evropa je místem nejen nekonečných dovolených a dlouhých obědů (ano, stereotyp!), ale také intelektuálního jiskření. Od miliardářů nepotřebuje, aby psali pronikavé eseje a komentáře. Potřebuje od nich peníze a důvěru, že i v Evropě lze myšlenky přetavit na dobrý byznys.
Zároveň platí, že neexistuje nic jako jedna Evropa. EU se zavázala k uhlíkové neutralitě do roku 2050, ale průmyslové země jako Německo a Česko váhají s odstavením uhlí kvůli sociálním a ekonomickým dopadům. Zatímco Švédsko nebo Dánsko dosahují vysokého podílu obnovitelných zdrojů (60 %), Polsko a Česko stále spoléhají na uhlí (70 % energie)
Křetínský není Donald Trump. Nemluví v jednoduchých heslech a jeho argumenty jsou podložené daty. Když říká, že evropská klimatická politika je příliš ideologická a málo praktická, má v mnohém pravdu.
Když varuje před ztrátou konkurenceschopnosti evropského průmyslu vůči Číně, stačí se podívat na čísla: „Neekologická“ Čína v roce 2023 vyrobila 50 procent světových elektrovozů, zatímco podíl EU klesl na 25 procent. Dle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) Čína v roce 2023 investovala do obnovitelných zdrojů 546 miliard USD, což je čtyřikrát více než EU.
Jenže je tu jeden háček. Křetínský není nezávislý pozorovatel. Je to člověk, jehož byznys je významně závislý na „starém“ průmyslu. Jeho kritika může být věcně správná, ale motivace za ní není čistě altruistickou starostí o budoucnost Evropy.
Křetínský je majoritním vlastníkem Energetického a průmyslového holdingu (EPH), jenž provozuje uhelné elektrárny a teplárny v Česku, Německu a Itálii. Jeho holding také investuje do médií (Czech News Center) a infrastruktury. Kritici poukazují, že jeho výzva k „pragmatičtější regulaci“ může souviset s ochranou vlastních aktivit.
Což neznamená, že bychom jeho argumenty měli ignorovat. Naopak. Evropa skutečně potřebuje vyvážit své klimatické ambice s ekonomickou realitou. Potřebuje najít způsob, jak zůstat konkurenceschopná v době, kdy Čína investuje masivní prostředky do nových technologií a USA lákají průmysl zpět na své území pomocí štědrých dotací.
Kdo je Daniel Křetínský
Křetínského návrh „globálního Marshallova plánu“ pro klima zní zajímavě. Místo jednostranných evropských závazků navrhuje masivní investice do zelených technologií v rozvojových zemích. To by mohlo skutečně přinést větší snížení emisí než současná evropská politika.
Možná je čas přestat se dívat na debatu o klimatické politice jako na souboj mezi „hodnými“ ochránci klimatu a „zlým“ byznysem. Potřebujeme pragmatickou syntézu, která vezme v úvahu jak klimatické cíle, tak ekonomickou realitu. A možná k tomu potřebujeme i kritické hlasy jako je ten Křetínského - i když víme, že nejsou nezaujaté.
Křetínského kritika odráží reálné slabiny evropské klimatické politiky: přílišný důraz na regulace bez systémové podpory průmyslu a nedostatečnou globální strategii. Jeho argument o „sedmiprocentním podílu EU na emisích“ je fakticky správný, stejně jako varování před únikem průmyslu do zemí s laxnějšími standardy.
Zároveň však nelze přehlédnout, že jeho pozice jako vlastníka uhelných aktiv ovlivňuje jeho rétoriku. Návrh „zmírnit lokální cíle“ by například prodloužil životnost uhelných elektráren EPH. Skutečným řešením by mohla být kombinace evropských investic do zelených technologií (například vodíkových clusterů) a globálních dohod o uhlíkových clech, jež by eliminovaly konkurenční výhodu Číny a USA.
Evropa skutečně potřebuje pragmatismus, ale ten musí být postaven na urychlení transformace, nikoliv na jejím zpomalení. Jak poznamenal šéf IEA Fatih Birol: „Klimatická neutralita do roku 2050 je dosažitelná, ale pouze pokud vlády přestanou podporovat fosilní paliva a zaměří se na inovace.“
V době, kdy se Evropa potýká s krizí konkurenceschopnosti, rostoucími cenami energií a geopolitickými výzvami, si nemůžeme dovolit luxus ignorovat jakýkoliv relevantní hlas v debatě. Ani když přichází od miliardáře, který má v celé věci své vlastní zájmy. Tedy peníze, přesněji řečeno.
