Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Rusko ve středu obnovilo raketové útoky na civilní ukrajinské cíle. Chová se opět barbarsky – tentokrát rakety trefily pizzerii a opět zabíjely nevinné civilisty. Prigožinův tryskáč se vrátil – podle BBC – již v úterý večer z Minsku zpět do Ruska, zatímco vůdce vagnerovců se podle Lukašenka nachází v Bělorusku. Vrátil se hnusný válečný byznys do svých kolejí?
Byl „pokus o puč“ jen operetní divadlo zakrývající veřejnosti vojenské neúspěchy, nebo skutečně došlo posunům ve vnitřních poměrech v Rusku? Poznáme to, až se definitivně usadí prach a uvidíme krajinu po bitvě. Už teď se ale vnucují vážné úvahy o dalším vývoji krvavé ruské agrese. Nač se máme připravit?
Nejvážnější otázkou je, zda jsme měli co činit s ryze ruským děním, které je jen vnitřním bojem o moc a nemusíme příliš měnit naše vlastní postupy. Nebo jde o cosi vážnějšího s širšími dopady. Od toho se odvíjí centrální agenda, jak u nás doma, tak vzhledem k EU a NATO. Zkusme si odpovědět.
Když se do sebe pustí dvě vycvičené armády, které jinak společně dobývají území sousedního suverénního státu, nemůže to být vnitřní záležitost Ruska, ale jde o mezinárodní a bezpečnostní agendu širokého významu. Navíc, pokud se začnou ostřelovat a pohybovat v prostorech, kde jsou alokovány jaderné technologie nebo hlavice.
Kromě toho, jednou z těchto armád je soukromá žoldnéřská organizace, jejímž cílem jsou finance a kořist. Rekrutovala k tomu veřejně i v kriminálech celého Ruska, které vyklidila od nejtěžších zločinců. Rusku tím asi podstatně zmenšila náklady na vězeňské lágry. Hodně omilostněných kriminálních bojovníků sice zahynulo, ale ti nejlepší z nich jsou dnes buď zpět v civilu, nebo dál nosí uniformy bojovníků PMC Wagner a těší se nově nabyté ozbrojené moci.
Vedle toho byly vyzrazeny, v atmosféře nevraživosti k ruskému ministerstvu obrany a velení armády, skutečné motivy „speciální operace“. Jde zejména o zištné, majetkové a rabovací důvody, nikoli proklamované geopolitické, „vyprovokované“ rozšířením vlivu Západu nebo vstupem Ukrajiny do EU. Rozkrást a vyloupit co lze, to je hlavní zájem Kremlu a jeho vlivného provinčního pozadí. V hledáčku tohoto ruského pravoslavného „islámského státu“ jsou všichni bohatí, doma i v zahraničí.
Buča nebyla náhodný propad morálky konkrétní jednotky ruské armády, ale mikro projev makro morálky současného ruského státu. Propaganda o civilizační křesťanské obraně před expanzí liberálního Západu byla jen vějičkou pro západní korumpované „přátele“ Ruska, jako byli Zeman, Klaus nebo Orbán s Okamurou, a samozřejmě i pro horlivé „chcimíry“ a populisty.
Dalším novým zdrojem nebezpečí, který dalece přesahuje ruské hranice, je šarvátka o peníze, které Kreml vagnerovcům proplácel a financoval tím jejich provoz a bojovou činnost. Nyní je Putin částečně utnul a „zveřejnil“. Dával vydělat právě Prigožinovi. Jeho vojáky přeplácel – na rozdíl od vlastní ruské armády, kterou nechal rozkrást. Dělil se o zisk s obchodníkem a vekslákem se smrtí. Prigožin nyní o peníze přišel a půjde si je deklarovaně vydělat v subsaharské Africe, kde v důsledku jeho byznysových zájmů a metod budou umírat lidé a budou se kácet zkorumpované režimy.
Nebude to jen další destabilizace v teritoriích, kde se válčí o nerostné bohatství nebo diamanty. Tady se také rodí velké migrační tlaky směřující do Evropy, s obrovskými humanitárními dopady a náklady. Nestačilo nám Mali, Libye nebo Súdán? Před pár dny bombardovala ruská letadla náměstí syrského Idlíbu. Miliony Syřanů jsou nadále na útěku v sousedních zemích, významně to ovlivnilo volby například v Turecku, ale i jinde v Evropě.
Pravděpodobné rabování Afriky vagnerovci bude paradoxní „odměnou“ i pro prezidenta JAR Ramaposu a další africké lídry, kteří se před pár týdny vydali do Evropy „vyjednat mír“ na Ukrajině. Kuriózní na africké iniciativě bylo, že jedním ze stěžejních požadavků na „posílení důvěry“ se stalo vyjmutí Putina z mezinárodního zatykače Haagského tribunálu, což mu zjevně velmi komplikuje život. Tím je de facto v domácím ruském vězení a neodváží se ani do Jižní Afriky, aby ho cestou někdo nezatkl nebo nesestřelil. Africkou mírovou iniciativu nyní Rusko odmění zvýšením bojové a rabovací aktivity zločinecké Vagnerovy paramilitární organizace.
Poslední mezinárodní obětí „puče“ je Bělorusko a jeho zadupaná společnost, na kterou nyní dolehne umístění ruských jaderných raket a Prigožinových žoldnéřů. Zotročený klaun Lukašenko sice dokázal zabránit nasazení své armády na Ukrajině, protože by nejspíš většina vojska sběhla k Ukrajincům, ale Bělorusko prakticky ztratilo svou samostatnost a je podřízeno ruským imperiálním zájmům. Nelze přehlédnout velice nejisté reakce na „puč“ od dalších bývalých sovětských republik v Asii, kde si upřímně přejí, aby je vnitřní nestabilita Ruska nezatáhla do probíhající války za rámec černého obchodu s embargovanými technologiemi. Své by mohla vyprávět například Gruzie.
Mohlo by vás také zajímat:
Prigožinovo tažení otřáslo kredibilitou Kremlu. Zároveň zvýšilo mezinárodní destabilizaci a expandovalo válečné konsekvence daleko mimo Ukrajinu, kde se krizový vývoj může dotknout i nás. Je ještě zjevnější, že Rusko musí být na Ukrajině poraženo, protože válčí jen a jen ze zištných a destruktivních motivů. Zároveň je ale patrné, že pravděpodobná porážka může přinést otřesy a rizika, které neodvrátíme výmluvami na „vnitřní ruské dění“.
Jde tu o kolabující jadernou mocnost, která ztrácí vnitřní soudržnost a sebekontrolu právě ve vojenských strukturách a kapacitách, kde ji začínají ovládat obchodníci a zkorumpovaná galerka. Korupce a kriminální zlodějny, které Prigožin dělá zcela otevřeně, zatímco Kreml skrytě, prakticky Rusko a ruskou armádu i společnost rozložily a rozdělily. To „puč“ také jasně dokumentoval. Jakkoli rozloženy, disponují nadále ruská vládnoucí vrstva i ruská armáda ničivou silou i apetitem tuto sílu použít pro své zájmy. To je hlavní hrozba a poznání z událostí posledních dnů. Nezmenšila se, možná naopak.
Pro nás je zásadní, jak čelit novému vývoji a hrozbám aktivně a civilizovaně. Máme k dispozici NATO, které bude mít svůj summit příští měsíc. A je žádoucí, abychom právě my, kdo žijeme v sousedství ruské agrese, vyvinuli snahu aliančně definovat hranice, za které nesmí zkompromitovaný režim v Kremlu zajít. Stejně tak definovat meze, ve kterých hodláme trvat na mezinárodních sankcích a trestech pro pachatele těžkých kriminálních aktů ruskou armádou i soukromými jednotkami.
Rusko se zřejmě definitivně stalo arénou soupeřících kriminálních skupin. Ty musí proto dobře rozumět hranicím, které nesmí překročit a za kterými přijdou těžké sankce. Ukrajina pak musí mít jistotu, že ji nenecháme padnout a rozumíme jejím potřebám bezpečnosti a mezinárodní podpory.
