Článek
Čtvrteční odchod královny znamená ve Spojeném království přelom. Sedmi desetiletím její vlády se nebude říkat druhá doba alžbětinská – i když, suma sumárum, v proměně britské společnosti v tomto období nesehrál jiný jednotlivec tak epochální roli.
Role je ostatně přiléhavé označení. Umberto Eco jednou poznamenal, že 70 procent toho, co víme, pochází z velkých filmových bijáků. I Alžbětin život bude nevyhnutelně nahlížený skrze díla, jako je i v našich krajích dobře známý netflixový seriál – umně mísící realitu s uměleckou licencí. Bude to snazší proto, že královna byla účastnicí (a sotva viditelnou dirigentkou) velmi privátního a navenek minimalistického spektáklu, který ovšem britskému politickému systému dodával něco zásadního – důstojenství.
Byla monarchou v zemi, kde skutečným suverénem je parlament. Pronášela projevy, v nichž často nebyla její vlastní slova. Neúčastnila se politických diskuzí. Ale byla a zjevovala se v onom minimalistickém spektáklu, a to bylo pro tento systém a jeho schopnost absorbovat všemožné turbulence podstatné. Proměnila přitom i podobu samotné monarchie, kterou držela jako instituci pohromadě a nad vodou navzdory zdánlivě nekonečné sérii krizí a skandálů.
Nebyla sice političkou, ale umění vlády, reasons of state, dnes bychom řekli politické know how, ovládala. Ať už díky zkušenosti se svými patnácti premiéry a premiérkami počínaje Winstonem Churchillem, nebo letitým pečlivým studiem státních dokumentů a politického života vůbec. I díky úzkostlivě střežené politické neutralitě – kterou se odlišovala od nového krále Charlese III., někdejšího korunního prince – mohla plnit roli jistého orákula pro nejvýše postavené představitele státu, kteří se nemuseli obávat její indiskrétnosti, politických ambicí ani postranních úmyslů. Pro politiky, kteří chtěli této studnice znalostí a přehledu využít, to musela být vzácnost.
V její osobnosti a roli, kterou přijala a veřejně hrála, splýval člověk a instituce. Institucí byla přitom nejen britskou, ale i globální. Byla jí jako hlava Commonwealth, společenství bývalých britských kolonií a dominií, čtrnácti z nichž ještě nominálně vedle Spojeného království vládla. Tomuto politickému společenství, které dnes čítá 54 států, věnovala velkou péči. Napomohla tak Británii vyrovnávat se se svým postimperiálním syndromem – na trůn nastupovala právě v době, kdy se Britská říše rozpadala a Británie sama, s podporou nejen spojenců, ale i dominií a kolonií, stanula sice na straně vítězů v druhé světové válce, ale jen za cenu obrovských ztrát. (V roce 1945 ještě Británie vládla nad 25 procenty zemského povrchu, o dva roky později už se rozhoduje opustit Indii nebo Palestinu.) Jak tragicky mohou neúspěšné pokusy o takové vyrovnání s koncem impéria dopadnout, ukazuje dnes a denně brutální ruská agrese proti Ukrajině, vedená velikášským, marným, ale krvavým snem jeho obnovy.
Královna Alžběta ale byla globální institucí i v širším slova smyslu. Když nastupovala na trůn, hroutilo se britské světové impérium. Svět se rozdělil podle nových, ideologických linií studené války. Po jejím konci nastalo krátké bezčasí, kdy liberalismus zdánlivě pozbyl jasné konkurence. (Hlavně na periferiích byl ovšem záhy konfrontován s politickými alternativami, ať už v podobě etnicky výlučné demokracie, nebo radikálních variant politického islámu.)
Dnes čelíme politické realitě přechodného, neuspořádaného multipolarismu, ve kterém jsou oslabovány, zevnitř i zvenku, pořádající praktiky globální politiky, pravidla mezinárodní společnosti jsou napínána, slábnou nebo mizí a na mnohačetných plánech konkurence mocností se střetávají jejich vzájemně hodnotově a zájmově nekompatibilní modely. Spojené státy ztrácejí svůj monopol patrona mezinárodního řádu a západní společnosti jsou oslabovány působením transnárodních neliberálních hnutí i hybridními kampaněmi třetích mocností využívajících a zvýrazňujících jejich slabosti a rozdmýchávajících neshody nejen na konkrétních politických tématech, ale i samotné povaze společného světa, který obýváme.
Přečtěte si názory k úmrtí královny a monarchii:
Petr Fischer: „Britská královská rodina už řadu desetiletí hraje roli ‚první rodiny světa‘ a královna Alžběta II. v ní byla Velkou matkou, která nejen rodinu řídí, ale dává jí také hlubší existenciální smysl.“
Adam Junek: „Byla pevným bodem, který se zdánlivě neproměňoval. Zároveň – ne vždy s nadšením a někdy trochu opožděně – posunula až mystickou roli panovníka a jeho rodiny k mnohem civilnější a vřelejší podobě firmy Koruna.“
Podobně jako kdysi náš středoevropský František Josef I., dobu jehož vlády předloni překonala, byla Alžběta na konci své vlády svědkem pozvolného, ale zdánlivě nevyhnutelného konce jedné globální epochy. Dokázala ale svým působením část onoho starého pojiva západní společnosti udržovat. Mnoho z tohoto starého světa nám může – oprávněně – připadat přežité. V současném interregnu byla ale Alžběta reflektorem, který nasvěcoval základy západního hodnotového společenství – a přesahy jeho každodennosti. Základy, které je třeba i z pohledů dříve pomíjených a vylučovaných stále nahlížet a promýšlet, a na kterých stále lze stavět společnou budoucnost v otevřených společnostech.
Tady zůstává po královně Alžbětě velké prázdné místo, které už patrně nebude možné naplnit prostým opakováním téhož: Spektáklu, jímž se pro širokou veřejnost proměnila z člověka v ikonu, která si za svou celoživotní drobnou práci získala ocenění zdaleka nejen svých poddaných.
