Hlavní obsah

Komentář: Král, jemuž není co závidět

Foto: Profimedia.cz

Král Karel III. zdraví zástupy cestou do Buckinghamského paláce, snímek z 10. září.

Nesnadný úkol Karla III.: Vejít do dějin tak, aby se nestal posledním panovníkem Spojeného království v té podobě, v jakém jej dosud známe.

Článek

Uplynulo pár dní, a tak snad už uzrál čas říci i něco méně obdivného na adresu nového britského krále Karla III., na nějž je teď upřena pozornost celého světa. Jízlivě lze podotknout, že jeho matka zemřela ve velmi požehnaném věku – princ Charles měl tak dost času, aby ke stáru napravoval svou reputaci, neboť se podstatnou část svého života projevoval jako prkenný, chladný, reálnému životu vzdálený, prostě dost nemožný člověk.

Historek k převyprávění se nabízí bezpočet. Namátkou jedna, kterou Buckinghamský palác sice už před lety oficiálně popřel, zmiňoval ji však ve své knize slavný novinář BBC Jeremy Paxman s odkazem na své zdroje z královské rodiny. Identicky ji popisuje i Wendy Berryová, která léta pracovala jako pomocnice v domácnosti pro prince i jeho tehdejší manželku Dianu.

Princ z Walesu ke snídani vždy vyžadoval vajíčko vařené ke specifické tvrdosti. Takže kuchaři jich obvykle připravili až sedm a označili číslicemi. Princ snědl jen jedno. Ostatní, která načal, a zjistil, že nejsou uvařená a zchlazená ve správný okamžik, skončila v odpadkovém koši.

Je to jen detail. Je-li však pravdivý, dokresluje poněkud asociální charakter muže, o němž navíc, abychom pokračovali, bez vší pochybnosti víme, jak kdysi reagoval na otázku, jestli je zamilovaný do Diany. Bylo to zpočátku jejich vztahu, ještě neměli děti, mladá krásná princezna stála po jeho boku. Celá scénka je zachycená na kameru. „Jsem,“ odvětil a dodal: „Ať už láska znamená cokoliv.“

Není divu, že dnes 73letý panovník zkrátka nikdy nebyl zvlášť oblíbený, zatímco jeho matka, úzkostlivě pečující o neproniknutelnost pozlacené, monarchistickou opulentností zkrášlené skořápky svého soukromého života, se těšila úctě už proto, s jakou noblesou vše zvládala, nakonec i své rodinné krize. Přesněji řečeno, jak už brzy během své éry začala symbolizovat hodnoty, jako jsou politická a názorová zdrženlivost, manželská věrnost a oddanost své zemi.

Přečtěte si názory k úmrtí královny a monarchii:

Petr Fischer: „Britská královská rodina už řadu desetiletí hraje roli ‚první rodiny světa‘ a královna Alžběta II. v ní byla Velkou matkou, která nejen rodinu řídí, ale dává jí také hlubší existenciální smysl.“

Adam Junek: „Byla pevným bodem, který se zdánlivě neproměňoval. Zároveň – ne vždy s nadšením a někdy trochu opožděně – posunula až mystickou roli panovníka a jeho rodiny k mnohem civilnější a vřelejší podobě firmy Koruna.“

Když na přelomu tisíciletí ve velké míře padlo dědičné právo lordů na členství v horní sněmovně, nabízelo se, jestli podobně nezamést i s „anachronismem“ nejvyšším – s dědičným právem jedné rodiny na z peněz daňových poplatníků financovaný život v přepychu a zabezpečenosti před běžnou krušnou realitou.

Leč nestalo se, ani se o tom v jinak tradičně rozhádané a pořád něčím pobouřené Británii nezačalo nějak výrazně debatovat. Což lze připsat na vrub právě respektu, který Alžběta II. už tehdy požívala. Kdyby byl Karel III. v tu chvíli na trůnu, mohlo to dopadnout jinak.

Velká Británie urazila za oněch 96 let královnina života obrovský kus politické cesty. Přišla sice o postavení koloniální mocnosti, ovšem ve druhé světové válce se stala výrazným členem vítězného tábora. Získala stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN a vybavila se atomovými zbraněmi. Vyhrála válku na Falklandech, přispěla k usmíření na svém severoirském dvorku.

Ale po brexitu nastal sešup. Dnes je pouze velkým evropským státem, který se musí strachovat o svou celistvost. Obyvatelé Skotska a Severního Irska většinově hlasovali proti odchodu z Evropské unie a vůbec se jim nelíbí, kam se teď dostali. Zejména Skotové se dožadují nezávislosti a budou tak nyní činit ještě hlasitěji, když tu nebude královna, která byla známá svým vřelým vztahem k jejich zemi, a působila tak jako svorník protichůdných zájmů.

První králův projev sice dobře rezonoval napříč britskou společností, zejména slova, že chce lidem sloužit „loajálně, s úctou a s láskou“. Jenže brzy, až bude jeho matka pochována a smuteční fanfáry utichnou, ho čeká nesnadný úkol. Vydobýt si respekt do té míry, aby mohl pokračovat tam, kde královna skončila. A vejít do dějin tak, aby se nakonec nestal posledním panovníkem Spojeného království v té podobě, v jakém jej dosud známe.

Doporučované