Článek
Měla zajistit svobodu evropským národům, ale stala se symbolem jejich znásilnění. A aktuálně platí za odstrašující příklad, jak se nejednotným demokratům nevyplácí uzavírat vágní kompromisy s diktátory. Řeč je o Jaltské konferenci. Právě před 80 lety ve dnech 4. až 11. února 1945 se na ní dohodli šéfové Sovětského svazu, USA a Velké Británie Josif Vissarionovič Stalin, Franklin Delano Roosevelt a Winston Churchill na poválečném uspořádání světa.
Jaltě bývá vyčítáno, že odstartovala rozdělení Evropy, předznamenala studenou válku a zavedla sféry vlivu velmocí. V případě Evropy jde o výtku trochu nepřesnou – Jalta spíš jen jejímu rozdělení nezabránila. Churchill s Rooseveltem se v někdejším carském paláci na Krymu pokoušeli Stalinovi v půlení starého kontinentu na sovětskou a západní část na poslední chvíli zamezit. Jenže špatně. Od kremelského vládce si sice za pár ústupků „koupili“ demokraticky znějící přísliby, ale Moskva příliš obecný text dohody ignorovala a s obsazeným územím stejně naložila po svém.
S požadavkem na poválečné dělení Evropy Sověti vyrukovali už v prosinci 1941. Do chystané britsko-sovětské spojenecké smlouvy navrhli tajný dodatek o vydání evropské oblasti mezi Finskem a Rumunskem, včetně Československa, do sovětské moci. Britové to prokoukli a odmítli, leč naivní americký prezident Roosevelt měl pro potřeby Stalinovy mocnosti pochopení. V září 1943 nabídl Washington Moskvě plán, dle něhož měla být po válce - v rozporu s mezitím přijatou Atlantickou chartou - ponechána civilní správa na osvobozených územích co nejdéle velmocím. Tehdy Stalin pochopil, že z imperiální empatie Spojených států může těžit.
Vyšlo mu to i s Jaltou. Prozíravý Churchill o schůzku žádal už koncem léta 1944, kdy západní armády stály na hranicích Německa, kdežto Sověti teprve vstupovali do Polska a Rumunska. Kreml – a nepochopitelně i Roosevelt – termín odsouvali, až byl pro Západ kvůli zpomalení postupu jeho vojsk nevýhodný. Navíc se americký prezident, aby nedráždil Stalina, odmítal s Churchillem dopředu domluvit a agendu konference řešil teprve na místě.
„Jalta jsem já“
Na to, jak byl Západ nepřipraven, skončila Jalta – hlavně díky Churchillovi - ještě dobře. Obětováno Sovětům bylo v Evropě výslovně jen Polsko, kde se západní velmoci vzdaly kontroly poválečných voleb. V Jugoslávii měla být vláda složena dohodou mezi komunistou Titem a exilovým kabinetem v Londýně. Ale například Československa se závěry schůzky vůbec nedotkly.
Británie i USA považovaly za výhru, že byla v Jaltě schválena dikce známé, Američany navržené Deklarace o osvobozené Evropě: „…budou naše tři vlády společně podporovat všechny národy kterékoli osvobozené země, …aby vytvořily prozatímní vládní úřady, v nichž jsou široce zastoupeny všechny demokratické síly obyvatelstva, a které jsou povinny přispět k co nejdřívějšímu dosazení svobodně volených a vůlí lidu odpovídajících vlád“.
Znělo to líbivě, demokraticky. Leč formulace byly příliš všeobecné. Tedy na nic. Pojmům, jež Západu připadaly jasné, například „svobodně zvolený“, Sověti hravě vtiskli vlastní, cynický obsah. Už v únoru 1945 bez skrupulí vnutili komunistickou vládu Polsku, následovalo Rumunsko. „Jalta? Co znamená Jalta? Jalta, to jsem já!“ vysmál se kritikům sovětský emisar Andrej Vyšinskij. Stalin argumentoval, že Sověti přece taky nemluví do ustavení vlád v Řecku, Francii nebo Belgii. Tyto země Kreml účelově označoval za britskou „bezpečnostní zónu“ a totéž si lišácky vyhrazoval pro sebe.
Jalta posloužila jen jako nadbytečný štempl Západu pro sovětskou expanzi do střední Evropy. Zarazit ji šlo jedině vojensky, jenže k tomu Západ neměl před Jaltou ani po ní dost síly a odvahy. USA potřebovaly, aby jim Sověti pomohli proti Japoncům v Tichomoří (vznikl o tom tajný jaltský dodatek), navíc Roosevelt umíral a Stalinovi důvěřoval. A Británie byla zcela vyčerpaná. Přiznat krach dohody z Jalty ještě před porážkou Německa a Japonska a jít do konfliktu se Sovětským svazem se nikomu nechtělo.
Svět v zajetí veta velmocí
Svět rozdělený už osmdesát let na sféry vlivu pěti vybraných velmocí ovšem Jaltská dohoda skutečně zplodila. A i to si západní Spojenci nadrobili trochu sami. Chtěli sovětské ovládnutí střední a východní Evropy omezit pomocí Organizace spojených národů (OSN). Stalin s jejím vznikem souhlasil, ale vymínil si hlasovací právo i pro Ukrajinu a Bělorusko – a především právo veta pro SSSR (nyní Rusko).
Vetem sice dodnes disponuje všech pět stálých členů Rady bezpečnosti (jaltské velmoci plus Francie a Čína), ale OSN to v důležitých bezpečnostních otázkách zcela paralyzuje. Systém nahrává beztrestnému vytváření velmocenských sfér vlivu, tedy anexím, okupacím i existenci polosuverénních států. A to je v případě gangsterských režimů v Moskvě a Pekingu velký problém. Znemožňuje to i reformu OSN. Vše se jasně projevilo třeba bezmocí vůči Putinovu Rusku, které – byť má být garantem bezpečnosti – vede už tři roky krvavou agresi proti Ukrajině. OSN tak neplní základní roli ochránce národů, aby mohly svobodně rozhodnout o svém osudu.
Ne, kulatiny Jalty není důvod slavit. Jsou výstrahou. Zvlášť dnes, kdy nás jaltské dědictví stále svírá a na obzoru tušíme přízrak Jalty číslo dvě. Nového vymezování sfér vlivu mezi Ruskem, USA (NATO) a Čínou. Evropě přitom musí nahánět husí kůži už jen současná konstelace sil supervelmocí i personální složení „velké trojky“. Zatímco dnešnímu kremelskému lišákovi jenom ubyl knír, amerického grizzlyho už žádný mazaný Churchill nezkoriguje.
