Článek
V neděli vyvrcholil fotbalový šampionát v Kataru finálovým utkáním mezi Argentinou a Francií. Už před zahajovací ceremonií jsme znali mnoho pádných důvodů, proč se jedná o nejkontroverznější velkou sportovní akci v dějinách. Jak se ale bude na šampionát v Kataru vzpomínat?
Především se šampionát v Kataru nikdy neměl konat. Aby v bohaté arabské zemičce turnaj vůbec proběhl, podplatili Katařané ve strukturách FIFA snad každého včetně uklízeček. Krásné moderní fotbalové stadiony, na nichž se turnaj odehrál, stojí na kostech tisíců dělníků, kteří zemřeli v obrovských vedrech za nelidských pracovních podmínek.
FIFA včetně jejího šéfa Gianniho Infantina, který je vzhledem ke své kariéře fotbalovou reinkarnací kardinála Richelieua, se navíc chová ke svému sportu macešky. Organizace, k níž by měl světový fotbal teoreticky vzhlížet, už desítky let připomíná spolek uvnitř slizkých a na povrchu teflonových elit. Spolek, který jedná především v zájmu svém, nikoliv v zájmu nejpopulárnějšího sportu na světě. Bohužel.
Přesto všechno - dá se nahlédnout jen na turnaj jako takový a na moment se oprostit od všeho výše zmíněného? Myslím, že snad ano. Dnešní finále je obrovským světovým tahákem, který bude sledovat více než miliarda lidí. Minulé finále v Rusku sledovalo podle FIFA po celém světě 1,12 miliardy lidí a další více než tři miliardy viděly alespoň zprávy o utkání mezi Francií a Chorvatskem.
Čili jde o monumentální sportovní, společenskou, mediální i ekonomickou událost. Kromě olympiády neexistuje žádná další sportovní akce, která by se věhlasem mohla vyrovnat mistrovství světa ve fotbale. A FIFA to dobře ví. A strašně na to hřeší.
„Západní“ turnaj
Pokud nahlédneme do historie světových šampionátů, zjistíme, že takřka všechna mistrovství, konaná od roku 1930 jednou za čtyři roky, se konala na Západě. Pro potřeby tohoto textu považujeme za „fotbalový Západ“ i Jižní Ameriku, vedle Evropy nejsilnější fotbalový region.
Než došlo na Katar, konala se mimo takto vymezený prostor jen tři mistrovství. Prvním „experimentem“ byl první a zatím poslední asijský turnaj, který v roce 2002 pořádalo Japonsko s Jižní Koreou. Šampionát tehdy hrubě ovlivnili rozhodčí, ale přesto se vyvedl a vzpomíná se na něj jako jeden z těch podařených.
Druhým turnajem vybočujícím ze „západní“ řady se hrál v roce 2010 v Jihoafrické republice, byl to první šampionát na africkém kontinentu. Před jeho startem panovaly mimo jiné velké obavy o bezpečnost, nakonec se ale opět jednalo o povedenou událost, na jejímž konci se z historických zlatých medailí radovali Španělé.
A třetí netradičně umístěné mistrovství se hrálo před čtyřmi lety v Rusku. Ani jeho vyslanci během volby pořadatele, která vyvrcholila v roce 2010 přiklepnutím turnaje, nejednali zrovna v rukavičkách.
Z pohledu fotbalové geografie je katarský šampionát prvním pořádaným v arabské zemi. To je, málo platné, pro desítky milionů arabských fotbalových fanoušků po celém světě historický mezník. V Kataru kromě domácích startovaly tři další arabské země – Tunisko, Saúdská Arábie a Maroko.
Účelem toho zeměpisného exkurzu je ukázat, že fotbal je globální fenomén. Jeho pravidla a největší globální hvězdy znají děti a dospělí po celém světě. Neexistuje na světě fotbalový fanoušek, který by nevěděl, co je ofsajd, kdo je Messi a co znamená CR7. Přesto se v minulých dekádách šampionáty do „nezápadních“ zemí nedostávaly.
Prim místo toho hrály tradiční pořadatelské země jako Brazílie, Francie nebo Německo. Přitom, buďme upřímní, i fanoušci na dalších místech planety by si zasloužili šanci sledovat ve své domovině ty nejlepší reprezentace na nejprestižnějším turnaji.
Že se k něčemu takovému musel Katar prokorumpovat, je velká škoda. Poloostrovní stát by mohl za čistších okolností sloužit jako dobrý regionální příklad, který by otevřel cestu dalším. Například turnaj v Japonsku a Jižní Koreji v roce 2002 sledovaly se zatajeným dechem obě asijské země a pro celou generaci tamních fotbalistů šlo o zásadní formativní zkušenost.
Před rokem 2002 se Japonsko kvalifikovalo na mistrovství světa jen jednou, v roce 1998 hrálo ve Francii. Jižní Korea byla se čtyřmi postupy na šampionát v řadě úspěšnější, ale vždy skončila ve skupině bez jediné výhry. A dnes?
Současná korejská reprezentace kolem hvězdného Heung-min Sona vyrostla na sledování „jejich“ šampionátu. Totéž platí pro většinu Japonců a ostatních fotbalových reprezentací v Asii. Tehdejší turnaj zvedl zájem o sport v celém regionu a pozvedl úroveň tamního fotbalu. Japonci se například na všech pět šampionátů následujících po tom „jejich“ kvalifikovali. A třikrát si zahráli i osmifinále.
Podobný efekt může mít i turnaj v Kataru. Může přilákat k fotbalu děti a dospívající i v sousedních Spojených arabských emirátech, v Bahrajnu, Ománu a dalších zemích. Z jednoho „arabského“ šampionátu může žít celý arabský fotbal dvacet let a následně na velkých akcích sklízet úspěchy. Podobně jako Japonci a Korejci, kteří se postarali o vyřazení favoritů ze Španělska a Uruguaye už ve skupině. Účinek katarského turnaje může posílit i skutečnost, že Maroko jako první africký celek v historii dokráčelo až do semifinále.
Jiná země
Kromě sportovního rozměru má celá věc i rozměr geopolitický. Velké sportovní akce, o nichž rozhodují takřka výhradně sportovní instituce sídlící na Západě, patří k nejsilnějším soft powers Západu. Jde o efektivní nástroj, který může alespoň na pár týdnů vtáhnout problematickou zemi do našeho hodnotového systému a rozšiřovat jeho vliv dál.
Katar tohle rychle pochopil. Přípravy na turnaj byly důkladné. Celé si to vyzkoušeli „nanečisto“ už při mistrovstvích světa v atletice či házené. Moc dobře věděli, že se na ně budou upírat zraky celého světa.
Proto se připravili i na nápor fanoušků. V Dauhá postavili za šest let celý komplex metra. To by se dnes – řekněme zcela bez obdivu – v demokratické zemi stát nemohlo. Výsledkem je po organizační stránce povedený šampionát bez jakýchkoli problémů či excesů. To není jen pohled z pražského gauče, ale i pohled většiny novinářů, kteří byli na místě.
Je složitou otázkou, jestli fotbal dokáže alespoň trochu přispět k řešení problémů, jako je dodržování lidských práv či obecně liberalizace v Kataru. Ale organizace turnaje zemi do budoucna hodně změní a kontakt místních se stovkami tisíc fanoušků z Evropy a Jižní Ameriky může proměnit jejich náhled na Západ a třeba i vyvolat u některých touhu přiblížit našemu životnímu stylu a standardům.
Závislost na despociích?
Letošní šampionát jako celek se všemi kontroverzemi zkrátka vyvolává jeden velký katarský bolehlav, který bude muset světový fotbal v následujících letech nějak vyřešit. Turnaj se fotbalově nepochybně povedl. Poslední střet na této úrovni mezi Messim a Ronaldem, jízda chorvatské zlaté generace za druhou medailí, další krach Německa ve skupině…
Tenhle šampionát zatřásl fotbalovým světem. Otázka, kterou si budou muset nejen fotbaloví funkcionáři, ale i fanoušci zodpovědět, zní: Stálo to celé za to, že FIFA prodala Katařanům zbytky své pověsti, svou duši?
Obecně totiž platí, že existuje stále méně zemí, které mají chuť velké bombastické sportovní akce pořádat. A pokud už ano, tak ve spolupráci více zemí, což s sebou nese finanční i ekologické náklady na složitou logistiku. Příští světový šampionát se bude konat na celém severoamerickém kontinentu, tedy v Kanadě, Spojených státech a Mexiku. A na šampionát v roce 2030 například podaly společnou kandidaturu Španělsko, Portugalsko a Ukrajina.
A pokud západní země nezvládnou, nebo nadále nemají chuť podobné akce pořádat, budeme napříště nuceni je sledovat ve státech ovládaných despotickými režimy, jako je Katar? Nebylo by pak lepší je úplně zrušit? Jaké je řešení mnohostranné neudržitelnosti podobných akcí?
Je například jasné, že v Kataru se všechny nové stadiony po turnaji nevyužijí k původnímu účelu. Modulární Stadion 974 bude rozebrán a vrátí se do Jižní Ameriky. Z dalších stánků se možná stanou hotely, obchodní centra, zdravotnická zařízení, či budou sloužit katarské univerzitě. Takové jsou aspoň plány. Pokud to vyjde, jsou to jistě lepší scénáře než to, co se stalo sportovištím v Aténách po olympiádě v roce 2004 nebo stadionům po brazilském fotbalovém šampionátu hraném v roce 2014.
Šampionát v Kataru dal západnímu fotbalovému světu hodně námětů k přemýšlení o tom, jaká bude jeho budoucnost.
