Komentář: K Putinovi domů. Rusové potřebují srovnání, dejme jim ho

Silné odsouzení vojenské okupace ruskojazyčného teritoria Ukrajiny o rozloze menší evropské země je zcela namístě. Nejen ruští diplomaté a Kreml, ale všichni Rusové vědí, že to je porušení mezinárodního práva, jakkoli některým z nich možná právě to na Putinovi imponuje.

S posouváním evropských hranic vojenskou silou máme sami tragickou zkušenost. V případě Ukrajiny – a to mnozí nevědí – jde o porušení takzvaného Budapešťského memoranda z prosince roku 1994. Ukrajina se tehdy vzdala jaderných zbraní a Rusko, Británie, USA a později i Čína a Francie garantovaly její suverenitu v tehdejších hranicích.

Stačí citovat Wikipedii: „V memorandu se signatáři zavázali mimo jiné respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, zdržet se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování, zdržet se použití jaderných zbraní proti Ukrajině, řešit případné použití jaderných zbraní vůči Ukrajině na půdě Rady bezpečnosti OSN či vzájemně konzultovat vzniklé nejasnosti ohledně zmíněných záruk.“ Pro správnou klasifikaci situace tedy musíme říci, že Rusko porušuje své vlastní dohody a není důvěryhodný partner. Přistupovat ke Kremlu s důvěrou v jeho slova je hloupost.

Až skončí prvotní šok z vojenské anexe části ukrajinského území, začneme hledat řešení. Co s tím? Různé názory se ozývaly od počátku krize – od nabádání k umírněnosti až po požadavky na vojenské zapojení NATO do obrany Ukrajiny. Řekněme si tedy některá východiska, ze kterých můžeme své další kroky odvozovat.

Česká debata má svou zvláštnost v tom, že silný odklon Ukrajiny od spolupráce s Moskvou začal v kontextu vyjednávání a podpisu asociační smlouvy mezi EU a Ukrajinou. A tento proces měl tehdy na starost český eurokomisař. Byl, jak se později ukázalo, záměrně podváděn tehdejším ukrajinským prezidentem Janukovyčem, který vyjednával na obě strany s Unií i s Ruskem a nejspíše pracoval v ruském zájmu. Do Ruska také po Majdanu utekl i s nakradeným jměním poté, co během let zdecimoval ukrajinskou armádu a tajné služby prošpikované ruskou GRU.

Vladimir Putin s Dmitrijem Medveděvem již v době olympiády v Soči (únor 2014) věděli, že Ukrajina není schopna obrany. Co nevěděli, bylo, kolik nadějí už Ukrajinci upínají k asociaci s EU a jak střílení do civilistů na Majdanu upevní jejich ukrajinskou identitu jako identitu západní a evropskou. To bylo pro Kreml překvapení. Ukrajina v březnu přišla jak o své východní ruskojazyčné oblasti, tak o černomořskou ruskou námořní základnu a Krym v bojové operaci vedené neoznačenými speciálními jednotkami a v příkrém rozporu s mezinárodním právem.

Druhou českou stopou ve věci je role některých českých politiků v legitimizaci okupace Krymu a východní Ukrajiny.

Popírání přítomnosti ruské armády a papouškování dezinformací o občanské válce mezi Ukrajinci českým prezidentem vyvrcholilo skandálem na summitu NATO ve Walesu. Zeman se aktivně ujal role mezinárodního užitečného idiota uvnitř NATO a od té doby z ní nevystoupil. Ještě před pár dny jsme slyšeli jeho slova o blamáži CIA varující před hrozbou ruské agrese.

Václav Klaus pro změnu před pár dny označil ruské požadavky na omezení suverenity Ukrajiny za legitimní. A po celé roky jezdili komunističtí, Okamurovi a zkraje i Babišovi poslanci legitimizovat okupaci ukrajinských oblastí a Kremlem jištěné a vyzbrojené separatisty.

Další kremelští exponenti zakládali v Česku „konzuláty“ separatistů, aniž by museli čelit jakékoli odpovědnosti za přímou podporu vojenské agrese a terorismu před soudem. Dodnes Okamura obhajuje právo Ruska určovat a omezovat suverenitu svých sousedů a straší válečnými běženci z Ukrajiny, kde je Rusko zabíjelo bez ohledu na minské dohody. Na poli této mezinárodní idiocie máme v současnosti svůj velký podíl a výrazně páchnoucí stopu.

Zaplatili jsme za své chování také vysokou daň: Vrběticemi, které GRU s klidem vyhodila v roce 2014 do povětří, zrovna když se Zeman Ruska vehementně zastával mezinárodně i vnitropoliticky. Další daní byla diskreditace naší pozice a vytrvalá snaha Ruska kontaminovat nebo podlomit naše politiky, tajné služby i energetiku a s ní spjatý průmysl. Nejenže jako Česko na vývoji neseme kus viny, ale jsme uplynulým vývojem silně poškozeni. Od leadershipu první generace disidentských politiků, kteří nás nasměrovali do NATO a EU, jsme postupně upadli do hlubokého suterénu – s čestnou výjimkou armády a některých dalších obranných složek.

Podíváme-li se na dnešní Rusko, pak vidíme divoké a nepředvídatelné skutky muže, který se stal diktátorem v nekontrolovatelné politické pozici prostřednictvím perzekucí opozice, vražd novinářů i travičstvím oponentů, manipulací voleb a potlačením svobodného tisku. Právě tento princip asociuje dnešní Kreml s nacistickým Berlínem více než cokoli jiného. Princip zcela nekontrolované moci změněné na diktaturu bez kontroly parlamentu nebo justice, práva či ústavy.

Kolikrát si Putin změnil ruskou ústavu? Dnešní stav nevznikl přes noc. Vývoj byl přitom mnoho let částí evropských politických špiček ignorován a částí politiků nových členů EU servilně pochlebován. Vzpomeňme příběhy Pussy Riot, vraždu Borise Němcova, novinářky Politkovské a mnoha dalších, vzpomeňme na sestřelení letu MH17 i na nedávnou zkušenost Alexeje Navalného.

Zběsilé Putinovo jednání dnes nemůže zastavit ruská opozice, protože fakticky neexistuje – i vinou naší blahovolné ignorance. Výsledkem je, že Západ musí sahat ke stále robustnějším hospodářským sankcím, jejichž výsledky jsou nejisté, a zaobírat se i úvahami, zda nakonec nebude nutné sáhnout i po zbrani. Dost jsme toho během vnitřního ruského vývoje prošvihli. A dnes proti nám stojí skoro jednolitý nepřítel, který rozdupal domácí vnitřní nesouhlas. Proto jsme dnes z pohledu vnitřní ruské politiky směšnými outsidery, a cokoli řekneme, v ruských očích potvrzuje správnost konfrontace se Západem.

Potíž je v tom, že dnes se hraje pouze podle ruských not a v ruském obsazení „orchestru“. Primárně silou, vojensky, sekundárně dezinformacemi, v nichž je Kreml jako doma, zatímco EU je dosud vojensky mimo hru. NATO je striktně vázáno obranou území svých členů a podmínkou konsenzu všech členů pro jakýkoli zásah – včetně Ruskem energeticky korumpovaného Maďarska, zmateného Slovenska a rozštěpeného zemanovského Česka.

EU „neumí“ nebo nemá potřebu bránit se dezinformacím, natož útočit na jejich původce. EU neumí podporovat demokratickou opozici a občanskou společnost v Rusku tak, aby ji tím nepohřbila. EU neumí uplatnit svou hospodářskou váhu a vytěžit z ní kapitál vlivu a oslabování agresivního režimu. Nebudu připomínat, kolik ústrků si užil malý tým našich expertů na boj s dezinformacemi v Evropské komisi a zahraniční evropské službě. A nebudu připomínat, na jaké pochybnosti a podcenění narážela upozornění zejména baltských politiků na ruskou hrozbu.

Dnes je Evropa jednotná ve strachu z Putinova běsnění, ve strachu z přímé agrese proti členským státům, ale zatím nikoli v přesvědčení o silné potřebě obrany a podpory demokracie a práva. Strach sice není dobrý rádce, ale motivátor to je silný.

Asymetričnost souboje násilných prostředků s diplomatickými a hospodářskými sankcemi je konstitutivním rysem volby zejména z naší strany. Protože Kreml neváhá pro své zájmy použít sílu, extremisty z antivax hnutí, kterým ustupujeme, nebo užitečné politické idioty všeho druhu. To vše, aby morálně podlomil jak jednotnou pozici Západu vůči svému kriminálnímu jednání a v očích řadových Rusů vykreslil oponenty jako zdegenerované blbečky zastávající se menšinových práv, genderové rovnosti a homosexuálů. Což je v Rusku projev slabosti. Ale přitom v Evropě dnes žije, studuje a pracuje přes 10 milionů Rusů, z nichž většina prostě před Putinem emigrovala do právních, demokratických a menšiny chránících poměrů.

Mezi východiska musíme zařadit i fakt, že dnes již jde o systémově zásadně odlišné civilizace. Ty se utkávají zatím podle ruského scénáře, protože Kreml ví, že nás buď poškodí či rozvrátí právě v základech demokratického a právního státu, anebo prohraje – i kvůli nespokojenosti a frustraci svých občanů. Tak jako prohrál Sovětský svaz studenou válku. Právě tato lekce stojí za Putinovou snahou o jeho obnovu – nechce kapitulovat proti převaze jako Gorbačov. My si naopak musíme za každou cenu držet právní a demokratické standardy, protože pokud bychom z nich v boji s Kremlem slevili, prohráli bychom to nejcennější, oč bojujeme. A naopak – byli bychom poraženi v substanci své civilizační existence.

Stojíme v paradoxním gardu. Stěžujeme si na slabost, komplikovanost a neobratnost demokratických právních států nebo jejich Unie, zatímco pro řadového Rusa je naše situace snem o přehledném a právním světě, který neovládají mafiáni, korupce a nepředvídatelná svéhlavost jednoho vyšinutého diktátora, to vše pod hlavičkou tajné policie KGB.

Onen byrokratický svět nás přitom účinně brání před pádem do Ruskem iniciovaného a podporovaného populismu a protievropanství. Zatímco EU neumí podporovat demokratickou a občanskou společnost v Rusku, Kreml nalévá miliony eur do protievropských hnutí od Francie přes Itálii a Rakousko až po Prahu. Dobře si totiž spočítal, že přivést nepřátele sjednocující se Evropy k vítězství ve volbách stojí méně než jeden bitevní vrtulník, a přitom není potřeba hnout prstem – Okamura s Le Penovou mu nadbíhají sami.

Putin se snaží dosáhnout přímého dohadování o osudu Evropy pouze s Washingtonem. Obchází, ignoruje, uráží i rozkližuje Evropu a její Unii. On nechce jednat o právu, spolupráci nebo obchodu a vlastním chování doma ani o rozvoji práva pro ruské občany. On chce jednat o síle hrozby vzájemného zničení a o sférách vlivu. Vědomě se pokusil zesměšnit francouzského prezidenta předsedajícího EU v přípravě summitu s americkým prezidentem, předtím diplomaticky nafackoval vysokému zahraničnímu představiteli EU Josepu Borellovi. Dohadovat se s Američany Rusové tradičně umějí a chtějí – vojensky. Kdo to nechce, jsme my Evropané. A dnes už to nechtějí ani Američané, vědomi si dospělosti Evropy i svých vlastních povinností v Pacifiku a vůči Číně.

Putin ovšem podcenil nejen obnovenou transatlantickou spolupráci pod Bidenovou administrativou, ale především rostoucí shodu EU na potřebě obrany před diktátorem. Evropa má v paměti Německo 40. let minulého století.

První jasný závěr tedy je: tlačme na unijní orgány, aby zesílily všestrannou obranu před Ruskem, pokud jde o ingerence do voleb, kohezi společností a posilování extremismu. Obrana vůči extremistům není jen otázkou otevřenosti a svobody. Nové členské země mají pro ruské triky a nepřátelství větší cit. Potřebujeme více ovlivňovat unijní politiku vůči Kremlu i jeho dnešním satelitům, a to prostřednictvím naší ukotvenosti v demokracii a právu, ale i hospodářskou silou.

Všichni, kdo se dnes posmívají Havlově politice lidských práv namířené k ukončení studené války a sjednocení Evropy na těchto principech, by si měli porovnat tehdejší výsledky v době rozpadu sovětského impéria s dnešními výsledky ustavení putinovské diktatury. Potřebujeme tyto principy prosadit právě v zahraniční a bezpečnostní politice EU. Samozřejmě vedle jejích rodících se obranných schopností.

Je slyšet zcela rozdílná dikce v tom, zda vytlačovat ruské komunity, byznysy, investice i zájmové organizace z Evropy, nebo je tu naopak ponechat. A řekněme explicitně, že naším motivem není pomsta či šikana jednotlivců za chování jejich mateřského státu a diktátora. Sankce jasně míří na Putinovy exponenty a oligarchy operující v Evropě. Zde musíme být nekompromisní. Ale tak jako je dnešní Rusko vůči nám zcela hostilní, měli bychom my naopak usilovat o to, dostat ostatní Rusy co nejvíce na svou stranu. Tedy na stranu demokratických principů a právního státu.

To, čeho dosáhly postkomunistické státy ve výstavbě právního státu a prosperity, je pro Putina největší hrozbou. Nabízíme vizi jiného Ruska Rusům? Není důvod tuto komparativní vizi neposouvat stále více do hlav řadových Rusů naší aktivitou směrem do Ruska – weby, televizí, rozhlasem, kulturou, vším. Čím více Rusů bude znát život v Evropě, zejména v postkomunistické Evropě, tím více budou – chtě nechtě – porovnávat. Vystřídejme vojenskou anexi ukrajinského území anexí myslí řadových ruských občanů. Je čas začít Putinovi přitápět pod vnitropolitickým kotlem demokratickými a informačními prostředky.

Dosud náklady na informační působení v Rusku nesou především Američané. Ale rádio Liberty máme v Praze. Dokážeme posílit ryze českou ruskojazyčnou komunikaci směrem do Ruska? Co naše veřejnoprávní média, co vláda? Nebyla by to z našeho hlediska vhodná investice do obrany, náš příspěvek ke společné obraně EU? Máme mezi ruskou populací velký respekt jak svými kulturními tradicemi, tak tím, co jsme za uplynulé tři dekády dokázali. Rusko není vůbec společensky jednolité. Tento dojem vytvářejí kremelští propagandisté a řvouni. Co kdybychom je vzali za slovo? Lépe, pravdivěji, nikoli výhrůžkami, ale přitažlivou alternativní nabídkou životních podmínek?

Role Evropy je nepochybně jiná než role NATO. Vidíme, že Američané jsou důležití spojenci pro krize a vojenské ohrožení. Z toho ale neplyne, že mimo krizi můžeme hodit všechno za hlavu a starat se jen o svůj vlastní blahobyt. Ovšemže platí, že by se nám hodil americký velvyslanec, kterého zde pořád nemáme, právě v krizi. A vláda by tento lapsus měla rychle překonat. Přinejmenším proto, že Putina chuť na expanzi a posouvání hranic nepřejde. Přesto se zaměřme na dva jiné zásadní principy než jen spoléhání se na Američany a NATO. Na „soft“ preventivní obranu nástroji, které máme k dispozici, a přenesení či vysunutí této obrany do Ruska a k Rusům do jejich domovů, k Putinovi domů. Pokud začneme my v Praze, možná se připojí i Unie. Může a nemusí to být obdoba politiky lidských práv z 90. let. Dnes možná máme i na víc. Jen to zkusit.