Komentář: Je to naše válka. Jaká bude, záleží i na nás

Blízkost válečného vývoje nás nutí posuzovat vyhlídky konfliktu na Ukrajině jako naše vyhlídky. Nejen kvůli velkému počtu válečných běženců. Podceňovat nemůžeme ani riziko eskalace konfliktu do našeho regionu. Proto někteří stále cítí potřebu přímé vojenské podpory Ukrajiny. Velkým tématem je v tomto směru bezletová zóna. Jiní naopak vkládají naděje do přímých a nepřímých diplomatických jednání a působení bezprecedentních západních sankcí, které Rusko i Rusy postihují opravdu citelně. Takže eskalovat, nebo deeskalovat?

Pokud jde o vyhlídky jednání, je zjevné, že nerealistické cíle ruské vojenské operace a požadavky, které Putin formuloval vůči Ukrajině a Západu, vylučují ukrajinský souhlas. Odstoupení od okupovaných východních území, od Krymu a patrně i od přístupu k moři (Oděsa a další města) jsou velmi těžko přijatelná. Ale po vytrvalých bojích a obraně, jíž se účastnili i ukrajinští Rusové, by takový krok byl pro Kyjev také morálně devastující.

Geopolitické požadavky, tedy neutralita a rezignace na členství v EU i NATO, prostě nemohou projít nejen přes Zelenského vládu, ale hlavně přes demokraticky zvolený parlament. Rusko to nechápe, ale navzdory všem problémům je Ukrajina parlamentní demokracií a v médiích můžeme denně vidět tamní poslankyně a poslance jasně formulující ukrajinské představy o budoucnosti.

Vojenské řešení, tedy válka až do vítězství jedné strany, je ale v současnosti rovněž málo pravděpodobné. Ruský plán a politické cíle invaze byly postavené na zcela nerealistických předpokladech, a proto vojensky zcela ztroskotaly. Snaha rychle si dojít do Kyjeva pro Zelenského a nasadit tam kolaborantskou vládu, předpoklad silné páté kolony uvnitř Ukrajiny a vítání ruské armády ve východních ruskojazyčných regionech, to vše bylo zcela nepodložené, postavené jen na přáních, nikoli realitě.

Tento „československý“ scénář opakování roku 1968 narazil ve všech směrech, zejména se ale tříští o rozhodnou snahu Ukrajinců bojovat a bránit se, o paniku kolaborantských špiček a nakonec také o  zoufalou nepřipravenost útočících jednotek, pokud jde o oprávnění a smysl jejich operace.

Tragický rozchod Putinovy doktríny s realitou ukazuje na mizernou pozici a práci ruských zpravodajských služeb ve vytváření podkladů ke strategickým rozhodnutím. Putin se zřejmě stal obětí vlastní „ukrajinské lži“ i se svou armádou. A nikdo mu nedokázal vysvětlit, jak moc se mýlí. To je samozřejmě vážné zjištění.

Debakl první vojenské strategie ovšem neznamená konec celé ruské vojenské agrese. Právě naopak. Kreml narazil na morálně a vojensky stále účinnější obranu Ukrajinců i na masivní vlnu vojenské a sankcemi vyztužené pomoci Západu. Frustrace a vztek jsou vidět na každém Putinově vystoupení i na jeho řeči těla. Nebezpečí pádu do čiré pomstychtivosti se jen zvyšuje.

Ukrajina se ocitla ve zcela opačné pozici než Československo v roce 1968. Přísun účinných protitankových a protileteckých zbraní, munice i zpravodajských informací zvedl ukrajinskou obranu na úroveň, kterou ruská armáda nečekala a nebyla na ni připravena – morálně ani početně. Dnes proto vidíme změnu strategie směrem k „syrským“ praktikám Ruska – ostřelování nemocnic, civilní infrastruktury, obsazení jaderných elektráren, vypnutí vody i elektřiny, bombardování.

Početně sice Rusko v současnosti na dobytí Ukrajiny nemá síly, ale s přísunem masivních záloh a svou lhostejností ke ztrátám nakonec může Ukrajince ničit, vyčerpávat a dotlačit ke ztrátám hlavních opěrných bodů. To je fáze, ve které jsme v současnosti a která představuje vleklou totální a široké okolí zasahující válku – miliony uprchlíků, obrovské materiální škody a důsledky na desetiletí.

Pro představu si řekněme, že pokud například Ukrajina v příštích týdnech nezaseje, tak tato významná obilnice světa nedodá obilí do velké části Afriky. A země jako Egypt a další začnou hladovět a vyžadovat pomoc západního světa. Obdobně nutnost zcela zastavit odběr ruských energií nepochybně zdraží nejen energetiku a dopravu, ale vše, co je na dopravě závislé. Pokud se válka nezastaví, nelze se vůbec bavit o plánech na nové jaderné elektrárny. Budeme udržovat podporu ukrajinské obrany a sankcemi drtit Rusko i sebe. Pokud tlak zmírníme, Ukrajina padne a válka se může spontánně nebo záměrně přelít i k nám – a začne přímý vojenský střet mezi NATO a Ruskem.

Uvedené parametry eskalujícího konfliktu prakticky vylučují spoléhat na deeskalaci a na diplomatická jednání. Vše, co podniká Lavrov, je dnes jen motivováno snahou získat čas na změnu strategie a mobilizaci záloh. Máme tedy plnokrevnou válku v Evropě? Myslím, že máme. Cílem Putina je nejen zničení Ukrajiny, kterou nedokáže ovládnout, ale destabilizace bohaté a bezpečné Evropy. V soutěži o Ukrajinu Putin prohrává a bude se chtít pomstít a ukázat sílu, aby nepadl. Kudy tedy vede cesta?

Předně si musíme přiznat, že je to i naše válka. Jsme v ní a musíme se podle toho začít chovat. Máme jako EU a NATO nástroje a musíme otevřeně a pozitivně spolupracovat. Máme jako Česko také své vlastní možnosti, které musíme zapojit. Dosud jsme spíše pasivní.

Především je patrné, že v obranných bojích se Ukrajinci sice významně zlepšili, ale s prodlužující se válkou budou jejich šance klesat. Ukrajina se nepotřebuje jen bránit. Ukrajina potřebuje útočnou sílu uplatněnou proti ruským invazním jednotkám a jejich zázemí. Proto tolik volá po dodání letadel, bitevníků a vrtulníků s útočnými schopnostmi.

Je třeba jim tyto ofenzivní kapacity neprodleně dodat. V našem případě nejen bitevníky, ale s perspektivou dodávek amerických vojenských helikoptér pro naši armádu bychom měli zvážit možnost předání vrtulníků Mi-17 a Mi-24, dělostřeleckých komplexů a munice. K obdobnému postoji bychom měli vést i své spojence.

Máme velké možnosti v kybernetické podpoře Ukrajiny a v posilování její obrany elektronickými prostředky. Bezletová zóna znamená přímý střet NATO–Rusko včetně nutnosti zničit protivzdušné prostředky Ruska na jeho území. Vojenskými experty je považována za nejvíce eskalační krok. Naproti tomu raketové protiletecké prostředky v rukách Ukrajinců mají velkou účinnost.

Důležitá je debata o vnitřní kohezi ruské společnosti z hlediska podpory Putinovy agrese. A to jednak v tom, nakolik je, či není ruská společnost kompaktní, a za druhé v tom, do jaké míry psát na sankční seznamy i hlavní propagandisty a ideology válečné hysterie v samotném Rusku. Toto jsou oblasti, v nichž má Česko vlastní historické zkušenosti a mělo by je vnést do politiky EU i NATO.

Pokud jde o kompaktnost ruské společnosti, existují jak výzkumy, tak i signály, že to je minulost – včetně dřívější bázlivosti Rusů a Rusek vůči diktátorovi a jeho represím. Ruská společnost se nepochybně posunula a změnila. Jakkoli asi většinově diktátora podporuje, významná část, možná až třetina, Putina nepodporuje, klade otevřený odpor nebo protestuje. Opakovaně zdůrazňuji, že je potřeba začít s touto částí ruské společnosti počítat a aktivně pracovat. Je to naše odpovědnost a měli bychom neprodleně zahájit ruskojazyčné rozhlasové či televizní vysílání do Ruska. Otázky technických bariér jsou jistě řešitelné. A na náklady nehleďme, je to prevence eskalace války, stojí to za to a Rusové na naše postoje i zkušenosti „slyší“. Nebuďme líní a nespoléhejme stále na Američany. Je to jasný úkol pro Ministerstvo zahraničí a veřejnoprávní media.

Pokud jde o hlavní ruské propagandisty, Kreml má dnes několik významných ideových zastánců zničení Ukrajiny i Evropy. Ty je třeba postihnout jako válečné kriminálníky. Prosaďme v EU jejich sankcionování. Je třeba pracovat na seznamech lidí, kteří se podíleli na rozpoutání války, na válečných zločinech a zabíjení civilistů. Je třeba je znát a veřejně jmenovat, může dojít na justiční řešení celé války, i kdyby v nepřítomnosti hlavních pachatelů.

Nelze samozřejmě vyloučit, že před sebou máme vleklý konflikt, který může dojít i do přímých bojů například v Pobaltí, na Slovensku nebo jinde. Musíme být připraveni. Dnešní vládní výdaje na obranu jsou až trapně nedostatečné. Vzhledem k růstu zájmu veřejnosti o vysokou obranyschopnost je chování vlády nečekané a málo předvídavé. Je také čas prohloubit integraci se Slovenskem nejen vysláním našich vojáků, ale přípravou společné divize. Významně bychom tím zvýšili bojové schopnosti. Další koordinace v modernizaci vojenské výzbroje (a odklonu od sovětské techniky) je nutná a logická.

A konečně je třeba začít debatu o budoucí energetice. Snaha Ruska odtlačit Evropu od Zelené dohody je významná. Je to snaha připoutat nás k jejich plynu a naftě a zajistila jim další příjmy. Děsivě jsme zaostali v obnovitelných zdrojích, zejména větrné energii, a to bohužel zejména kvůli korupci okolo podpory solárních elektráren. Je třeba dosáhnout razantního obratu v energetice.

Debata o jádru musí zahrnout to, co dnes vidíme na Ukrajině – snahu změnit jaderné elektrárny ve zbraň proti veřejnosti. A nakonec si položme otázku, zda není součástí bezpečnostního balíčku přípravy na hrozbu vleklého konfliktu také přijetí eura a pevnější vřazení do západní Evropy.

Toto jsou naše domácí úkoly. Jejich součástí by měla být i věcná diskuse vývoje konfliktu a našich možností a rizik. Nedoufejme, že ruská pátá kolona u nás přestane škodit. Dnes je daleko nebezpečnější. Braňme se. Dělejme maximum pro bojující Ukrajinu, je to i naše válka a my v ní jsme.