Komentář: Je libo válku studenou, či kulturní?

Minulý týden radikálně zpřeházel figurky na globální šachovnici. Z nepřátel jsou partneři, z vlka beránek - a naopak.

Vůdce svobodného světa, americký prezident, papouškuje ruskou propagandu. Levicový populista, sociální demokrat Fico, vyráží na slet amerických konzervativců ve Washingtonu. Elon Musk pomáhá Trumpovi učinit Ameriku velikou a retweetuje přitom videa Alexandra Dugina, který chce zničit Ameriku a s ní i celý anglosaský a západní svět.

Jako by se protrhla stavidla zdravého rozumu a smetla zbytek už tak děravých hrází mezi levicí a pravicí, Východem a Západem, svobodou a diktaturou - a v posledku i mezi pravdou a lží. Svět je vzhůru nohama; před našima očima se odehrávají protichůdné jevy zároveň.

Do takové takřka kvantové „superpozice“ se ovšem svět nedostal za týden, ba ani za těch osm let od prvního zjevení Donalda Trumpa či za čtvrtstoletí od mocenského nástupu Vladimira Putina. Spíše se v tomto historickém okamžiku protnulo několik paralelních i protichůdných historických a myšlenkových proudů, jejichž vzájemná silová pole teď udržují globální dění v prekérním stavu geopolitického paradoxu.

Mezi protínajícími se siločarami dominují dvě perspektivy, jimiž jednotlivci a celé skupiny nahlížejí současný svět, přičemž většinou kombinují různé elementy obou pohledů v různém poměru priorit. V zásadě jde o to, jak si pro sebe definují klíčové konflikty dneška a v čem spatřují jejich hlavní rizika. Individuální i skupinová percepce rizik (a příležitostí) pak formuje jejich odlišné vnímání událostí. Ty jako by se odehrávaly na jakési trojrozměrné šachovnici, kde každý hraje v dvojrozměrném plánu, ale v jiném prostoru, a několik partií najednou. Taková hra je pak nutně dost nepřehledná.

Na šachovnici číslo jedna se rozehrává nová studená válka. Tato partie je nám povědomá, jelikož do velké míry kopíruje kontury té původní. Stojí tu proti sobě tradiční týmy („bloky“) demokratických a „autoritářských“ zemí, v čele se svými šampiony: na jedné straně (alespoň donedávna) USA a „kolektivní Západ“, na druhé Rusko, Čína a „kolektivní Východ“.

Hlavní rizika spočívají jednak v možnosti katastrofické třetí světové války, jednak v mocenském vzestupu autoritářských mocností a postupném vytlačování demokratických principů a občanských svobod v globálním měřítku.

Na druhé šachovnici zuří zápas svou podstatou odvěký, jenž se nicméně opakuje vždy v novém rouše. V současné inkarnaci ho známe jako „kulturní války“. Ty se původně rozhořely pod náporem „politické korektnosti“ v 80. a 90. letech a jejich novější, rozšířené verze známé zhruba od 10. let tohoto století jako „woke“. Obě hnutí se snaží nátlakovými prostředky prosadit svou vizi společenské „spravedlnosti“ v nejrůznějších rovinách, včetně velmi osobních, jako je „genderová“ identita.

Zrod „politické korektnosti“ jsem měl počátkem 90. let příležitost zevrubně sledovat při pobytu na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde tato vlna právě vrcholila. Pár let předtím jsem na Karlově univerzitě obhajoval diplomovou práci na téma čínské Kulturní revoluce a fascinovala mě podobnost některých procesů v Číně na konci 60. let a v Berkeley během mého pobytu.

Již tehdy jsem se obával, že excesy „politické korektnosti“ a později „wokismu“ povedou časem k masivní společenské reakci, jež by mohla být ve svých důsledcích ještě ničivější než radikální „progresivismus“ samotný. Politická korektnost byla v mých očích v podstatě vynucená parodie na společenskou spravedlnost a normální lidskou slušnost. Instinktivní protiúder podrážděné veřejnosti na často bizarní prosazování jinak přirozených hodnot by ale nakonec mohl smést nejen tuto parodii, ale i parodované hodnoty samotné.

To se myslím právě odehrává v podobě Trumpovy „konzervativní“ (kontra)revoluce. Ohýbání jazyka a překrucování pojmů ve jménu politické korektnosti vedlo k jejich postupnému vyprázdnění. Proto dnes může stát Donald Trump se všemi svými aférami v čele hnutí za rodinné a křesťanské hodnoty, po boku dalšího zářného příkladu „tradičních hodnot“, Vladimira Putina.

Zatímco v Berkeley jsem v 90. letech pozoroval Kulturní revoluci „zleva“, po třiceti letech ji Donald Trump rozpoutal ve Washingtonu zprava. Potírá „progresivismus“ se stejnou vervou, jako kdysi radikálové v Berkeley tepali „strukturální rasismus“, nebo jejich předchůdci v Číně „lidi u moci, jdoucí kapitalistickou cestou“.

Ideový náboj Trumpovy kampaně je opačný než v Berkeley, ale mocenská situace hodně připomíná Čínu druhé poloviny 60. let - Trump dnes podobně jako tehdy Mao Ce-tung demontuje politický systém své vlastní země odshora dolů pod praporem jeho očisty.

Ve svém prvním funkčním období zahájil Trump otevřenou konfrontaci s Čínou, jež uvedla spolu s pozdější ruskou agresí na Ukrajině do pohybu novou studenou válku. Na začátku svého druhého období nicméně vyměnil tuto šachovnici za paralelní dimenzi kulturních válek. Hlavním cílem jeho útoku je teď nikoliv vnější, ale vnitřní nepřítel - „woke“ radikalismus, jenž dle něj ovládl klíčové instituce jeho vlastního státu (Deep State). (Předseda Mao se musí ve svém mauzoleu usmívat.)

Prizmatem kulturní války teď také nazírá pokračující válku studenou, kterou před osmi lety tak trochu sám odstartoval. Spojence nehledá v demokratickém společenství, ale u další ikony protisystémového konzervatismu, Vladimira Putina, který by měl jinak dle logiky studené války být spolu se Si Ťin-pchingem jeho hlavním odpůrcem.

V logice kulturní války však zosobňuje partnera v boji proti „liberálnímu šílenství“.

Příklon k ruskému diktátorovi by snad mohl představovat pokus o diplomatický manévr „obráceného Kissingera“, tedy snahu odtrhnout Rusko od Číny podobně, jako uzavřeli v 70. letech Nixon a Kissinger strategické spojenectví s Pekingem proti Sovětskému svazu. Trumpovy mírně řečeno nadbytečné výpady proti Ukrajině a celé Evropě ovšem naznačují, že sblížení s Putinem je vedle potenciální geostrategie motivováno i jasně patrným sdíleným pohledem na svět.

„Tým Trump“ kritizuje nejen Ukrajinu, ale i celou Evropu z podobných pozic jako Putin. Dělá z ní přetaženou karikaturu, kde vládne bezbřehý „wokismus“ a kritici migrační politiky putují houfem do vězení. Bývalá Trumpova velvyslankyně v Dánsku Carla Sands se nedávno vyznamenala tvrzením, že ve Velké Británii je za své názory ve vězení víc lidí než v Putinově Rusku.

Je takové vyjádření úmyslnou dezinformací, nebo jen niterným přesvědčením skalní stoupenkyně Donalda Trumpa? Tak či onak jsou podobné názory (prezentované jako fakta) čím dál běžnější v americkém mainstreamu. Živí je rétorika protisystémových „obránců svobody slova“ v Evropě; tu obratem přejímají některé kruhy ve Spojených státech, s gustem a nekriticky. Není pak divu, že prizmatem Trumpovy Kulturní revoluce se jako přirozený spojenec jeví spíše Putinovo „křesťanské Rusko“ než bezbožná, „progresivistická“ Evropa.

Když takové narativy ovládnou samotný Bílý dům, nota bene s prezidentem, který vládne prostřednictvím dekretů – exekutivních příkazů –, mohou zásadním způsobem ovlivnit geopolitickou situaci ve světě, včetně naší vlastní bezpečnosti a prosperity.

U nás i jinde už nějaký čas probíhá diskuse, nakolik představuje boj proti dezinformacím potlačování svobody slova, a zda mohou mít vlivové operace skutečně nějaký zásadní dopad na celkový vývoj. Dramatický obrat ve Spojených státech poskytuje celkem názorný příklad. Kulturní válka může jako zvířecí virus v laboratoři snadno přeskočit do reálného světa a zvrátit průběh války studené, nebo nedejbože i kinetické.