Článek
Americký prezident Donald Trump překotně vytváří novou realitu mezinárodních vztahů. Rychlý sled změn vede k chaosu a krizím. A právě zde je třeba hledat klíč k tomu, co v současné situaci dělat. Míra chaosu začíná být taková, že už i cynikům tuhne úsměv na rtech. Nepomůže pohoršování se nad tím, jak nemorálně a královsky se Trump chová. A stejně planou útěchou je nalhávat si, že Trump je kšeftař, který nehorázně nadsazuje své požadavky, aby se pak spokojil s částí toho, co dostane. Cynismus a ironie, morální rozhořčení, znechucenost a ani podlézání a placení výpalného Trumpa nezastaví. Pokud chceme Trumpa a jeho útok na mezinárodní řád zastavit, je třeba zvolit jiný postup: zpomalit běh událostí.
Trump chce přesně to, co říká. Chce změnu a to nikoli kosmetickou, ale zásadní. Jeho nepřítelem není Putinovo Rusko. A pravděpodobně jím není ani Čína, ačkoli je stále ještě populární vysvětlovat Trumpovy kroky s poukazem na to, že odepsáním Evropy si chce uvolnit ruce pro budoucí konfrontaci v Asii.
Trumpovým nepřítelem je liberalismus. Jeho mezinárodně-politickým vyjádřením se po druhé světové válce stal liberální mezinárodní řád sestávající se z mnoha politicko-vojenských a ekonomicko-sociálních mezinárodních institucí. Ty na jednu stranu částečně omezovaly moc Spojených států, ale na druhou stranu ji výrazně zesilovaly a vedly po kolapsu Sovětského svazu k definitivnímu triumfu Pax Americana.
S Pax Americana je konec. Jedním z Trumpových mistrovských kousků je, že se mu podařilo přesvědčit tolik amerických voličů o tom, že nejmocnější země v historii lidstva, která z liberálního mezinárodního řádu získala zdaleka nejvíce, se stala obětí uspořádání, které sama vytvořila. Trumpovo vyhrožování nejbližším americkým spojencům a neomalenost J.D. Vance v Mnichově jsou zcela záměrnými kroky k destrukci tohoto řádu. A vzhledem k tomu, že neopakování mnichovského appeasementu bylo po desetiletí jedním z pilířů liberálního mezinárodního řádu, lze se domnívat, že místo tohoto frontálního útoku nebylo vybráno náhodně, ale s plným vědomím jeho symbolického významu.
K čemu je tato destrukce dobrá? Zde se opět vyplatí Trumpa pozorně poslouchat. Když říká, že chce Grónsko a že chce Kanadu, nemluví do větru, aby ze sebe dělal šaška. Neříká to proto, aby Kanada lépe střežila kanadsko-americkou hranici, o níž každý ví, že je vzhledem k svému gigantickému rozsahu v podstatě neuhlídatelná. Neříká, že chce Grónsko proto, aby tam Dánové poslali více obrněných kajaků a psích spřežení. Říká to proto, že tato území prostě chce. Stejně jako chce Panamský průplav nebo ukrajinské nerostné bohatství. Tedy přesněji tu jeho část, která zbyde poté, co nechá Rusko uzmout, kolik si Putin zamane.
Můžeme spekulovat nad tím, proč Trump chce tyto statky. Třeba proto, že má mentalitu nenažraného developera, poněvadž on a lidi kolem něho jsou zvyklí chovat se jako žraloci, kteří schlamstnou, co zrovna vidí. Anebo proto, že se možná reálně bojí, aby daná území neovládala nepřátelská velmoc. Je to jedno – na samotné podstatě Trumpových požadavků jejich původ nic nemění. Stačí, že má zkrátka apetit.
Stejně jako přesvědčil mnohé o tom, že současné mezinárodní uspořádání je pro Spojené státy nevýhodné, tak je přesvědčí o tom, že si americká bezpečnost nutně vyžaduje naplnění těchto teritoriálních požadavků. A to i za cenu bezprecedentních kroků a nátlaku. Troufne si dnes někdo vsadit se, že se při prosazování svých choutek Trump neuchýlí k použití americké vojenské síly? Jak praví jedna z Shakespearových postav ve hře Richard II: „Není cnosti jak nutnosti“ (there is no virtue like necessity).
Trump vytváří zdání nutnosti právě pomocí chaosu a navozování atmosféry permanentní krize. Proto zběsile útočí na zavedené instituce jak v domácí, tak v zahraniční politice. Smyslem institucí je předvídatelnost. Tou ovšem Trump pohrdá, poněvadž předvídatelnost s sebou nese meze přijatelného a snesitelného chování. Jeho útok vůči spojencům v NATO není výplodem choré mysli někoho, kdo nechápe, jak Aliance funguje. Je to útok někoho, kdo naopak chápe, jak Aliance funguje, ale nelíbí se mu to, protože omezuje jeho impulsivní chutě. Když Trump napadá Kanadu a domáhá se Grónska, oponuje se mu, že není dobré chovat se takto ke spojencům. A proto Trump zasazuje Alianci jednu ránu za druhou. V Trumpově vidění světa má věc jednoduché řešení – není NATO, není problém.
Každé rozhodnutí v mezinárodních vztazích staví pozorovatele před dvě zásadní otázky. Zaprvé, co daný krok znamená? Zadruhé, jak na něj reagovat? Trump si je vědom toho, že v krizích má ten, kdo učiní první krok, zjevně navrch. Jeho rozhodnutí musí být interpretováno a na jeho rozhodnutí je třeba reagovat. To mu dává náskok, a umožňuje mu být o krok vpředu. Pokud činí rozhodnutí za rozhodnutím, protivníky jednoduše zahlcuje. To oni musí jeho kroky vyhodnocovat a přemýšlet, jak na ně reagovat. Trump diktuje tempo.
Za takových okolností je snadné nechat se vtáhnout do víru krize. Prakticky si současná situace vyžaduje postupování dvěma zdánlivě protichůdnými směry. Zaprvé: jednat tak, jako by NATO byla nadále funkční aliance, navzdory tomu, že každému v Evropě by mělo být jasné, že se na Spojené státy za současných okolností nedá spoléhat. Trump, navzdory snahám různých patolízalů nebude vládnout věčně a je třeba udržet prostor pro změnu v americké politice. Zadruhé: Evropané se musejí chovat tak, jako kdyby NATO nadále neexistovalo – začít zbrojit a budovat společnou obranu nezávislou na Spojených státech. Obojí bude trvat. Je proto třeba jednat neintuitivně a změnit tempo hry – zpomalit.
