Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Strhávají si jej na veřejnosti z vlasů, které si pak v prastarém gestu na protest stříhají. Íránky se pustily do války s hidžábem, šátkem zahalujícím vlasy, krk a poprsí, který podle zákona musejí nosit. Hidžáb se stal zřetelným symbolem útlaku, kterým z ústavy patriarchální společnost svazuje a ponižuje vlastní ženy.
Není nutné být feministou, aby pozorovatel seznal, že staří muži šermující náboženskou legitimací dnes mají v Persii navrch a moci se nehodlají vzdát, i kdyby měly ulicemi téct potoky krve.
Hidžáb přitom nebyl v Íránu vždy jen symbolickým okovem. A nejde jen o období před Islámskou revolucí z roku 1979, kdy „pozápadnělá“ elita hleděla na tradičně oděné venkovanky úkosem jako na fosilie.
Koncem 70. let totiž v Íránu došlo i k převratu sociálnímu: Dosud přehlížení obyvatelé malých měst a vesnic dostali šanci (spolu)vládnout. Šátek byl a zůstal odznakem revolučně naladěných žen. Vous zase hrdě nosili převratem vyzdvižení venkované deroucí se do čela země. Mimochodem podobný převrat, jakkoli nenásilný, proběhl zkraje 90. let také v Turecku. Tam ale ženy z řady kulturních i politických důvodů nemají povinnost své vlasy schovávat. Nošením šátku či naopak jeho absencí však Turkyně demonstrují nejen příslušnost ke komunitě, ale i vlastní světonázor.
Jenže to všechno už v Íránu dávno neplatí. Misogynní bijci a svatouškovské udavačky z milice Basídž i jiných režimních organizací mají k islámským revolucionářům roku 1979 podobně daleko jako pomocná stráž komunistické Veřejné bezpečnosti k interbrigadistům bojujícím ve Španělsku na konci 30. let minulého století.
Přečtěte si o situaci v Íránu na Seznam Zprávách
Ideály, jakkoli radikální a na Západě stěží pochopitelné, se vytratily do banalit. Dokonce i reformisté, kteří bez námitek operovali v mantinelech stanovených Islámskou revolucí, jsou teď odstaveni a mnohdy i pronásledováni. Nejtvrdší konzervativci všechny nepohodlné kandidáty předem vyřadili z prezidentských i parlamentních voleb, ze kterých učinili už jen frašku. Pro nyní vládnoucí kruhy je povinné nošení šátku nikoli jen symbolem někdejší revoluce, ale už i přirozeným projevem prý morálně nezbytné náboženské diktatury.
Jinými slovy – podobně jako v dnešním Rusku i v současném Íránu vedou bigotní režimy svatou válku s modernitou, a tedy i s vlastními občany. Byzantinské, zestátněné pravoslaví vyzývá věřící k modlitbě za kremelského diktátora, který masakruje souvěrce na Ukrajině. Vládnoucí perští ájatolláhové bez uzardění rozhodují nejen o zahraniční i jiné politice, ale nařizují středoškolačkám, jak se oblékat a co zpívat. Patrně zapomněli nejen na vlastní revoluci, ale i na koránský verš: „Nebudiž žádného donucování v náboženství.“ O příkazu pokory nemluvě.
Jen s trochou nadsázky lze říci, že v Íránu teď probíhá mentální občanská válka. Studenti teheránských univerzit jsou v konstantním, mnohdy fyzickém střetu s příslušníky režimních milicí. Podobně jako jejich rodiče.
Mezi oběma světy je sotva překonatelný příkop. Studenti v soukromých rozhovorech touží po odchodu do ciziny, protože v tomto Íránu postrádají perspektivu. Nejedná se přitom nutně o principiální odpůrce režimu, do kterého se narodili, a jiný proto ani neznají. Situace je o to složitější, že země není etnicky jednolitá. Kurdové, Azeři, či třeba Arabové nebo Arméni se ve svých komunitách řídí jinými normami. Poslední vlnu protestů pomohl zapálit i fakt, že Mahsá Amíníová, dívka, která zemřela nedlouho po zadržení mravnostní hlídkou, přijela do hlavního města právě z íránského Kurdistánu, kde bývají zvyklosti kolem zahalování méně přísné.
Íránské úřady nyní oznámily, že nenesou žádnou odpovědnost za smrt několika dívek, které zahynuly při demonstracích či po zadržení milicemi nebo policií. Fakticky tak udělily amnestii jejich vrahům. V Íránu přestávají platit zákony, které stanovila sama Islámská revoluce.
Peršané, jejichž starobylá kultura ovlivnila nejen Evropu, ale i celý svět, budou na tyto roky jednou vzpomínat s rozpaky, pláčem a rozhořčením.
