Článek
I na českých sociálních sítích to od čtvrtka vypadá, jako by všem umřela společná babička. Není to zase tak překvapivé: zesnulá královna Alžběta II. je už delší dobu preferovanou světovou celebritou, k níž se jako k jistotě hlásí lidé z celého světa. Nepochybně to souvisí i s globálním úspěchem seriálu Koruna (Crown), který přes streamovací servery Netflixu obletěl planetu. Život a starosti královny Alžběty II. se tak najednou staly součástí intimity desítek milionů diváků po celém světě. Je za tím ale mnohem víc než úspěšný tah popkulturních manažerů programujících planetární vkus.
Britská královská rodina už řadu desetiletí hraje roli „první rodiny světa“ a královna Alžběta II. v ní byla Velkou matkou, která nejen rodinu řídí, ale dává jí také hlubší existenciální smysl. Nebyl to jen odlesk dávné panovnické tradice, první rodina světa a její Velká matka sehrály i roli projekční stěny, na níž se přehrávají všechny klasické rodinné problémy obyčejných i neobyčejných lidí. Ty jsou najednou díky filmům a seriálům také lépe vidět, dají se pochopit a jejich mediální spoluprožití trochu odlehčuje od vlastních starostí. Hrají to všechno tak trochu za nás a my jim tak dobře rozumíme, protože tohle rodinné peklo i radosti přece dobře známe ze svých vlastních životů.
Síla Velké matky Alžběty II. musela být občas dost nesnesitelná, jak to u projevů archetypu Velké matky bývá, o čemž se přesvědčovali všichni kolem ní. Každá Velká matka obtáčí ostatní svými chapadly manipulace, chce ovládat a řídit svět, protože je nadána citem pro sladění řádu a neřádného dění. V případě Alžběty II. to bylo právě takové působení s vyšším nárokem. Velká matka se tu opírala o královský majestát, jehož posláním je udržovat rovnováhu mezi stabilitou a pohybem společnosti. Kdyby existoval jen pohyb, vše pevné by se dříve nebo později rozpadlo. Kdybychom žili jen věčnou stabilitou, umřeli bychom na stereotyp a ztuhlost.
Královna symbolizovala možnost propojení obojího v jakési živoucí konzervativnosti existence. Někdy to působilo toporněji a velmi tuze, ale k jistému oživení královského majestátu v moderní době nakonec přece jen došlo.
O Velké matce je tu řeč nejenom proto, že jde o první rodinu světa, která vznikla sice mediální prací reportérů toužících po senzacích a sledovanosti, ale má i své nevědomé vrstvy. Je tu i podvědomá touha po harmonii s celkem světa, od Přírody po Společnost, touha po celistvosti, kterou globální svět na jednu stranu přirozeně podporuje, ale prakticky nakonec rozbíjí, čímž vzniká nekonečná frustrace a chybění. Ikonická, protože mocně symbolická postava Alžběty II. dokázala toto chybění celku odvracet. Celosvětové pohnutí, které odpovídá smrti první celebrity mezi ostatními, potvrzuje, že se to zvláštním způsobem dařilo. Rodina je základ státu, první rodina základem společného světa. Britská panovnice tedy není jen Velkou matkou bývalého impéria, ale zasahuje svým mateřským vlivem celou planetu, ostatně Velká matka je jako archetyp lidské kolektivní psychiky vždy matkou univerzální.
Mluvit o smrti Alžběty II. jako o smrti společné babičky tedy není pokus o výsměch či nemístný cynický vtip, nýbrž velmi zodpovědná snaha vidět působení této královny světa v těch nejširších a nejhlubších souvislostech. Má to vždy smysl osobní i společenský. Srovnat se s Velkou matkou, s jejím pozitivním i negativním vlivem, kterého se nelze vlastně nikdy zbavit, protože je zabudována do řádu lidského univerza, s tím se vyrovnáváme v osobním i společenském životě.
Přesvědčí se o tom velmi brzy nejen celá Británie, ale i zbytek světa, protože psychická energie, kterou obraz Velké matky Alžběty II. mediálním způsobem shrnoval a fixoval, nikam nezmizí, ale bude hledat nové uplatnění. Bude to ono známé „druhé tělo“ panovnice/panovníka, které bude cirkulovat ve společnosti jako věčná připomínka té/toho, kdo odešel.
Než se tak stane, bude třeba se rozloučit s tělem prvním. Budeme tak svědky naprosto výjimečné události: globálního truchlení za Univerzální matku. Smrt Alžběty II. proto nelze brát jako konec 20. století, jak se teď říká možná až příliš snadno, nýbrž skutečným začátkem století jedenadvacátého. Století hledání nové Univerzální matky, hledání principu propojení přicházející budoucnosti.
