Článek
Tři středoevropští premiéři navštívili Ruskem přepadenou Ukrajinu. S nejvyššími představiteli státu jednali přímo v Kyjevě, kde o pár kilometrů dál padají ruské rakety na obytné čtvrti.
Šlo o překvapivou, odvážnou, riskantní a státnickou návštěvu, která vstoupí do historie.
Jak čas zrychlil! Je to teprve pět týdnů, co byl ministr zahraničí Jan Lipavský s rakouským a slovenským kolegou na Donbasu. A řešilo se i to, jestli měl přitom správně, nebo komicky nasazenou přilbu. Teď sedí Petr Fiala a spol. tváří v tvář Volodymyru Zelenskému – a na výstroji, kterou si na cestu vzal, záleží ze všeho nejméně. Nakonec i fotka premiéra v přilbě a neprůstřelné vestě k dispozici je.
Přísně tajný nápad na kyjevskou misi, ze které musely deseti z deseti specialistů na bezpečnost ústavních činitelů vstávat vlasy na hlavě, skončil úspěchem. Šlo v první řadě – nebo vlastně v jaké jiné řadě? – o Ukrajinu, Ukrajince a ukrajinské politiky. Spřátelená delegace s nimi sice nemluvila jménem Evropské unie, ani nemohla přivézt nějaký průlomový návrh. Symbolická síla byla v akci samotné. Člověk nemusí být příslovečnou mouchou v místnosti, aby si představil to vzrušení: žádný další a další telemost, ale setkání za jedním stolem z očí do očí. Na místě povzbuzení pro ukrajinské špičky, skrze média pro ukrajinské občany: Přijeli jsme, stojíte nám za to, vážíme si vás. Psychologický doping.
Volně připodobněno ke zkušenosti z lockdownů: možná jste taky byli rádi, když jste se s lidmi, se kterými si máte co říct, nemuseli potkávat digitálně, ale osobně. Už to samo prospívá.
Takže politické i lidské gesto. A samozřejmě: když premiéři ze tří, až na Polsko ne úplně hlavních států Evropské unie říkají „Ukrajinci bojují za své životy, vlast a svobodu, ale zároveň bojují i za další země“ a „Ukrajina potřebuje protitankové a protiletecké zbraně“, zní to o dost jinak, když při tom právě vystupují z rychlíku z Kyjeva. Naléhavěji. Evropskému odhodlání pomáhat Ukrajině to může jedině prospět.
Pokud neoslabí klíčové slovo „jednota“, mnohokrát skloňované i Petrem Fialou. Snad jsou evropští státníci natolik prozíraví, že i když nespustí nad výpravou do Kyjeva bouřlivý potlesk, případné připomínky víceméně diplomaticky spolknou. Evropa, která by se teď svářila sama uvnitř sebe, těžko může Putinovi úspěšně čelit.
Některé „sváry“ se ale zdají nevyhnutelné. Visegrádská skupina už nebude jako dřív. Není to možné, když její polovina jede za Zelenským (slovenský premiér se omluvil s tím, že mu cestu nedoporučili bezpečnostní rádci), zatímco Viktor Orbán hlásí, že Maďarsko zůstane mimo válku a nepošle Ukrajincům zbraně.
Akční, dobrodružná cesta dostala také Česko na titulní stránky. V kontextu, který pomáhá prestiži v demokratickém světě. V minulých letech jsme se po stejných titulních stranách míhali spíš zásluhou střetu zájmů Andreje Babiše a proruských eskapád Miloše Zemana, takže jde o příjemnou změnu. S kyjevskou misí si vybíráme svých patnáct minut slávy, takové malé politické Nagano. Teď ještě obstát v pěně následujících všedních dní, což nám, jak známo, jde obvykle hůř.
V roce 2016, před krajskými a senátními volbami, vymyslela ODS heslo: „Zjednodušme to! Patříme na Západ, ne na Východ!“ Tehdy dlela v hluboké opozici. Že po šesti letech bude mít premiéra, který propůjčí billboardovým floskulím obsah cestou do obléhaného Kyjeva, bylo za hranicí představivosti. A stalo se.
