Hlavní obsah

Komentář: Evropskou komisi ovládnou muži. Proč to von der Leyenové nevyšlo?

Petr Holub
reportér
Foto: Evropský parlament

Do konce minulého týdne navrhly členské státy na eurokomisaře pět žen a 16 mužů.

Pro státy typu Česka, které mají historickou zkušenost s nadvládou cizích mocností, byla žádost šéfky Evropské komise těžko překousnutelným útokem na relativně nedávno získanou suverenitu.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Někdo jistě může být jak příznivcem evropské integrace, tak i rovnosti žen a mužů. Přesto ani takový člověk nemůže tleskat staronové předsedkyni Evropské komise, která si chtěla vynutit paritu žen a mužů v nové Komisi nátlakem na národní státy.

Prvním důvodem je, že samotná vyvažovací iniciativa končí neslavně. Maskulinní dvoutřetinová většina – zhruba takovými titulky shrnují evropská média dosavadní komisařské nominace, které členské státy odeslaly Ursule von der Leyenové do Bruselu.

Ke konci minulého týdne bylo mezi kandidáty jenom pět žen včetně samotné předsedkyně a její zástupkyně, vysoké představitelky pro zahraniční záležitosti Kaji Kallasové z Estonska. Na jejich jménech se už v červnu dohodli představitelé evropských vlád. Naproti tomu členské země navrhly do nové Komise 16 mužů a z dalších tří pravděpodobných kandidátů má být jen jedna žena. Už pouze v případě Belgie, Bulharska a Portugalska zatím není jasné, koho do Komise hodlají vyslat.

O rovnosti tedy řeč být nemůže. Ani o tom, že by se podařilo zopakovat účast 13 žen v dosluhující Komisi. Část představitelů bruselské politiky už také dala najevo své zklamání. „Pokud nemáte sbor komisařů, který rovnoměrně zastupuje celou společnost, jak mohou provádět politiku, která by reprezentovala každého?“ ptala se v deníku Politico například Jéromine Andolfattová z Evropské ženské lobby.

Von der Leyenová dala hned v červnu, záhy po svém opětovném schválení v dosavadní funkci, jasně najevo, že jí na paritě obou pohlaví velmi záleží. Jen se zdá, že zvolila nešťastnou strategii. Vládám členských států včetně české nechala rozeslat dopis, který obsahoval přání, aby do Komise nominovaly vždy dva kandidáty – ženu a muže. Z nich by si pak předsedkyně vybrala vhodné jméno tak, aby bylo dosaženo genderové rovnováhy. Členské země si to však většinově vyložily jako nepřístojný zásah do vnitřní politiky a navrhly jenom jednoho kandidáta. A jak už bylo řečeno, valnou většinou jde o muže.

Česko mělo splnění přání šéfky Komise na dosah. Hnutí STAN, které mělo nárok eurokomisaře nominovat, hodlalo vedle ministra průmyslu Jozefa Síkely navrhnout i Danuši Nerudovou. Ovšem vláda je koaliční a ostatní strany dávaly jasnou přednost technokratovi, který má zkušenost z nejvyšších pater exekutivy. Neobratná intervence von der Leyenové pak byla jen dalším argumentem, proč Nerudovou odmítnout.

V zásadě ani nešlo o to, jestli podpořit, nebo nepodpořit iniciativu snažící se symbolicky překonat společenskou nerovnost či tradiční rozdělení rolí ve společnosti. Pro státy typu Česka, které mají dlouhou historickou zkušenost s nadvládou cizích mocností, byla prostě žádost šéfky Evropské komise těžko překousnutelným útokem na relativně nedávno získanou suverenitu.

Snaze von der Leyenové o posílení role žen v evropské politice neprospěly ani komplikace, které potkaly její budoucí zástupkyni Kallasovou. Estonská premiérka byla ještě loni považována za vycházející hvězdu evropské politiky, suverénně obhájila premiérský post, získala titul „liberální politička roku“ a byla dokonce označována za budoucí generální tajemnici NATO.

Příběh o tom, jak mohou političky oživit řemeslo tradičně ovládané muži, však mezitím ztratil na lesku, když Kallasová jako estonská premiérka vyvolala dlouhou parlamentní krizi návrhem na zvýšení daní a když její strana následně na celé čáře prohrála evropské volby. Post vysoké představitelky tedy nemusí vypadat jako další krok úspěšné kariéry, ale spíš jako bruselská trafika pro političku, které se doma rádi zbavili.

Zatím posledním nátlakovým nástrojem pro zvýšení počtu ženských nominací mohou být neoficiální výhrůžky, že mužský kandidát se navrhující zemi nevyplatí. Muže prý bude Evropský parlament při schvalovacím procesu zvlášť ostře grilovat a nakonec je prostě z Komise vyloučí. Zároveň snad jsou pro mužské kandidáty připraveny o něco horší resorty. Také vláda Petra Fialy by mohla hořce litovat, že von der Leyenové nabídla Síkelu.

Nicméně tomu, že by europarlament skutečně vrátil národním vládám genderový úder, příliš nenasvědčuje obsazení parlamentních komisí, kde mají muži rovněž zřetelně navrch.

Navíc o tom, že ženám připadne více důležitých portfolií, už je v Bruselu do značné míry rozhodnuto a národní nominace na tom nic nezmění. Za skutečně silná portfolia se vedle předsednictví Komise a zahraniční politiky považují rozpočet, vnitřní trh, ekonomický rozvoj a klima. První dva už jsou obsazeny ženami, pro klima se podle rakouského deníku Die Presse počítá se španělskou kandidátkou Teresou Riberovou. A asi lze předpokládat, že i jeden ze tří zásadních ekonomických resortů bude mít svou komisařku.

Zřejmě nikdy neprovázela vznik Evropské komise tak silná očekávání ohledně dosažení rovnosti žen a mužů. Staronová předsedkyně Ursula von der Leyenová však nedokázala této příležitosti využít a zažila celkem potupnou porážku. Ani to, že přes odpor národních států protlačí ženy do několika klíčových rolí, na tom mnoho nezmění.

Doporučované