Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pamatujete na debaty a články, které se vysmívaly tomu, že EU nařizuje pěstitelům a obchodníkům to, jak mají být zahnuté banány? Později se to ukázalo jako výmysl, byť s určitým reálným základem. Dnes už odpůrce i příznivce EU nechávají banány klidnými. Novým symbolem bruselských nesmyslných regulací se stala víčka, povinně připevněná k plastovým lahvím.
Potýkáme se s nimi už zhruba rok, protože někteří výrobci, například Coca-Cola, zavedli tuhle „inovaci“ dobrovolně s předstihem, a například ve Španělsku či sousedním Německu testovali připevněná víčka už od roku 2021. Ale až teprve teď v červenci nařízení vstoupilo definitivně v platnost. Nejde o žádnou novinku. EU funguje podle pravidla „pomalu, ale jistě“ a tuhle designovou změnu plastových lahví si odhlasovala už v roce 2018.
Neznám žádný výzkum, a pravděpodobně ho asi zatím nikdo neudělal, ale odhaduju, že pro velkou většinu lidí nejsou nová víčka příjemná. Což ostatně vyplývá už ze starších průzkumů: například v roce 2020 reprezentativní průzkum na vzorku 3200 lidí z členských zemí EU ukázal, že jen čtvrtina věří, že nařízení týkající se víček reálně pomůže. Vystartovala EU s argumenty a přesvědčovací kampaní? Ha ha, to je dobrý vtip.
Nařízení se týká všech lahví s menším než třílitrovým objemem. U těch větších, typicky dvoulitrových, je to asi celkem jedno, protože z nich si obvykle naléváme nápoje do sklenic. Ale z půllitrových lahví asi nejčastěji pijeme přímo. Pak připevněné víčko vadí při pití, a následně často komplikuje jak zavírání lahve, tak opětovné otevření.
Když je něco nepříjemné, neznamená to, že to všem zároveň vadí. Často jsme ochotni akceptovat „malé nepohodlí“, když víme, že to pro někoho dalšího, případně obecně pro všechny bude znamenat „dobro“. Jenže to je u víček trochu problém. Asi všichni nějak tušíme či víme, že plastové láhve jsou neekologické a pro životní prostředí špatné. Ale pomůžeme tomu, když připojíme víčko ke zbytku lahve?
Úředníci EU nepochybně vycházeli z nějakých studií, jen je nyní těžké je dohledat. Ano, asi platí uváděné číslo, že lidstvo každoročně vyprodukuje 400 milionů tun plastu, a taky odhad, že se jen 9 procent podaří úspěšně recyklovat. Ale to nedává odpověď na to, proč dáváme takovou pozornost právě víčkům. Články z roku 2018 často zmiňují to, že uzávěry od lahví jsou „nejčastějšími odpadky na evropských plážích“. Což může být pravda, ale ani k tomu studie dohledat nejde. Klidně to může být jen dojmologie politiků či úředníků, kterou si přivezli do práce z dovolené.
V některých odůvodněních zmíněné direktivy je i věta, že „připojené víčko zvyšuje pravděpodobnost, že spotřebitel dá do tříděného odpadu celou láhev“. To by se mi líbilo! Jsem velký příznivec teorie „nudges“, tedy malých „popostrčení“, která v důsledku mohou mít velký příznivý dopad na lidské chování i společnost. Nudge (šťouch) je slavná kniha, vydaná v roce 2008 nobelistou Richardem Thalerem a Cassem Sunsteinem, a pod jejím vlivem dokonce založil bývalý premiér David Cameron v roce 2010 „Nudge Unit“, která spadala přímo pod britskou vládu.
Ovšem v případě víček mi mechanismus tohoto „pošťouchnutí“ chybí. Možná neumím dost dobře googlovat, možná nejsem dostatečně chytrý, ale toho, jak by připojené víčko mohlo zvýšit moji chuť recyklovat, jsem se nedobral.
To už mi jako lepší „šťouch“ přijde v Česku proslavené sbírání víček, kterému se jeden čas věnovaly i školy, ale třeba i policie, a které pomáhalo získávat peníze na různé dobročinné účely. Kdybychom se tomu nezačali vysmívat (jakkoli celkem oprávněně), mohlo mít Česko pro Brusel hezkou case study, že připevňovat víčka k lahvím netřeba. Stačí vyvolat mánii kolem jejich sbírání!
Abychom to shrnuli: v roce 2024 v červenci začalo platit nařízení, které má nejasný benefit, ale irituje miliony lidí. Sociální média jsou plná více či méně povedených vtipů, více či méně povedených pokusů o racionální debatu, avšak to je tak vše. Nejen pro Evropany je tohle nařízení důkazem, že to, v čem Evropa dnes opravdu vyniká, jsou regulace (viz ty aplikované na novou generativní AI). A když se v ní zrodí něco opravdu nového (třeba víčko připevněné k lahvi), je to zase důsledek inovace.
Z mého pohledu je to i prohraná šance. Jsem velký technooptimista a věřím, že spoustu problémů lze vyřešit právě s použitím výzkumu a inovací. Existuje poměrně široká škála možností, jak lze s invazí plastů bojovat sofistikovaně. A to nejen s malými víčky, ale s plasty obecně. Ať už třeba vývojem ekologicky „přátelských“ plastů, anebo zkoumáním bakterií či jiných organismů, které plasty dokážou „sežrat“ výrazně rychleji, než trvá jejich přirozený rozklad na skládkách.
Wall Street Journal odhaduje, že jen výrobce nápojů mohou stát technologické změny spojené se zavedením připojených víček až necelých 10 miliard dolarů. Proto také byly velké firmy zpočátku proti. A znovu: je to promeškaná příležitost EU například vytvořit finanční fond, který by velmi adresně a s investiční účastí privátního sektoru podpořil výše zmíněné snahy bojovat s „neposlušnými víčky“ vědecky.
Avšak nikoli: EU žádné takové ambice nemá. Nevím, jestli to tak je, anebo jen „zvenčí vypadá“, ale instituce EU jako by vůbec nezajímalo veřejné mínění či jejich vlastní pověst. Takže co jim brání, aby se prostě rozhodly, že víčko bude „přivázané“ k lahvi, a bez ohledu na to, jak moc je to racionální, správné a (v neposlední řadě) populární, to všem nařídily. Tečka.
Ano, samozřejmě, že to je maličkost, doslova i obrazně. V roce 2024 má svět a zejména Evropa mnohem větší a hůř řešitelné problémy, počínaje válkou na Ukrajině přes vlastní příliš velkou vojenskou i politickou závislost na USA (před listopadovými volbami s velmi nejasným výsledkem i dopadem), a konče dalšími případnými existenčními riziky.
Ale s nadsázkou řečeno, víčka se mohou stát těmi „miliony nic, která umoří vola“, tedy důvodem, proč dál poklesne důvěra a chuť identifikovat se s EU. Přitom EU a NATO jsou dnes jedinými institucemi, které pro nás znamenají nějakou záruku proti rozpínavému a agresivnímu Rusku.
Protože mimo jiné o tomhle byl a je celý neslavný brexit. V něm proti sobě nestála velká témata, ale byly to právě spousty drobných nesmyslů, které se nakonec na výsledku projevily. Mimochodem, s trochou škodolibosti dnes můžeme pozorovat i komentovat to, že před připojenými víčky nakonec Brity neochránil ani brexit. S překvapením i nelibostí zjišťují, že je mají taky! Ne proto, že by jim to kdokoli nařídil, ale prostě proto, že se velkým nápojovým firmám nevyplatí provozovat dvě různé výrobní linky.
Nesměju se, ale ani se nerozčiluju a neprotestuju, hádek ani debat na sociálních sítích se nezúčastním. Jak říká můj kolega, tohle není barikáda, na které bych chtěl položit svůj komentátorský život. EU kvůli tomu nenávidět nezačnu. S víčky ostatně bojuju už dlouho (nejhorší jsou ta u lahví s kefírem nebo jogurtovým mlékem!) a beru to jako věc komickou, ne tragickou ani dramatickou. Jen je mi líto, že se EU s takovou banalitou nedokázala vypořádat líp.
