Článek
Kdyby nějaký miliardář v 90. letech začal skupovat noviny a televizní stanice po celé Evropě a používat je k systematické podpoře extremistických stran, asi by to těžko prošlo. Něco podobného se tehdy dělo jen v bondovkách. Dnes ale stačí koupit jednu sociální síť a můžete dělat totéž, jen efektivněji a bez větších překážek.
Elon Musk nám předvádí mistrovskou lekci v tom, jak lze v 21. století obejít všechny tradiční mechanismy, které si demokracie vybudovala na svou ochranu. Zákazy zahraničního financování politických stran? Stačí založit lokální firmu. Regulace médií? Twitter/X je přece jen platforma, ne vydavatel. Pravidla pro politickou reklamu? Stačí tweetnout.
Prostě sledujeme člověka, který objevil díru v matrixu demokratického systému a teď ji využívá naplno. Zatímco my ostatní žijeme v představě, že demokracii stále chrání její tradiční imunitní systém, Musk už dávno našel způsob, jak ho obejít.
Nejde přitom jen o peníze – ty jsou paradoxně tou nejméně zajímavou částí příběhu. Skutečnou revolucí je způsob, jakým Musk přetavil vlastnictví sociální sítě v přímý politický vliv. A jak to dělá zcela otevřeně a „bez hanby“, jak se říká. Naopak se zdá, že se tím, jak překračuje všechny představitelné meze v zahraniční politice, upřímně baví.
Jedna z nejzajímavějších otázek v celé této story ovšem podle mě zůstává stále nevyřčená: Proč to vlastně dělá? Co je skutečnou motivací člověka, který měl kdysi tak velké plány s elektromobilitou a dobýváním vesmíru, a teď tráví čas podporou evropských populistů?
Nabízí se několik možných vysvětlení. To první, řekněme ideologické, předpokládá, že Musk skutečně věří v nutnost jakési „konzervativní revoluce“ proti liberálnímu establishmentu. Je to možné, ale když se podíváme na jeho dřívější postoje a výroky, není to příliš přesvědčivé.
Musk nikdy nebyl ideologický válečník. Neměl ambice ani měnit svět. Ještě před pár lety se zdálo, že by mu největší radost udělalo, kdyby byl považovaný za zábavného a „cool“ chlápka, a nikoli proto, že je zároveň jeden z nejbohatších lidí na světě. Vždyť je to k nevíře: evropský politický systém se cíleně a systematicky snaží destruovat člověk, který ještě v roce 2020 říkal, že jeho největším snem je uspět jako standup komik. Což se tedy nepovedlo, na představení Davea Chapella ho publikum „vybučelo“.
Je to ten důvod? Panebože, to by bylo opravdu banální a hloupé.
Druhé vysvětlení se zdá být prozaičtější – jsou to peníze. Podpora krajní pravice může být pro sociální síť prostě dobrý byznys. Radikální politici a jejich příznivci generují více engagementu, více konfliktů, více emocí. A to vše se na sociálních sítích přetavuje v lepší čísla. Jenže Musk už je nejbohatším člověkem planety, a všechny jeho ostatní společnosti jsou byznysově o řád důležitější než Twitter/X. Stojí mu to za to?
A pak je tu třetí možnost, která se mi zdá nejpravděpodobnější: Musk je stále to „velké dítě“, které se strašně nudí. Jeho sen o kolonizaci Marsu se vzdaluje, Tesla už není tím revolučním projektem jako dřív, SpaceX se stává rutinní transportní společností. A tak si našel novou hračku – evropskou politiku.
Musk vždy miloval pozornost a provokaci. Rád šokuje, baví ho být považován za vlivného a zároveň nepředvídatelného člověka, rád se staví do role rebela proti systému. A evropská politika mu k tomu dává perfektní příležitost. Je to jeho nové pískoviště, kde může testovat hranice svého vlivu stejně, jako kdysi testoval hranice možností elektromobilů či raket.
To z něj ale nedělá o nic menší hrozbu pro demokratické instituce. Kdo si hraje, nezlobí, říká se, ale není to vždycky pravda. Nesmíte si hrát třeba se sirkami ve skladu granátů. A to, že Musk nemá žádný jasný a racionálně srozumitelný ideologický či byznysový cíl, ho nečiní méně nebezpečným. Naopak. Je nevypočitatelný, nedrží se žádného scénáře, může udělat cokoli.
A v tom je možná největší paradox celé situace: Evropa se stala „novým Marsem“ pro unuděného génia. Místo dobývání rudé planety si Musk hraje na přestavbu politické mapy starého kontinentu. Nedělá to proto, že by to vyhodnotil jako to nejdůležitější. Dělá to proto, že může.
