Komentář: Energetická krize je daní za válku, kterou musíme bojovat

Celá Evropa je ve válce. Asi si to neuvědujeme, protože na naše města nedopadají bomby, nikdo nezavádí stanné právo ani brannou povinnost a lidé tu neumírají po tisících na frontě ani pod troskami budov. Prvotní šok z toho, že v těsné blízkosti Česka došlo (sotva před šesti měsíci, v roce 2022!) k frontálnímu pokusu o invazi světové mocnosti na území suverénního státu, už dávno vystřídala otupělost. Všichni jsme mezitím potřebovali vypnout na letní dovolené, každodenní život většiny z nás běží jako dřív a dokonce i covidové restrikce aspoň načas ustoupily. 

Prohlubující se nejistota dneška jako by ani nebyla spojena s imperiálními ambicemi Putinova režimu, jako spíše s obavami z drahoty a zchudnutí a z hrozby chybějících dodávek energie. Naplno se rozjelo hledání údajných viníků – ať už Fialovy vlády, německých energetických plánů nebo zelené politiky EU – a někam do pozadí se ztratilo klíčové poselství. Totiž, že jako garanti ukrajinské nezávislosti, na jejímž udržení může záviset i svrchovanost mnoha dalších zemí včetně té naší, jsme v otevřené válce s putinovským Ruskem. A válka je věc nákladná a bolestivá pro všechny. Přitom ale může být jako v tomto případě z pohledu napadeného, jímž jsme (naštěstí jen nepřímo) i my, nevyhnutelná a spravedlivá. 

Energetická krize a inflace jsou slovy estonské premiérky Kaji Kallasové válečnou daní, kterou platíme za obranu našich hranic i hodnot. Jestli je možné něco vyčítat vládě Petra Fialy, pak to, že o těchto v zásadě velmi předvídatelných důsledcích dost otevřeně nemluvila už od prvního balíčku sankcí uvalených na Rusko. V tom tak exekutiva připomíná některé klimatické a sociální vědce, kteří nechtějí mluvit o bídných perspektivách stávající fosilně závislé společnosti nebo upadajícím zdraví klíčových ekosystémů kvůli strachu o dostatečný motivační efekt svého poselství. Jenže taktické zamlčování pravdy má nepříjemnou tendenci vracet se jako bumerang. 

Potíže s dodávkami energií a všeobecné zdražování nejsou problém jen Česka. Týkají se celé Evropy a dokonce nejen jí. Je nesmyslné házet vinu na Fialovu vládu, která není u moci ani rok, stejně jako je pošetilé si myslet, že tato nebo jakákoli jiná administrativa může kritickou situaci mávnutím kouzelné hůlky vyřešit ve prospěch občanů. Obdobně není napjatá situace na energetických trzích skutečně poselstvím o tom, že místo společného unijního trhu jsme tady měli raději tři dekády budovat ostrovní energetické systémy pod přísným dohledem státu. Dopadli bychom totiž dnes úplně stejně a ve skutečnosti možná ještě hůř. Nezapomínejme, že pro Česko je každý jednostranný krok v oblasti energetiky obrovsky riskantní, protože ležíme obrazně na konci trubek a nezbývá nám než se spoléhat na solidaritu našich partnerů na západě, severu a jihu v podobě sdílení dodávek plynu a ropy.

K čemu totiž došlo v posledních měsících a co se bude ještě nějakou chvíli prohlubovat, je jednoduše nepoměr mezi poptávkou po energiích – zejména zemním plynu – a jejich nabídkou. Rusko toho využilo a popouštěním a dalším utahováním kohoutků umně vyšponovalo ceny do nebývalých výšin. Jeho vydírací potenciál se ale vyčerpává v okamžiku, kdy už možná definitivně skončilo s dodávkami do Evropy skrze plynovod Nord Stream 1. Navrhovaná řešení na národní i celoevropské úrovni s výjimkou šetření energiemi a jejich společných nákupů mohou každopádně vždy řešit jen symptomy choroby, nikoliv její příčinu, tedy nedostatek dodávek. 

Nepříjemnou pravdou je, že energetická krize nás bude provázet po následujících několik let. Největší zkouškou ohněm, nebo spíš mrazem, bude blížící se zima, ale ani poté nemůže žádný seriózní politik slibovat výrazné zlepšení. Vybudování dostatečných kapacit obnovitelných zdrojů energie, alternativní plynové infrastruktury či zateplení a výměna zdrojů tepla ve statisících domácností je totiž běh na dlouhou trať, a výpadek dovozu z Ruska zamával se všemi připravenými strategiemi a scénáři. Tím spíše dává smysl zaměřit se na sociální dopady situace, která nebude jen přechodná. Zdanění mimořádných zisků energetických společností a bank je povinností řádného hospodáře a poté musí dojít k jejich rozsáhlému přerozdělení ohroženým domácnostem. Snad si toto ve vlastním zájmu konečně uvědomí i pravicová vláda. 

Komentátoři se vesměs shodují, že desetitisícům demonstrujících proti údajným selháním Fialovy vlády je třeba naslouchat a jejich obavy ze zhoršení životního standardu brát vážně. Možná by ale bylo dobré začít nejdřív brát vážně válku Evropy s Ruskem. Dokud vše jede v zajetých kolejích, průmysl jede na plné obrátky, památky jsou nasvícené dlouho do noci a neexistuje oficiální komunikace o tom, kde všude se budou hledat úspory energií, těžko lze lidem věrohodně říkat, že si mají v zimě obléct dva svetry. 

Jsme ve válce. Je potřeba, aby se o tom lidé dozvídali i jinak než jen prostřednictvím neúnosně vysokých účtů za elektřinu a teplo.