Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Návrh převzít od Američanů financování Svobodné Evropy považuji za správný. Je ale příznačné pro vládní komunikační amatérismus, že se nikdo neobtěžuje precizně zapracovat na důvodech tohoto kroku a předložit je k veřejné debatě. Jde totiž o rozhodnutí související jak s diskuzí podstaty a kvality demokracie, tak prohlubujícího se konfliktu o smysl liberálních politických poměrů.
Vláda si bohužel nezvykla přijímat věcnou kritickou debatu jako zpětnou vazbu. Degenerujeme ke své škodě v iracionálním tónu pokleslých debat v Poslanecké sněmovně, ke škodě nás všech. Namísto věcného rozboru například na ad hoc konferenci s think tanky i akademiky z příslušných univerzit a společenskovědních fakult. A explicitně: zde kritizuji ministra zahraničí i premiéra s akademickým původem za promarněnou příležitost ve věcném i politickém smyslu.
Jaké tedy mohou být argumenty, bez nároku na úplnost?
Není diskuze, že jsme v informační válce. Pokud neumíme rozpoznat dezinformace, mohli bychom si pomoci ofenzivní formulací stanoviska demokratického Západu pro společnosti, které v takových podmínkách nežijí, nemají s nimi zkušenost a těžko si je dokážou a smějí odvodit. Přitom jejich vlády na nás útočí a deformují či rozkládají náš svět. Komunikovat ofenzivně naše hodnoty je potřebné v řadě témat.
Nejsilněji to souvisí s naší bezpečností v agendě agresivní války Ruska proti Ukrajině a nepřímo války proti nám a našim západním systémovým podmínkám fungování státu a politiky. Nepřátelství k našemu způsobu správy veřejných věcí je identitou Putinova kriminálního režimu doma i cílem destabilizace zemí, které chce oslabit. Ideologie války a represe jejích oponentů jsou totalitním principem, který udržuje diktátorskou vládu Putinova režimu v Rusku.
Aby se udržel a udržel ruskou společnost v područí, potřebuje válčit a válčit bude. Válčit proti Západu a liberalismu. Tíhnutí k západní civilizaci je i zdroj nepřátelství k Ukrajincům a obsah jejich nařčení z „fašismu“. Pokud ruská veřejnost začne lépe vnímat a rozlišovat naše stanoviska a perspektivu, kterou jí doma nikdo nenabízí, ale diskredituje, bude se její postoj k válce rozkolísávat a měnit. Režim a jeho podpora začnou slábnout. Tak triviální to je.
Češi za pecí nebo ještě zapřažení v ruských zájmech?
A dodejme, že tuto trivialitu jsme několikrát měli možnost pochopit zejména my, v bývalých komunistických zemích. Dnes se sice těšíme privilegiu života v liberálních a demokratických poměrech, které nám Rusové závidí možná víc než rozdílné civilizační standardy v bydlení, zdravotnictví, školství a bezpečnosti našich obcí a měst. Máme právo o tom mluvit, protože my se vyšvihli ke svobodě a kvalitě života z jejich podmínek. Naše výsledky v přechodu do liberálních západních podmínek jsou v jistém smyslu vůči ruskému nátlaku naší nejúčinnější komunikační „zbraní“. Tu jsme ovšem nechali zcela nepoužitou zarezavět v zázemí a mimo ofenzivní možnosti.
„Ruský“ propagandistický obraz Čechů, Slováků, Maďarů, jako pomýlených, zběhlých do degenerovaného Západu, zůstal pro ruskou zainteresovanou veřejnost platný a nedotčen. Bez jakékoli naší snahy o korekci nebo bez protiofenzivy. Nově a čerstvě je nyní potvrzovaný degenerovanými slovenskými národoveckými politiky, Viktorem Orbánem a jeho vládou.
A třeba dodat: Nebránili jsme se i v důsledku hlouposti nebo servilností našich politických elit a vlivem transakčních byznysových zájmů a jejich tlaků do směrování zahraniční a bezpečnostní politiky. Od Klause přes Zemana až po katastrofální „vrbětické“ týdny, kde nás zachránil jen řízený spojenecký „únik“ informací do médií. Pasivita převážila i v otázkách předimenzované ruské vlivové struktury a ambasády v Praze. A řekněme bohužel i ve všech třech zpravodajských službách. Stav se nezměnil ani po vypuknutí horké vojenské agrese. Odmítání ofenzivní komunikace bylo ve zpravodajské i exekutivní vrstvě české politiky explicitní.
Cena defenzivy v prosazování demokracie
Musíme si přiznat, že naše defenziva v komunikaci liberalismu, v jeho podřízení moci právu a zákonům a ochraně občanů podle Listiny lidských práv a ústavy, stojí nejen v pozadí citelných úspěchů dezinformačních operací Ruska proti nám, ale také u kořenů vypuknutí války.
Kdybychom po prvních Putinových excesech v Čečensku a Gruzii více dbali významu komunikace, podpory a tlaku na dodržování lidských práv v Rusku, regulérnosti voleb, práv opozice, lidí jako Němcov, Politkovská, Navalnyj, kteří byli šikanováni a zavražděni, nemuselo Rusko propadnout až k válce. Dávali jsme přednost mlčení, naftě a obchodu. Dnes platíme za tehdejší obchodní „výhody“ astronomickým navyšováním obranných rozpočtů, protože jsme ignorovali povinnost prosazovat hodnoty práva a občanských svobod proti používání síly a bezpráví. Jsme také strženi do silových řešení.
Zamyslíme se nad touto rovnicí? Je to dobře vyčíslitelné v miliardách. Postavíme proti tomu náklad na převzetí vysílání?
Rozlomený Západ neznamená zaniklý Západ
Jednou z velkých vítězných příležitostí autoritářů v Moskvě a v Číně je dnešní rozkol Ameriky s Evropou, v které se administrativa Donalda Trumpa odklání od liberálního státu a právních poměrů v Evropě. Dokonce proti nim podporuje nacionalisty a neofašisty jako AfD v Německu a Orbána v Maďarsku.
Ostatně Musk nelikviduje financování rozhlasových stanic, jen aby USA uspořily. Podle Trumpova zadání rozbíjí „Deep State“ postavený na administrativních demokratických rutinách podřízení politiky právu a Kongresu, a jejich komunikaci demokratických hodnot mimo západní svět.
Pokud tedy nemá Západ, obhajující liberální poměry a demokracii, oslabit nebo zaniknout, je na Evropě převzít štafetový kolík a práci v komunikaci demokratické perspektivy dál dělat. Fráze o tom, že demokracie nikdy nemá hotovo, ale musí se stále obnovovat, je v komunikaci hodnot dnes demonstrována více než srozumitelně. Stačí se podívat na demonstrace v Gruzii, v Srbsku, v Maďarsku nebo na Slovensku.
Nadvláda mocností nebo Unie práva
Jednou z podstatných stránek převzetí povinnosti hájit a komunikovat evropské liberální hodnoty je, že si je musíme také sami vyjasnit a formulovat. Nejlépe na příkladech. První je naše vlastní situace v Evropě. Konkrétně volba mezi bezpečností Evropy založenou na geopolitické rovnováze/soupeření mocností, tak jak vznikla v Jaltě a trvala během studené války mezi USA a Sovětským svazem. Dnes se v tomto modelu opět hledají Kreml s administrativou Donalda Trumpa a odmítají v ukrajinské agendě připustit roli a perspektivu Evropy, kam ovšem Ukrajina míří a chce.
Porovnat bezpečnost Evropy postavenou na jejím rozdělení na sféry vlivu mocností nebo na kultivaci vlastního evropského modelu právně ukotvené Evropské unie, můžeme z vlastní historické zkušenosti. Je to docela rozdíl v podmínkách i kvalitě života. Není? Měřeno třeba délkou dožití, protáhlo nám to život o dekádu.
Komunikace naší představy uspořádání Evropy vůči mimoevropským aktérům v Rusku, Číně a nově možná i přes Atlantik, je tedy docela legitimní úloha. Je totiž důležité, aby nám Číňani, Rusové, a dnes možná i Američané rozuměli. Dnes to chápou i Kanaďané a zpětně možná i Britové. Kdo toto nechápe, měl by zkusit vysvětlit a obhájit například evropský sociálně tržní model, plné zdravotní a sociální pojištění Evropanů vůči Rusům, Číňanům i Američanům. A dodejme, že i vůči Gruzíncům, Kazachům, Arménům, ale také třeba Peršanům, Egypťanům nebo Jihoafričanům. Migrační nával na unijních hranicích není sám od sebe.
Soft Power - novinka v celé úloze
Pro celou úlohu možná diskutujme i o rozdílech mezi Evropou a Amerikou a jejich Hlasem. Například jde o pozice Evropy v Africe, kde se robustně prosazuje Čína, jež si podmaňuje různé státy, Rusko, které vyvolává vojenské konflikty, nebo USA, které dnes Afriku „sekáním“ rozpočtu a personální kapacitou USAID vyklízejí.
Evropa je v Africe vnímána jako hráč, který má velkou hospodářskou sílu, zároveň nevnucuje své politické představy, ale posiluje právní, demokratické, institucionální a rozvojové priority. Proto má EU v afrických zemích velmi solidní kredit a důvěru. Chybí k tomu ale jak vyjádření naší globální vůle a cílů, tak jasná ochota tyto cíle nejen podporovat rozvojovými programy, ale prosazovat v komunikaci politiky nebo například sankcemi v případě porušování.
Nedávná domácí diskuze okolo podpory energetiky Jihoafrické republice s jejím sporným chováním doma i mezinárodně je přesně ten případ, kde by Evropa měla daleko jasněji formulovat své důvody pomoci a cíle v této části Afriky.
Svobodná Evropa je příležitost
Převzetí amerických vysílačů v Praze by nemělo být pouze jejich „dofinancováním“, ale vědomým vstupem do nové úlohy aktivního komunikátora pro celou EU nebo alespoň pro koalici ochotných. Včetně převzetí odpovědnosti za obsah a profil dalšího směrování komunikace hodnot demokracie a liberálního Západu. Není to tedy jen řešení z nouze, ale nová příležitost k realizaci toho, co mladší evropské demokracie samy získaly z dřívějšího působení těchto amerických programů.
Je to nová příležitost pro naše novináře, pro spolupráci v multinárodních evropských týmech. Převzetí širší odpovědnosti za stav a vývoj demokracie a právních a politických poměrů v jiných částech světa i v globálním měřítku. Dát americkému know-how čerstvé evropské zkušenosti s přechodem dříve nedemokratických zemí a společností k liberálním poměrům, prosperitě, svobodě a vládě práva, to jsou přece mimořádné příležitosti a výzvy, které bychom neměli pustit z rukou.
Čím více přidáme na nich, tím více máme šanci ušetřit na obranných výdajích. Ostatně i Američanům můžeme v dnešních poměrech leccos splatit z toho, co oni udělali dříve pro nás a co jim dlužíme.
