Článek
Možná se na to Rusům vlastně hezky dívalo. Alespoň trocha pýchy, když už jinak pořád přicházejí jen špatné zprávy a život se stal chmurnějším a nebezpečnějším. Alespoň trocha opojného pocitu velikosti a toho, že z nás Rusů možná pořád jde strach, když už jsme izolovaní, sankcemi sevření, zbídačení, odvádění na ukrajinskou frontu umírat. Zahraničních hostů bylo poskrovnu, nedošlo ani na leteckou přehlídku. Ale což, podstatné je, co naznačil prezident. Náš ruský svět ční civilizačně, kulturně nade vše. Jsme pořád víc než ostatní.
Lež, která Rusům dělá dobře, a proto si na ni často připíjejí. Den vítězství, den zpitomění.
Celé to je pro nás, co jsme kolem, těžké pochopit – pro nás, kteří jen nevěřícně zíráme na nestydatou vojenskou přehlídku pořádanou tváří v tvář válečným zločinům na Ukrajině a tamější ruské barbarskosti utržené ze řetězů. Když na Rudém náměstí pochodují vojáci a třímají nejen ruské, ale i sovětské vlajky se srpem a kladivem, vnucuje se přece otázka, jak je možné, že není v té zemi více protestu, alespoň pasivního? Proč se k Vladimiru Putinovi lidé neobrátí zády, když jim svými řečmi o pokračování „boje proti nacismu“ jen hází písek do očí?
To hlavní, co by měl nastínit před vojáky, z nichž mnozí patrně brzy taky přijdou o život, je nabíledni. Jak si teď představuje, že vybředne z bahna, do kterého zatáhl celou zemi?
Válka na Ukrajině trvá už patnáct měsíců a Rusko je mezinárodně sražené na kolena. Bavit se s ním chtějí jen marxisticky spřízněné režimy v Africe a Latinské Americe. Celkem přátelsky se ještě chová i Čína, ale zjevně jen proto, že Rusko považuje za levnou benzinovou pumpu.
Tristní je i vojenské vysvědčení. Moskva toho dosáhla prachbídně málo. Pomalu to už bude rok, co zápolí s dobýváním jednoho strategicky málo významného, dříve sedmdesátitisícového města. Bachmut, matka všech ruských válečných potup: ani za cenu katastroficky obrovských obětí jej ta slavná armáda, která se valila Rudým náměstím, neuměla převálcovat.
Mohlo by vás zajímat:
Putin ale působil soustředěně. Z jeho projevu bylo patrné, že sám sebe považuje za člověka povolaného přehodit výhybky dějin směřujících k parlamentním demokraciím, pluralitě a úctě k neměnnosti hranic. A to i kdyby vše na bojišti hovořilo v neprospěch takového kroku.
Obklopen veterány s medailemi na prsou vykreslil v pár slovech ideologii rozpínavého, militaristického uzurpátorství. Jako by říkal: „I kdyby mě už nebylo, bude to právě putinismus, který vás jako jediný ochrání před vnějším nebezpečím. Zejména před snahami o destabilizaci konkrétně vedenými – jak jinak – ze Západu. Rusové, nejde o mě, jde o vás.“
A vtip je v tom, že na tuhle zlou, leč vlastně učebnicovou demagogii Rusové slyší – včetně představitelů všech těch navenek rozhádaných kremelských mocenských frakcí, tedy gerasimovské, prigožinovské a podobných, které ale pak stejně táhnou za jeden provaz.
Kdyby Putina nebylo, kdyby se třeba přeci jen nějaký dron zčistajasna trefil, kdyby prostě na Rudém náměstí náhle zavládl chaos, Rusku by se patrně neotevřela cesta k lepšímu životu.
Jenže nikým nenarušená přehlídka na Rudém náměstí připomněla hlubší rovinu ruských dějin. Ve společnosti je setrvalá poptávka po někom, kde ponese prapor imperiálního kultu, kdo bude jeho věrozvěstem. Toť dřívější, ale i dnešní Rusko. Ať už válka na Ukrajině skončí jakkoliv, ještě mnoho generací se bude v zemích v jeho blízkosti muset mít na pozoru.
