Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Před čtyřiceti lety – 11. března 1985 – se stal vládcem tehdejšího Sovětského svazu Michail Gorbačov. V té době tomu u nás jen málokdo přikládal hlubší význam. Moskva měla za sebou tragikomickou sérii funusů tří přestárlých generálních tajemníků ÚV KSSS (Brežněv, Andropov, Černěnko) a leitmotivem politbyra sovětské komunistické strany se zdálo být pořekadlo: Kdo si počká, ten se dočká.
Teď byl tedy na řadě čtyřiapadesátiletý dosavadní aparátčík Gorbačov. Pravda, nový „gensek“ byl o dvě dekády mladší než jeho předchůdci, ale pamětníci vědí, že změnu zatuchlých poměrů si v tehdejším Československu nikdo nemaloval.
Jenže mise tohoto muže byla převratná. A plně to oceňujeme dnes, kdy z éry gorbačovského uvolnění nezbylo téměř nic, jelikož Vladimir Putin během pětadvacetiletého panování vrátil zemi i svět zpátky do temnot sovětské „říše zla“. Každopádně Češi mohou Gorbačovovi dodnes děkovat, že se v roce 1991 rychle a klidně zbavili sovětských vojáků. Bez jeho idealismu a zároveň odvahy respektovat realitu a zájmy národů by se to nepovedlo.
Neúspěšný Mojžíš „Gorby“
Gorbačov byl pozitivní deviací dějin. S odstupem a jistou nadsázkou by ho dokonce šlo nazvat jakousi ruskou ateistickou obdobou starozákonního Mojžíše. Není pochyb, že se upřímně pokusil vyvést svůj lid z otroctví stalinismu a pout brežněvovské stagnace a dovést jej do zaslíbené země demokratického socialismu. Byla to utopie, ale věřil jí. Klíčové však bylo, že - coby vzdělaný a dynamický intelektuál - hodlal sovětský režim zvůle rudé síly proměnit v civilizovanou vládu práva. Tak, jak na tom stojí a kvete celý západní svět.
Na pochod prozíravě vyrazil hned po nástupu k moci, protože tušil, že nemá času nazbyt, chce-li překvapit a zdolat moře protivníků. Ti se před jeho zásadními programy ekonomicko-politické perestrojky a glasnosti zprvu rozestoupili. Ale na „poušti“ ekonomických problémů, nařízené abstinence a uvolněné svobody slova začaly putující zástupy povážlivě reptat.
Naštěstí Gorbačov stihl v letech 1985 až 1991 podniknout řadu zásadních kroků na mezinárodní scéně, jimiž ukončil studenou válku mezi Východem a Západem. S americkým prezidentem Ronaldem Reaganem podepsal několik odzbrojovacích dohod (1987). Stáhl sovětské vojáky z Afghánistánu (1988). Umožnil zemím východní Evropy – tedy i nám - rozhodnout o vlastním osudu (1989). A souhlasil se znovusjednocením Německa (1990).
Na Západě to vyvolalo euforickou „gorbymánii“. Jenže v obyvatelstvu východní supervelmoci, navyklém na strach světa ze sovětských zbraní, naopak ztráta imperiální prestiže a rozpačité výsledky reforem vystupňovaly odpor. Rovněž i nacionalistické vášně. A jako si kdysi reptající Izraelité ulili zlaté tele a klaněli se mu, tak se i v Moskvě vynořil radikální bůžek Jelcin či parta ultrakonzervativních pučistů. Sváry nabraly rychlý spád, až čím dál bezmocnějšího prezidenta „Gorbyho“ z politiky definitivně vyřadil rozpad Sovětského svazu 31. prosince 1991.
Putin „napravuje omyly“
Tady podobnost příběhů Gorbačova a Mojžíše končí. Bohužel pro svět, pro nás, ale zejména pro Rusy. Ti místo v zaslíbené prosperující zemi skončili v postsovětském jelcinovském marasmu. Kágébákovi Putinovi po roce 2000 nedalo ani moc práce nahnat dezorientované a naštvané ovečky zpátky do diktátorských ohradníků. Výsměchem je, že likvidaci gorbačovských svobod provedl Putin ve stejném pořadí, v jakém kdysi přicházely.
Začal s ekonomikou, když ovládl mocné oligarchy a postupně utlumil reformy. Pak zničil politickou konkurenci a zadusil glasnosť. Parlament proměnil v poslušné loutky a zohýbal ve svůj prospěch ústavu. Dnes, čtyřicet let po nástupu Gorbačova, jsme svědky poslední fáze Putinovy „nápravy omylů“ - totiž obnovy militaristického impéria v někdejších sovětských hranicích. Po válkách s Moldávií, Gruzií a Ukrajinou se Ruská federace rozlezla do pseudostátů Podněstří a Jižní Osetie i na území anektovaného Krymu a čtyř oblastí východní Ukrajiny.
Akutní riziko dalšího ruského vojensko-diplomatického ukusování z postsovětského prostoru by nás vůbec nemělo nechávat v klidu. Česka se setsakra týká. S každým dalším zářezem Kremlu na tomto zbytku gorbačovského odkazu roste i u nás doma kuráž revanšistům, jimž by návrat ruských bagančat na české území nebyl proti srsti.
Michailu Gorbačovovi slouží ke cti, že Putinovu autoritářství i agresivitě jen mlčky nepřihlížel. Ještě před smrtí v jednadevadesáti letech (2022) se po ruském vpádu na Ukrajinu nechal slyšet, že je ze zničení svých reforem a politických svobod zděšen. Jako dítě své doby a sovětského systému měl Gorbačov pochopitelně limity. Třeba vyhlášení nezávislosti Litvy (shodou okolností 11. března 1990) se pokusil zabránit silou. A přesto - co bychom v dnešní době nové studené, ba už i horké války dali za tak neagresivního, rozumného a solidního státníka v čele alespoň jedné světové supervelmoci…
