Komentář: Co dělat s Orbánem? Trojského koně Kremlu si nemůžeme dovolit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Maďarský premiér Viktor Orbán toho má v poslední době na kontě dost a dost. Rasistické výroky, po nichž rezignovala i jeho nejbližší poradkyně. Neustálé ataky proti umenšení území Maďarska v Trianonu po první světové válce. Setrvalá podpora promaďarských ambicí maďarských menšin na území sousedních zemí. Blokování vojenské pomoci Ukrajině a zpochybňování smysluplnosti unijních sankcí proti Rusku. Podlézání Kremlu kvůli plynu, korunované ochotou převzít vyznamenání z rukou Sergeje Lavrova.

To vše jsou čitelné projevy toho, jak se Budapešť vzdaluje od společné unijní, a nyní už i visegrádské, politiky. Vše se to děje v podmínkách ruské agrese proti Ukrajině, krvavé války, která ohrožuje celou Evropu, a náš region obzvlášť a zcela cíleně.

Stal se z Maďarska trojský kůň Kremlu uvnitř EU a nakonec i uvnitř NATO? Může to tak vypadat, zvláště když Orbánovo poslední (dubnové) volební vítězství bylo vystavěno právě na odmítání společné unijní politiky vůči agresi Kremlu a kampaň prakticky vyhlásila jakousi maďarskou neutralitu v této válce.

Jak se tedy k Maďarsku máme chovat zejména my jako předsednická země EU a spoluzakladatel visegrádské spolupráce? Jaké máme strategické alternativy a jaké možnosti změnit Orbánovo chování? Máme politické nebo právní nástroje pro ovlivnění chování Budapešti?

V první řadě je nutné si ujasnit strategický cíl? Máme v Evropě válku. Sice v ní zatím přímo nebojujeme a nestřílíme, ale účastníme se jí podporou napadeného a sankčním postihem agresora. Obojí se nám poměrně daří, ale zásadním předpokladem je soudržnost EU i NATO. Narušení jednoty by zásadně podlomilo účinnost společné politiky. Proto je právě to hlavním cílem Kremlu vůči Evropě. Je to i cílem politiky Budapešti?

Ani Evropská unie, ani V4 si kremelského trojského koně uvnitř svých hradeb nemohou dovolit. Orbánův postup je stále více v rozporu s elementárními hodnotami, na nichž stojí nejen evropské společenství, ale i V4. Visegrádská skupina byla přímo odvozena od svržení komunismu, a zejména od myšlenky odsunu sovětské armády z Evropy a posunutí celého regionu do NATO a EU.

Jak v historii V4, tak v historii celé unie jsou případy zemí, které podobným způsobem dočasně „vypadly“ z hodnotového rámce společenství. Ani v případě mečiarovského Slovenska, ani v případě heiderovské extrémistické vlády v Rakousku ovšem nedošlo k vyloučení nebo k zásadnějšímu vydělení sankcionovaných zemí.

V4 má silnou tradici v omezování vlivu Moskvy v našem regionu. A zejména dnes na východním křídle Evropy je to důležitá dimenze spolupráce i bezpečnosti. Bylo by proto chybou V4 odvrhnout kvůli selhávající Budapešti. Navíc česká Babišova vláda v důsledku premiérovy osobní problematické pozice v Bruselu a jeho střetu zájmů Orbánovi prakticky úplně předala naši unijní politiku. Jsme proto spoluodpovědní za to, že Budapešť nabyla v EU větší váhy. Metastáze maďarského nacionálního šovinismu trvá už několik let. A její dopady do mnoha oblastí od svobody médií přes akademický svět po unijní politiku a právo bagatelizovala (nebo dokonce adorovala) v minulém období i tehdejší česká opozice.

Dnes tedy potřebujeme – zejména v zájmu vlastní bezpečnosti – vliv V4 vůči Budapešti udržet a uplatnit jej proti vlivu Kremlu. Neměli bychom na visegrádskou spolupráci rezignovat. Totéž platí pro působení V4 uvnitř EU. Máme politické, administrativní i právní nástroje.

Dřívější praxe konzultací každé důležité unijní agendy s V4 by měla pokračovat. Zejména proto, aby Maďarsko bylo nuceno zevrubně zdůvodňovat své nesolidární postoje a chování, a to nejen diplomaticky a v kuloárech, ale zcela otevřeně a veřejně. Spoluodpovědnost Maďarska za Evropu platí i dnes neztenčenou měrou a platí i pro Orbána. Maďarsko není neutrální jako Rakousko. Naopak se snaží v NATO potvrzovat svůj spojenecký status a posilovat své obranné schopnosti nákupem zbraní a obrannými výdaji.

Budapešť sice dnes představuje regionální centrum ruské i čínské zájmové politiky, ale není při tom vnitřně politicky jednolitá. Odchod statisíců mladých Maďarů do zahraničí vážně poznamenává tamní společnost demograficky, hospodářsky i hodnotově.

Česko svým razantním posílením spolupráce s Polskem a Slovenskem v obranných agendách a v podpoře Ukrajiny vytváří geopolitický tlak, kterému je třeba Maďary aktivně vystavit. Pokoušet se Maďarsko z V4 odstřihnout a nahradit jej neutrálním sebestředným Rakouskem nebo vnitřně rozloženým Slovinskem, je jeden z nejpitomějších geopolitických nápadů od roku 1989.

A je třeba dodat, že maďarská společnost je daleko více proevropská a prounijní než samotný Orbán, a tudíž je rovněž nyní vystavena tvrdému testu své „východní“, či „západní“ identity, musí si odpovědět na otázku, kam vlastně patří.

Mnohé Orbánovy kroky představují výzvu unijnímu právnímu a hodnotovému prostředí. České předsednictví stejně jako Evropská komise by měly vážně zvážit použití svých právních i politických nástrojů.

Před několika dny se i v našich médiích objevila zpráva pozoruhodná právě z unijní perspektivy. Maďarsko vyhlásilo stav energetické nouze a od srpna chce zakázat vývoz zdrojů energie. Údajně kvůli přípravě na zimu. Kupodivu tato zpráva nevyvolala velké pozdvižení. Přitom jde jednoznačně o akt v rozporu s právem EU a fungováním právního státu v unijním smyslu. Zcela jasné je to v případě zemního plynu, který je jedním ze zdrojů energie, jež má Maďarsko k dispozici.

Základním principem vycházejícím ze smluv o EU jsou čtyři svobody, na kterých je založen vnitřní trh: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Bez respektu k těmto čtyřem zásadám by nefungoval každodenní život Evropanů ani evropských firem. Lisabonská smlouva stanoví, že tyto čtyři svobody jsou nedělitelně spjaty; výkon každé z nich je podmíněn výkonem ostatních tří.

Zemní plyn je zboží jako každé jiné, a vztahují se na něj tudíž zásady volného pohybu. A platí, že mezi členskými státy EU jsou jakákoli kvantitativní omezení vývozu – s několika málo výjimkami – zakázána. Viktor Orbán si zjevně nedělá těžkou hlavu s porušováním základních smluv, k jejichž respektování se jeho země zavázala jako člen EU.

Kromě rozporu s primárním unijním právem nerespektuje uvedený zákaz vývozu ani zajištění energetické bezpečnosti v solidárních vztazích mezi členskými státy. Princip solidarity je přitom základem čerstvé dohody členských států, která má pomoci řešit problémy s energiemi. Maďarsko se k dohodě jako jediný členský stát nepřidalo, ale i tak bude i ono povinně vázáno jejím režimem.

Evropské právo regulující trh se zemním plynem samozřejmě zná stav energetické nouze a zná v takových případech i možnosti využití tržních i netržních opatření. Ale razantní zákaz vývozu ani mezi povolené „nouzové“ nástroje nepatří. Ten je pouze jednostranným, chtělo by se říci sobeckým, opatřením jednoho státu, který se neohlíží na potřeby a problémy ostatních. Že jsou podobná opatření zcela proti základním principům EU a evropského práva, již mnohokrát vyhlásil i evropský soudní dvůr.

Můžeme se tedy ptát, co je v perspektivě společného trhu a unijního práva skutečným zájmem Maďarska. Chce zůstat členem EU? Názor maďarských občanů je zatím dost jasný: v drtivé většině chtějí být v EU, chtějí respektovat její hodnoty a právo. Není tedy čas uplatnit právě evropské právo vůči maďarské vládě? Není čas posoudit kroky Maďarska podle unijního práva před soudem?

Tlak ruské vojenské agrese proti Ukrajině a rovněž proti nám v Evropě je velmi silný a cílený. Není pochyb, že Rusko usiluje o naše rozložení. V takových podmínkách je nadbíhání Kremlu, byť jen jedinou členskou zemí, rizikem pro soudržnost i existenci celé demokratické a právní Evropy. Proto nelze nad chováním Maďarska a postupem Viktora Orbána zavírat oči, nelze nekonat a ustupovat mu.