Článek
Čína a sport, to je příběh, který se západnímu světu líbí každým rokem méně a méně. Letos na podzim například došlo k faktickému kolapsu tamní fotbalové ligy. Právě té soutěže, do níž čínský byznys a mecenáši pumpovali horentní sumy peněz a kam chodili za nesmyslné sumy hráči z nejlepších evropských soutěží. A zahrál si tu třeba i bývalý kapitán reprezentace Bořek Dočkal. I kvůli pandemii se ovšem ukázalo, že to byla jen naleštěná bída.
Pekingu se postupně takřka úplně podvolila nejlepší basketbalová soutěž světa, americká NBA. Přičemž její největší hvězda LeBron James je kvůli svým obchodním zájmům vůči komunistickému režimu vysloveně servilní.
Podobně se naopak odmítla zachovat tenisová asociace WTA. Kvůli únosu čínské tenistky Pcheng Šuaj, která si zmizení vysloužila stížností na sexuální obtěžování od jednoho z komunistických pohlavárů, zrušila asociace ženského tenisu všechny plánované turnaje v Číně.
Za této napjaté situace se mají příští rok v únoru konat v Pekingu zimní olympijské hry. Spojené státy před několika dny vyhlásily diplomatický bojkot her. Za několik dní se přidali i nejbližší spojenci Washingtonu – Kanada, Británie a Austrálie.
O stejném kroku se hovoří i na úrovni Evropské unie, u nás má bojkot podporu jak designovaného premiéra Petra Fialy, tak kandidáta na ministra zahraničí Jana Lipavského.
Sportovců se to nijak nedotkne. „Nechtěli jsme trestat atlety, kteří se roky chystají na tento moment,“ vysvětlila mluvčí Bílého domu Jennifer Psakiová. Washington ale do Pekingu nevyšle oficiální delegaci, a nepřipojí se tedy ani diplomaté, zákonodárci a VIP hosté odjinud. Čína už hrozí odvetou a mluví se o tom, že čínští sportovci nepřijedou na letní olympiádu do Los Angeles, která se má konat v roce 2028.
Diplomatický bojkot může na první pohled působit jako prázdné gesto, ale Peking bude bolet. Čína naposledy hostila olympiádu v roce 2008 a tehdy přijel na hry i úřadující americký prezident George W. Bush. Než se současný vládce Číny Si Ťin-pching stal generálním tajemníkem strany, získal si důvěru a respekt svých spolustraníků i díky tomu, že vedl přípravy právě na pekingskou olympiádu před 13 lety.
Olympiáda je pro Čínu zásadní propagandistickou akcí. Tamní komunisté mohou ukázat své nejlepší sportovní talenty ukované spartánským systémem přípravy. Zároveň Peking v tu chvíli ukazuje světu svou vlídnější tvář, jejímž prostřednictvím režim láká do své země investory i studenty. A také dokáže přesvědčit o výhodnosti strategického partnerství některé diplomaticky méně zkušené země.
Země mimo západní svět rády pořádají velké sportovní akce. Je to pro ně dobrá možnost, jak se alespoň na chvíli ocitnout v centru světového dění. Obří prestiž mělo pro celý africký kontinent například fotbalové mistrovství světa v Jihoafrické republice v roce 2010. Ostatně když Výmarská republika dostala možnost hostit letní olympijské hry v roce 1936, fakticky mělo jít o vstupenku zpět do společnosti „slušných národů“. Nicméně národní socialisté si berlínské hry udělali po svém a zneužili je k propagaci svých myšlenek.
Částečně dává smysl pořádat velké sportovní akce mimo centra globalizovaného světa i kvůli tomu, že to pořadatelské státy nutí k jisté integraci do systému, vůči němuž jsou pak přece jen méně nepřátelské. Situace, v níž vám do země najedou televizní štáby a novináři z celého světa s politickou suitou v zádech a na záběry ze supermoderních stadionů v centrech měst koukají stovky milionů lidí, vás donutí snažit se vypadat v očích zbytku světa jako „hodní hoši“.
Jenže v případě Číny v současné chvíli už zřejmě nemá smysl spoléhat na export „soft power“. Všechny myslitelné červené linie byly překročeny jak ve sportovním světě, tak mimo něj. Čínský režim páchá otevřenou genocidu na Ujgurech. A Evropané při vlastních historických zkušenostech s etnickými čistkami a konflikty nemohou nad něčím takovým zavírat oči.
A pak je tu ještě problém koronaviru. Americký prezident Joe Biden před volbami vyloučil, že by chtěl nějak trestat Čínu za „rozpoutání globální pandemie“. Ale Peking si nic jiného než tvrdý přístup nezaslouží.
Nelze tvrdit, že by snad Číňané s chutí rozpoutali globální pandemii. Sami z ní žádný profit – ekonomický ani sociální – nemají. Ale lhaní tamního režimu místo snah o zkrocení nebezpečného viru stály život milionů lidí po celém světě a miliardy dolarů ekonomických škod.
Peking nejenže lhal a celou věc měsíce držel pod pokličkou, ale snažil se tvrdě umlčet každého, kdo se snažil dát světu o nemoci vědět. Nakonec se čínští komunisté ještě rozhodli zamést stopy, když přišlo na řadu mezinárodní vyšetřování původu covidu-19. Kdyby místo lhaní a skrývání Čína vsadila na globální kooperaci, jak to třeba občas dělá v byznysu, mnoho lidí by možná nepřišlo o své blízké a boj s pandemií by tak tvrdě nedopadl na světové hospodářství.
Nic z toho se ale nestalo. I proto si Čína nezaslouží nic jiného než bojkot své olympiády. Bude to znamenat krok k dalšímu vyhrocení vztahů mezi Čínou a euroatlantickým světem? Možná ano. Ale Peking si tuhle cestu zvolil sám – perzekucí menšin, zásahy proti protestujícím v Hongkongu i nehorázným lhaním na začátku pandemie.
