Článek
Taková příležitost změnit světový řád tu nebyla posledních sto let! A my náš nový globální systém společně protlačíme! Zhruba to prý řekl čínský prezident Si Ťin-pching ruskému vůdci Vladimiru Putinovi při odchodu z Kremlu. Alespoň to tvrdí americká média s odkazem na ruské zdroje. Stalo se prý minulý týden ve středu po několikahodinovém jednání obou vůdců v Moskvě.
V důsledku tohoto jednání se Rusko stalo když ne vazalem, tak jistě ekonomicky závislým a mocensky submisivním spojencem Pekingu v boji proti Západu a jeho údajné hegemonii nad světem.
Jakkoli se nejrůznější ruští apologeti snaží středeční schůzku vykládat jako setkání rovnocenných partnerů, ba dokonce oddaných přátel, šlo bezpochyby o pragmatický střet mocností s mnoha protichůdnými zájmy.
Dialog vůdců byl silně ovlivněn faktem, že se obě země pohybují v rozdílných váhových kategoriích. Rusko dlouhodobě ekonomicky zaostává a probíhající agrese proti Ukrajině mu ještě uškodila. Kreml se teď kvůli západním sankcím musí spolehnout na dramaticky výkonnější Čínu, především na její surovinový hlad a technologicky vyspělou produkci. Na nerovnost ve vztahu asijských obrů je proto zaděláno předem.
Dopady na ruskou ekonomiku (ale i politiku) jsou zjevné. Moskva už přesměrovala vlastní export na jihovýchod, obchodní výměna obou zemí loni vzrostla o třetinu. Není jasné, za jaké ceny Čína ruské suroviny odebírá, sotva však platí tolik, co donedávna Evropa. Peking pak nadšeně přijal nabídku obsadit ruský trh uvolněný zahraničními firmami. Čínským majitelům patří už 11 ze 14 zbylých automobilek, které Rusům ještě i teď nabízejí nové vozy. Tři čtvrtiny loni prodaných mobilů a dvě pětiny notebooků také pocházejí z Říše středu, odkud se ale dovážejí i ledničky a další zcela běžné zboží.
Zklamáním pro Putina proto musela být čínská neochota uzavřít některé klíčové dohody včetně té o konkrétní výši odběru kremelského plynu. Sám Si Ťin-pching se omezil na obecné proklamace zřejmě i proto, že více ruských surovin vlastně ani nechce. Navzdory halasně deklarovanému přátelství pro zbytek pozemského času totiž Peking nehodlá udělat stejnou chybu jako Evropa, tedy pořídit si na ruských surovinách těžkou závislost. A to přesto, že podle expertů bude čínská ekonomika energii z Moskvy v dohledné době jen těžko nahrazovat importem odjinud.
Kreml ale minulou středu zažil ještě horší ponížení. Čínský lídr se navzdory obvyklým protizápadním proklamacím vyhnul prohlášení, ve kterém by beze zbytku přejal ruskou argumenatci pro útok na Ukrajinu. Odmítl tedy svou geopolitickou vahou legitimizovat agresi proti Kyjevu a ponechal si zřejmě otevřená vrátka pro jednání se zbytkem světa, Ukrajinu nevyjímaje.
Jinými slovy Čína se jako opravdová globální mocnost nevidí v roli bezvýhradného spojence Ruska. Touží být garantem nového světového řádu, garantem, který stojí nad konflikty a znepřátelené země přivádí k dohodě. Ostatně jako rozhovor konfuciánského otce se synem, respektive panovníka s poddaným působil i shora popsaný dialog mezi Si Ťin-pchingem a Vladimirem Putinem, který prý skončil stručným a pokorným souhlasem kremelského vládce.
Přečtěte si analýzu Milana Rokose
V tuto chvíli nehrozí, že by pekingský císař zahodil úsměv laskavého patrona a vycenil na Kreml imperiální zuby. V neposlední řadě proto, že Čína pozorně sleduje dopad západních sankcí na Rusko, neboť ekonomická i politická izolace do budoucna hrozí i jí. Navíc to poslední, co si nyní Peking přeje, je kolaps Putinovy kremelské garnitury. Čínským plánům by neprospěl chaos provázející Putinův pád, o teoretickém nástupu prozápadní, či třeba jen smířlivější vlády nemluvě.
Peking dnes od Ruska dostává přesně to, co potřebuje – suroviny, loajalitu a neomezený přístup na ruský trh. Na oplátku hází Kremlu záchranný kruh a veřejně mu vyjadřuje respekt coby partnerovi v boji se Západem. Těžko odhadnout, jak dlouho taková mesaliance vydrží. Jisté ale je, že to bude Čína, nikoli Rusko, kdo jednoho dne vyzve Západ na souboj o moc nad touto planetou.
