Článek
Na současnou situaci v Rumunsku dost sedí známý výrok Václava Havla: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“
Země na evropském východě, a proto tak trochu stranou mezinárodního zájmu, se potýká s tím, že z boje o prezidentské křeslo vyřadila muže, jenž byl zcela demokraticky zvolen v prvním kole loňského prezidentského klání. Pak se ale přišlo na to, že za jeho kandidaturou stojí peníze a internetové nástroje v podobě sociálních sítí, tedy vliv a zájmy „cizí mocnosti“, čti Ruska. Druhé kolo se proto nekonalo a nyní soud definitivně rozhodl, že Calin Georgescu se už o moc ve volbách ucházet nesmí. Demokracie se zachránila, jásají jedni. Demokracie je fraškou, když ji může přebít justiční mafie, volají druzí.
A ti to se svou bojovností myslí vážně. Před pár dny se v Bukurešti konala demonstrace stoupenců krajně pravicových, proruských partají. Došlo na rozbíjení výloh a střety s policií.
Georgescův příběh je jak z pomyslné putinovské příručky o tom, jak se má v dnešní době vyvolávat v cizích společnostech rozkol a zpochybňovat důvěra v instituce. Okrajový, širší veřejnosti neznámý, ale uhlazený a artikulovaně hovořící kandidát se během krátké doby stane hrdinou na sítích. Zejména TikTokem – tedy na platformě, jejíž protizápadně tendenční algoritmy už dávno vzbuzují podezření kontrašpionážních služeb ve svobodné části světa – se začne jako lavina šířit třeba video, jak zručně jezdí na koni nebo se vesele baví s mladými lidmi.
Jakkoliv se může jevit jako sympatický, navenek optimistický a neotřelý zjev, sází přitom tento muž ve svých projevech na strach z budoucnosti, volá po zbourání „systému“ a pošimrává pomstychtivé pudy všech, jimž se nedaří nejlépe, byť třeba jen proto, že se jim nechce kreativně a aktivně přistupovat k životu.
A nejen to. Calin Georgescu se na scénu uvedl tím, že začal šikovně koketovat s patrně nejodpornějším kostlivcem v rumunské skříni – s odkazem antisemitského diktátora Iona Antonesca, popraveného v roce 1946, popřípadě i s jeho předchůdcem Corneliem Codreanuem, zabitém v roce 1938. Označil je za mučedníky. Samozřejmě, hned dodal, pouze ve smyslu údajného vlastenectví. Jenže to vše pak servíruje na chytlavém podnosu protiunijní, protiimigrační a protiukrajinské zapšklosti, ba nenávisti.
Rumunsko je členským státem EU a aliance NATO, smutným faktem však je, že na kvalitě života, zejména na venkově, se to zatím projevilo jen málo. Stát je prolezlý korupcí, veřejná služba je pro leckteré politiky jen výtahem k vlastnímu obohacení, z všudypřítomného nepotismu se člověku věru dělá zle, silnice jsou stále rozbité, média jsou směšná tím, jak jsou poplatná mocným a jakou neschopností se projevují, když mají vyvracet jen dezinformace ze sociálních sítí.
Dosavadním prezidentem byl Klaus Iohannis, ve světě uznávaný prozápadní politik. Do dějin své země se ale zapsal jako jedna velká slibotechna. Při svém nástupu v roce 2014 avizoval radikální reformy ve školství, soudnictví a v systému zadávání veřejných zakázek. Jenže pak vše spíš brzdil a produkoval neustálé vnitropolitické krize. Georgescu se zkrátka neobjevil zčistajasna. Bylo na něj či někoho podobného zaděláno.
Svým způsobem dnešní Rumunsko připomíná jelcinovské Rusko. Ovšem s tím rozdílem, že to není stát na druhé straně barikády svobodného světa. Kdyby „zputinovatělo“, tedy spíše „zorbánovatělo“, nasadila by si Evropa další veš do kožichu. Už proto je dobře, že rumunská justice Georgescua – jistěže naprosto nedemokraticky, to samozřejmě jinak nazvat nelze – defenestrovala. A že se tak jednoznačně stalo právě ve chvíli, kdy ke zmatení pojmů globálně přispívají oba hlavní útoční psi americké administrativy, viceprezident J. D. Vance a miliardář Elon Musk. První bezostyšně tvrdí, že v Evropě končí svoboda slova a uvádí Rumunsko jako příklad, druhý označuje Georgescovo soudní vyloučení z voleb za „šílené“.
Či jinak. Georgescu stále v průzkumech vedl. Zhruba polovina dotázaných Rumunů soudí, že jeho odstavení od válu není správné. K frustraci jistě přispěje i to, že se jeho náhradníkem v boji o prezidentské křeslo stal muž, který je sice myšlenkově podobně nastavený, ale není tak charismatický. Leč hlavně tu je tristní pomyšlení, jak hbitě svobodný svět reaguje, když jde o to kritizovat Viktora Orbána za jeho nedemokratické postupy a omezování svobod, tady však, když se to hodí, nikdo neřekne ani slovo proti.
Ano, lze to považovat za pokrytecké, i šílené. Ale mají si ti, kteří to s demokracií myslí dobře a chtějí ji navzdory vší bídě zachovat, nechávat nejen svazovat ruce, ale rovnou přistavovat špalek a klást na něj dobrovolně hlavu? Nemají.
