Článek
Zkraje roku stojí za to si prokreslit základní předsevzetí kontrastněji, zpravidla stojí na loňských zkušenostech. V minulém roce jsme se pokoušeli pochopit, kde jsme udělali chyby, když v Evropě vypukla válka. Vynadali jsme sobě, Německu i Francii za smířlivou reakci na vojenské zabrání Krymu v roce 2014 a za snahu usměrnit Kreml dohodou, v měkkých sankcích, energetickou důvěrou a obchodem. Snažili jsme se Rusko a Rusy i pochopit. Neuspěli jsme, ruská agrese pokračuje, i za cenu bezohledných ztrát vlastních i Ukrajinců, civilistů, bezbranných a dětí.
Je tedy čas celou úlohu postavit tak, jak pro nás po deseti měsících ruského barbarského válčení stojí. Na ruském chování není nic k pochopení a nemá smysl se o to snažit za rámec nutné znalosti pro obranu. Čas smířlivosti je vyčerpán. Rusko není náš svět. Je jeho antitezí. A kdo nadává Německu nebo Francii, měl by se zároveň omluvit za chování českého prezidenta.
Ruský svět stojí na nadřazení moci a síly nad právem a právním státem. Silou a násilím vnucuje své lživé mocenské představy proti právu svých občanů i sousedů, i za cenu jejich zabíjení. Náš svět naopak podřizuje sílu a moc zákonu a ústavě. Samozřejmě ne vždy dokonale a nikoli stoprocentně. Nejen válkou, ale systémově a svou každodenností je Rusko antitezí Evropy.
A dodejme na vrub našich dvou otevřeně proruských prezidentů Klause a Zemana a jejich nohsledů, že toto bylo na Putinovi a jeho vládnutí v Rusku zřejmé vždy. A možná právě toto jim na Putinovi imponovalo až do úrovně „vtipů“ o střílení novinářů nebo sprostých urážek perzekvovaných ruských disidentek. Že čeští prezidenti věděli a obdivovali ruský protofašismus, není urážka, ale konstatování stavu věcí. Do určité míry to je náš vlajkový problém, který musíme korigovat prezidentskými volbami. A je to historický problém, v jistém smyslu chronický a československý. Vybočili z něj jen Masaryk a Havel svým obratem k Západu.
Timothy Snyder ve své nedávné stati právě upozorňuje na československou paralelu k dnešní ukrajinské válce a na rok 1938. Po naší kapitulaci, zdůvodňované odmítnutím pomoci Západu, a odjezdu prezidenta Beneše po Mnichovské dohodě do exilu následovalo rozpoutání druhé světové války a rozlití německého fašismu v celé Evropě. Naproti tomu ukrajinská vojenská obrana, Zelenského setrvání v Kyjevě a odmítnutí útěku, v situaci, kdy Ukrajincům málokdo dával šanci, naopak zvedly včasnou a masivní podporu Západu, pokud se ruský fašismus nemá rozlít do Evropy. A pokud se podíváme dnes na souhrnné HDP zemí, které za Ukrajinou stojí, dnešní Rusko vypadá, jako by ztratilo jakoukoli soudnost.
Přečtěte si analýzu Lukáše Marka:
Co si válkou a obranou před ní nesmíme nechat narušit, jsou naše – často až moc komplikované – právní a parlamentní procedury, nekonečné diskuse a hledání pravdivého argumentu a práva proti bezpráví, výmyslům nebo lžím. (Nebát se a nekrást doporučoval TGM, podporovat vítězství pravdy a lásky doporučoval jiný československý prezident.)
Rusko v jeho brutalitě a vylhaných argumentech nelze zastavit protiargumenty ani laskavostí. Lze ho zastavit jen silou. Nejlépe porazit. To je základní zkušenost roku 2022 a shodují se na ní všechny západní vlády. Argumenty o ruských kulturních tradicích je třeba poměřovat počtem zabitých, zavražděných a zavlečených Ukrajinců, stavem jejich měst a země. Rusko už nepatří do Evropy, patří za její hranice.
Programem roku 2023 tedy je umět vynaložit naši obrannou sílu a vůli ji použít, v souladu s naším vnitřním uspořádáním a právem. Až dojde k tomu, že Rusko přestane válčit, musí podmínky míru stát na právních základech, které ale musíme být schopni prosadit/ochránit silou. Touto silou musí být společná evropská vůle a vojenská síla, která zahrne i Ukrajinu, zajištění ruské povinnosti zaplatit škody, alespoň ty nahraditelné. A pokračujícím vyloučením Ruska z civilizovaných vztahů a spolupráce, pokud nepotrestá viníky a nenahradí svůj domácí zlořád něčím přijatelnějším a civilizovanějším, blíže právnímu státu. Od sportu až k parlamentu, ke kultuře a lidským právům. A možná i k eliminaci privilegované pozice Ruska v OSN a Radě bezpečnosti.
Ozkoušeli jsme si v předsednictví, že složitý a laikům nepřehledný mechanismus právní samosprávy demokratické Evropy nejen zvládneme, ale že dokáže být velmi efektivní a cílevědomý. Za deset měsíců se Evropa zbavila fatální závislosti na ruských energiích, neztratila soudržnost, vnitřní demokracii, právní stát ani hospodářskou sílu. Naopak její odolnost a výkonnost vzrostla, i naší zásluhou. Ceny energií jsou v klesajícím trendu, vliv Ruska se významně snížil, hospodářská síla EU ani demokratická otevřenost nezkolabovaly. Držíme Ukrajinu na nohou, schopnou se bránit a dáváme jí i jejím občanům jasnou civilizační perspektivu a motivaci. Tu, která nám kdysi možná chyběla v Mnichově k protihitlerovskému boji.
Demokratické poměry, právní stát, společná Evropa, a to dokonce i v českých rukou, ukázaly svou sílu a odolnost, navzdory snaze Kremlu nás cenově zlomit, energeticky uškrtit a zbavit soudržnosti a společné vůle. Jsme schopni Evropu dnes plně zapojit ke své obraně. Musíme se ale o tyto nástroje dále starat, kultivovat je a podporovat společný integrovaný postup. Dnes je zřejmé, jak důležité je posílit právě obrannou a bezpečnostní dimenzi Evropy. Jakkoli se rodí z nouze a v nouzi. A nesmíme ztratit důvěru v tento právní a politický koncept evropského civilizačního projektu.
Přečtěte si analýzu Matouše Lázňovského:
Zpochybňování smysluplnosti naší unijní participace a identity bylo páteří nadbíhání ruskému barbarství. Test naší způsobilosti pracovat v tomto prostředí jsme zvládli. Naše pozice a vliv vzrostly i s východní krizí, před kterou jsme varovali. Dnes jsme plnohodnotnou součástí tohoto světa, je to náš vlastní svět, naše identita. A nejen v kontrastu s ruským barbarstvím.
Ani případné pokračování války, další ruská ofenziva nebo akcelerace chaosu uvnitř Ruska by nás neměly dotlačit k opuštění právních a unijních poměrů, demokratického vládnutí a kvalifikované veřejné správy. Naopak. O to více ale musíme pečlivě vybrat novou hlavu státu jako právně bezvadný institut bez pochybností o způsobilosti a schopnostech kandidáta, pokud jde o komplexnost evropského a západního prostředí, respekt k jeho pravidlům, nadřazení ústavy a práva vůči politice i osobním zájmům.
O váze těchto principů naší prezidentské volby mluví právě krajně problematická zkušenost s posledními dvěma prezidenty. Jejich základní postoje a chování ovlivnilo to, že složitost západního světa a jeho právní a politické kultury nezvládli a neuspěli v něm. Obdiv k Putinovi a nadbíhání Kremlu byly produkty tohoto neúspěchu a jejich osobního selhání.
Přejme si tedy pro tento rok úspěch v udržení ruského barbarství mimo hranice Evropy, a naopak posilování právního, demokratického a obranyschopného státu uvnitř těchto hranic. Pokud to zvládneme, naplníme smysl našeho vstupu do tohoto světa a ustojíme i krvavý střet civilizací, který nám Rusko vnutilo. Buďme si přitom vědomi dobrých i špatných zkušeností z československé i nedávné české historie v oscilaci mezi Východem a Západem a v konání všech československých i českých prezidentů. Jednoduché to mít nebude ani nově nastupující hlava státu, právě naopak, a my s ní.
