Článek
V mnoha dystopických příbězích z budoucnosti řeší hrdina zhruba následující dilema:
a) buď bude žít spokojený, možná až pohádkový život, avšak ve světě, který bude kontrolovat někdo jiný a dost možná bude celý iluzí,
b) anebo ho čeká tvrdá, pravděpodobně prachmizerná realita, ale zároveň zůstane svobodný.
Skoro vždycky volí hrdina svobodu, vždyť svoboda je jednou z největších hodnot naší existence. Z historie víme, že za ni stojí bojovat nebo i umřít.
A my čtenáři či diváci držíme hrdinovi v tomto rozhodnutí palce. Když pak knížku zaklapneme, případně vyjdeme z kina, tak jsme neochvějní v přesvědčení, že se hrdina rozhodl správně. Byť ne vždy to dopadne dobře. To už záleží na uměleckých záměrech a případné zlomyslnosti autora.
Ale většina z nás si neuvědomí, že i zaujetí dotyčným příběhem bylo naším krátkým únikem z reality. Že jsme si nechali naservírovat porci iluze, byť vznosně označenou jako umělecké dílo.
Historie kultury a v posledních stoletích popkultury není ničím jiným než čím dál rafinovanějšími pokusy nabídnout publiku možnost opustit realitu. Film byl přesvědčivější než knihy, následovaly rozhlas a televize, poslední dvě generace hledají únik v počítačových hrách. A na sociálních sítích, samozřejmě.
Metaverzum není nic jiného než další kapitola v tomhle příběhu. Před rokem tenhle termín skoro nikdo neznal. Do obecného povědomí mu pomohl samozřejmě Facebook, konkrétně jeho šéf a zakladatel Mark Zuckerberg, a aby nikoho nenechal na pochybách, přejmenoval svou společnost na Meta.
Najednou všechno jako by začalo dávat smysl a zapadat do sebe jako díly skládačky.
Třeba očekávaná „nová velká věc“ od firmy Apple, kterou by mohly být brýle nabízející – podobně jako před patnácti lety iPhone – mix různých funkcí, od komunikace až po nějakou formu virtuální, či spíše rozšířené reality.
Že Google s takovými brýlemi už před lety neuspěl a virtuální realita už skoro desítky let marně čeká na to, aby se stala mainstreamovou záležitostí? Právě proto se tolik věří firmě Apple, která v historii byla s nějakými produkty málokdy první. Ale co umí, je přijít s nimi v pravý čas.
A ten je možná právě teď. Jako další důkaz berme astronomickou akvizici společnosti Activision Blizzard firmou Microsoft, za 69 miliard dolarů. Jde o jednu z největších akvizic v historii.
Jméno Activision Blizzard je pro spoustu lidí neznámé, ne však hry jako Call of Duty, World of Warcraft či Candy Crush. Ano, neexistuje lepší příklad úniku z reality, než nabízejí právě hry tohoto typu. A že mají v reálném světě takovou hodnotu (vyčíslenou v reálných penězích!), berme jako ultimátní důkaz toho, jak masový a důležitý společenský fenomén to je.
Čímž se vracím k původní otázce v tomto textu. Jsme už v momentě, kdy je legitimní se ptát, zda chceme „otroctví“ iluze, anebo „svobodu“ reality?
Anebo by to byla zbytečná hysterie a další důkaz morální paniky, která námi cloumá vždycky, když se objeví nové médium, a bylo tomu tak u knih, televize i počítačových her? Jinými slovy, jde o další krok v evoluci zábavy? Anebo se děje něco zásadnějšího a čeká nás hlubší, kvalitativní změna?
Jako mnozí nemám naprosto jasno. Intuitivně vidím budoucnost spíše v dobývání vesmíru než ve vytváření nových virtuálních světů. Navíc se toho v posledních měsících zase tolik zásadního nestalo. Pouze jsme možné budoucnosti tohoto typu dali jméno a říkáme jí metaverzum.
Až jsem před několika dny narazil na zprávu, v podstatě kuriozitu, která však možná můj názor změní.
Pamatujete na český film Slunce, seno, jahody, ve kterém agronom nasadí kravám sluchátka a nechá je poslouchat hudbu, aby se zvýšila jejich dojivost? V osmdesátých letech to byl docela dobrý gag do bláznivé komedie.
Turecký farmář nedaleko města Aksaray v centrální části země šel dál a připnul svým kravám virtuální brýle. Nepouštěl jim hudbu, ale vytvořil pro ně iluzi, že nejsou zavřené v kravíně, ale hoví si na prosluněné pastvině.
Cílem bylo učinit krávy šťastnějšími a spokojenějšími, a samozřejmě tak zvýšit jejich dojivost. Výsledek farmáře překvapil: krávy procházející se na prosluněné virtuální pastvině, avšak stojící ve skutečnosti v kravíně, měly dojivost vyšší skoro o 20 procent. Místo 22 litrů nadojily v průměru asi 27 litrů denně. A nejen to, mléko prý bylo zároveň kvalitnější.
To všechno může být metaverzum: iluzorní vesmír, ve kterém budeme nejen šťastnější a spokojenější, ale zároveň ohleduplnější ke světu, k planetě i k sobě navzájem. Život v iluzi bude mít nejnižší možnou uhlíkovou stopu. Vlastně bude stačit jen uspokojit základní biologické potřeby a vyrobit elektřinu pro nezbytný hardware a jeho algoritmy. No a taky vytopit kravín, samozřejmě.
Ale je to ta představa velkého nehostinného velkokravína a spokojené bučení dobytka, které mi říkají, že to celé možná není nejlepší nápad.