Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V české veřejné debatě se v souvislosti s koncem příměří v Gaze objevila řada postojů a interpretací, které jsou zavádějící nebo přímo mylné a často neberou v potaz politickou, vojenskou a humanitární realitu na Blízkém východě.
Prvním častým omylem je tvrzení, že k obnovení války vedla neochota Hamásu propustit další rukojmí. Islamistické hnutí ale svoje závazky v rámci příměří ve skutečnosti plnilo a rukojmí výměnou za izraelské rukojmí propouštělo. Byl to naopak Izrael, který příměří porušil a navracení rukojmích tak ukončil. Krátce po vstoupení příměří v platnost v lednu měla být zahájena jednání o druhé fázi, která měla nakonec vyústit v trvalý mír a rekonstrukci Pásma Gazy, ale izraelská vláda o ní odmítla jednat.
Netanjahuův kabinet porušoval i jiné parametry příměří, jelikož nestáhl armádu ze všech oblastí, ze kterých podle dohody být stažena měla, omezoval humanitární dodávky některých materiálů a pak na Gazu uvalil celkovou blokádu (což je také v rozporu s mezinárodním právem). Opětovné bombardování Pásma pak bylo definitivním porušením příměří a uzavřené dohody.
Je samozřejmé, že Izraelci požadují propuštění rukojmích, jejichž držení je válečným zločinem ze strany Hamásu. Právě k jejich osvobození ale dohoda mezi Izraelem a Hamásem směřovala. Naproti tomu bojovými akcemi bylo osvobozeno pouze osm izraelských občanů a občanek, přičemž sama izraelská armáda uznala, že její údery s velkou pravděpodobností některé z ostatních rukojmích zabily. Další byli zavražděni Hamásem, když se izraelští vojáci blížili k místům, kde byli drženi. Porušení příměří a bojové akce tak povedou velmi pravděpodobně k zabití rukojmích, nikoliv k jejich osvobození.
Ve spojitosti s rukojmími se objevuje další argument, který se týká údajné zodpovědnosti palestinských civilistů za obnovení války v Gaze. Nejen na českých webech lze narazit na názor, že palestinské obyvatelstvo Pásma si obnovení války samo vybralo, jelikož odmítá svrhnout Hamás a osvobodit rukojmí. I pokud pomineme, že v Gaze teď proběhlo několik veřejných protestů proti vládě Hamásu (a děly se i před 7. říjnem), je absurdní očekávat, že civilisté mohou svrhnout brutální autoritářský režim, který neváhá věznit, mučit a vraždit svoje oponenty.
Jak poznamenala kanadsko-izraelská komentátorka Dahlia Scheindlinová, je nesmyslné klást za vinu neozbrojeným civilistům, že nedokážou odstranit Hamás, když toho nedocílila za více než rok ani izraelská armáda s obrovskou vojenskou převahou. Ještě absurdnější je tento postoj v případě české veřejnosti, která by mohla mít v této otázce více pokory – v Československu také nedošlo k masivnímu povstání proti komunistické diktatuře nebo nacistickému režimu, dokud nebylo jasné, že už prohrály.
Dalším zmiňovaným důvodem pro podporu obnovení bojů je nutnost odstranění Hamásu od moci. Po masakru 7. října Izraelci zcela legitimně požadují, aby Hamás už dále nemohl kontrolovat Pásmo Gazy. O čem se ale v českých médiích příliš nemluví, je skutečnost, že Hamás dal najevo, že je ochotný se kontroly nad Gazou vzdát v rámci politického vypořádání. Někteří předáci Hamásu se vyjádřili, že je pro ně přijatelný scénář, v němž by se vzdali moci, ale musí k tomu dojít v rámci celopalestinského konsenzu a dosažení národní suverenity. To je ale něco, co izraelské vlády (a nemalá část tamní veřejnosti) dlouhodobě odmítají. Zároveň řada mezinárodních odborníků a odbornic mluví o tom, že pokračující devastace Gazy a izraelské státní násilí na Západním břehu naopak posilují extremistické nálady v palestinské společnosti.
Co ale v debatách o obnovení izraelské ofenzivy chybí nejpalčivěji, je upozornění na to, jak je neospravedlnitelná, pokud jde o dopady na palestinské civilisty. Potvrzených obětí je už přes 50 tisíc, zničeno nebo poškozeno bylo 90 procent všech obytných budov a Izrael zabil stovky novinářů, zdravotníků a humanitárních pracovníků.
Izrael má právo na sebeobranu, po více než 16 měsících izraelské operace ale nelze argumentovat, že další ničení Gazy je nutné kvůli tomu, že Hamás se odmítá bezpodmínečně vzdát. To sice odmítá, ale zároveň již nepředstavuje skutečnou hrozbu pro izraelské obyvatelstvo. Stále může klást lokální odpor proti izraelským jednotkám operujícím v samotné Gaze, to ale nemůže legitimizovat zabíjení tisíců civilistů a civilistek a zničení civilní a humanitární infrastruktury. Přitom i samotná izraelská armáda uznala, že 7. října selhala ve své roli a že správné nasazení jednotek a vnitřní koordinace by masakru izraelských civilistů zabránily.
Zajistit izraelskou sebeobranu je nyní možné i bez invaze a bombardování Pásma Gazy. Opakování, že Izrael musí učinit vše, aby eliminoval hrozbu Hamásu, ukazuje v lepším případě na naprostý nezájem o osud Palestinců a Palestinek, v horším na protiarabský rasismus.
